Turovští rytíři
Bájná, posvátná hora s táhlým úpatím stojí mocně jakoby připravena k obraně proti nepříteli. Vypadá majestátně, vědoma si důležitosti svého úkolu - vždyť ve svých útrobách skrývá spásu a naději českého
národa - svatováclavské vojsko.Málo je těch, kteří navštívili tajemné jeskyně této hory a vždy jen velmi neradi mluví o tom co viděli.
Na úbočí hory se skrývá mohutná kamenná brána. Jen jednou do roka se otevírá všem smrtelníkům a to zpravidla při hlasu zvonů na Veliký pátek. Rytířům svatováclavským se však otevře každé noci, vždy od jedenácti do dvanácti hodin. Tu pak vyjíždějí z hory ven na úbočí a roviny okolo.
Lid z obce Rokytníka pod Turovem a dalších okolních vsí dobře ví o vojsku v Turově a hodně jich poslouchalo se zatajeným dechem, jak se z nitra hory ozývá troubení, bubnování, řinčení zbraní, nárazy kopí i hlasité povely. Málo však je těch, kteří rytíře viděli na vlastní oči, jak v nitru hory, tak na loukách a polích v okolí, jak na koních jezdí a pěší svá cvičení provádějí. To svatý Václav pravidelně vojsko z hory vyvádí a k možným bojům jej cvičí.
Vypráví se, že národní hrdinové se svatým Václavem v čele dlí tu mnohá léta nečinně, bez bojů, ale je jisté, že přijde doba, kdy česká zem bude velice trpět pod nadvládou cizích a mocných, a až českému národu bude nejhůře a lid bude o pomoc boží volat, pak hrdinové z Turova vyrazí a posilnění staletým spánkem napadnou nepřítele a zaženou jej navždy za hranice země. Tam je na hlavu porazí.
Česká zem bude navěky osvobozena a svaté vojsko se do útrob hory již nikdy nevrátí. Nebude již jejich pomoci nikdy zapotřebí.
V dobách těžké roboty si museli konat své robotní povinnosti i dva z největších sedláků z Rokytníka. Byli to hospodáři Tomek a Vít. Oba přijeli jednou utrmáceni k osmé hodině večerní domů a sotva trochu pojedli, vypravili se opět do práce na svých pozemcích. Měli své lány polí pod temenem Turova, na planině podél sebe.
Dorazili spolu k polím obilí, které chtěli pokositi. Nasadili kosy, nabrousili je a již vlny zlatých klasů podaly na zem. Měli již hodný kus práce za sebou, když se měsíc v samém úplňku vyhoupl nad Borem a osvětloval celou krajinu. Pot se z jejich čel jen řinul a tak zabráni do práce ani nezpozorovali, že se blíží jedenáctá hodina. Ponocný ji kdesi v dálce táhle odtroubil.
Rázem jedenácté hodiny najednou přijíždí, vozovou cestou od turovské brány, obrněný rytíř na krásném bělouši, v ruce kopí, ve druhé praporec se znakem. Za ním pak nepřehledná řada rytířů na koních i pěších. Všichni měli na hlavách přilbice, v rukách dlouhá kopí a štíty, někteří palcáty, meče, kuše, luky, tětivy a šípy. Lesk brnění a zbraní přímo oslňoval. Při jízdě se jezdcům vzadu na hlavách potřásaly krátké copánky. Tu byl na štítu kříž, někde kalich, lev neb jiný znak. Jeli tiše, jen slabý dusot koňských kopyt a občas zafrkání koně se ozvalo. Na daný pokyn se srazili v těsné řady, poslední dva střídavě troubili a bubnovali. Na další povel počali cvičiti.
Ve dvou řadách na sebe naráželi, ze sedel se vyhazovali. Meči na sebe doráželi, tětivy silně natahovali. Pěší jim do sedel zpět pomáhali a sami roztodivné cviky se všemi zbraněmi prováděli. Koně řehtali, vzpínali se a jezdci stále kopí o sebe tříštili a samy s výkřiky padali na zem. Mnozí přitom zajížděli v travnaté pastviny i do stojatého obilí. S podivem - ani stéblo se nezlomilo, klasy jako před tím stály, jakoby se čarovnou mocí vždy znovu a znovu vzpřímily.
Sedláci přihlíželi němě nevídanému divadlu. I kosy přitom upustili na zem samým strachem. Pak opět hlasitý rozkaz a celé cvičení ustává, vojsko se řadí jako na počátku. Rytíř na bělouši s praporcem v ruce mluví k ostatním. Sedláci divné starobylé řeči moc nerozumí. Pouze několika slovům - jako roty knížete Václava, svobodná česká zem, či za slávu a lid.
Náhle se z horské úžlabiny pod Turovem ozval opět táhlý zvuk ponocného trouby. Oznámil všem dvanáctou hodinu večerní.
Poslední třepotavý zvuk trubky, rachot bubnu a vojsko rázem mizí. Tiše, stejnou cestou se vracejí zpět do nitra hory. Jen jakési těžké zapraskání, zarachocení a jakoby zvuk padajích vrat se ozvalo. To turovská kamenná brána se za nimi zavřela.
V nastalém tichu se oba sedláci ze svého ustrnutí vzpamatovali a honem utíkali z Turova dolů do svých domovů. I kosy tam nahoře zůstaly tak, jak je strachem upustili.
Dávno je tomu, již dávno. I dnes Turov vážně a trochu zachmuřeně shlíží na krásnou kotlinu a obdivuhodný kraj. Pověst se ta starodávná znovu a znovu oživuje, zvláště pak za dob válečných. Víra v příchod svatováclavského vojska tehdy pak sílila a lidé v té víře nalézali útěchy. Několikráte již český národ vypil svůj kalich hořkosti téměř do samého dna. Ať to bylo v dobách pobělohorských nebo za světových válek největších.
V dnešních dobách moderních již prý není slyšet řinkot zbraní z útrob posvátné hory. To prý již vojsko splnilo svůj úkol při vytváření českého státu. Do nitra Turova se již tedy nevrátilo. Však dobří a poctiví lidé dodnes slýchávají temné dunění z útrob hory a i v údolí pod Turovem jsou slyšet v nočních hodinách doléhající zvuky cvičícího se vojska.
Ti všichni pak věří, že pro českou zemi doba nejtěžší teprve má přijíti.
