Do Havlovic a co se tam přihodilo
Jak je již pro mne a mou ženu Evu obvyklé, vyšli jsme jednoho hezkého červnového dopoledne opět za krásným okolím našeho města - Červeného Kostelce. Prošli jsme kolem Božích muk, která byla postavena nákladem Jiřího Téry a Kateřiny, manželky jeho, roku 1824. Pak podél zahrad Lhoty u Kostelce směrem k památnému kostelíčku.Lhota u Kostelce, dříve všeobecně přezdívaná "Cucková," to podle odpadu vznikajícího při tkaní a předení. Jimi Lhotečtí ucpávali různé mezery, díry, škvíry a štěrbiny mezi prkny a trámy u svých chaloupek. Přezdívka cucková zůstala až do počátku 20. století, i když již dávno domácí stavy utichly. V letech 1921 - 24 získala Lhota přezdívku novou. To v souvislosti s bojem o místní kapličku.
Když totiž značná část lhoteckých vystoupila z římsko katolické církve a přidala se k nově založené církvi československé, vznikl spor, může-li obecní slouha a zvoník Antonín Lacina pozvonit též odpadlíkům při jejich odchodu na onen svět zvoncem pořízeným krátce po válce z obecních prostředků. Obecní zastupitelstvo bylo tolerantní a l0. června roku l92l se usneslo, aby v kapli bylo zvoněno všem bez rozdílu vyznání.
Později se zastupitelstvo i občané rozdělili na dva tábory soudící se pro "zvoneček." Spor byl ukončen až po několika letech v roce 1929. A to rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, podle něhož zůstala kaplička i se zvoncem v majetku církve římsko - katolické, se všemi právy.
Lhoteckou rozepři sledovali se zájmem občané v okolních obcích a byli to rtyňští "špičkaři," kteří nazvali lhotecké "zvonečkáři" a jejich obec "Zvonečkovou Lhotou."
Zavzpomínali jsme si na tento spor o zvoneček a již jsme kráčeli podél železniční tratě postavené v roce 1858. Právě díky cizím dělníkům, kteří budovali tuto trať, dostal Kostelec přídomek Červený. To podle odkryté červené hlíny, hojně se tam vyskytující. Proto dělníci vždy říkali ...jdeme do červeného Kostelce.... Od roku 1876 byl přídomek Červený úředně potvrzen.
Železniční trať však měla původně vésti z České Skalice směrem na Trutnov podél řeky Úpy - to aby bylo co nejmenší převýšení. Jen díky rozmáhajícímu se důlnímu průmyslu v Svatoňovicích, který potřeboval co nejlevnější dopravu, se od záměru upustilo a trať byla nově vedena přes Starkov, Kostelec, Svatoňovice. Díky tomu se celé ratibořické údolí zachovalo neporušené v původním stavu.
Pomalu stoupáme podél lomečku k okresní silnici z České Skalice do Trutnova. Před ní se ohlížíme zpět. Vidíme nádherné panorama Orlických hor. Jako na dlani máme Jiráskovu chatu na Dobrošově, vlevo jsou velké hraniční kameny země České - mohutný Bor a rozeklaná Hejšovina. Ještě více vlevo jsou končící Jestřebí hory se Švédským vrchem a lesem Maternicí. Na stráni pod Krkavčinou jsou rozesety domky Bohdašína. Připomínají biblickou podobu Betléma. I proto se jejich obyvatelům přezdívalo "Boudašínští betlemáci."
Na druhé straně silnice nás přivítal starobylý kamenný kříž - památka to na rytíře Heřmana. Byl ale onen rytíř z hradu Vizmburk nebo z Turyně, probíráme obě pověsti a jdeme dále. Les nás přivítal svým tichem a chládkem. Pohodlná cesta nás zavedla až k odrytým zříceninám z bíleho kamene - Vízmburku. Rozpadlé zdi, zbytky věže, sklepy i studna jsou němými svědky starých dávných časů z dob osídlování tohoto kraje až po doby husitské.
Po krátkém odpočinku scházíme do Podhradí s
pěknými chalupami a již přecházíme mostek k
Havlovickému mlýnu. Zastavujeme se u bronzového
reliéfu národního buditele Josefa Regnera. Narodil
se ve zdejším mlýně, jehož podoba z roku l794 je na
desce znázorněna, jako druhý syn ze šestnácti dětí.
Text na památníku navrhl v roce 1923 A. Jirásek.
Tam u řeky Úpy trochu zmoženi cestou usedáme na
břehu do vysoké trávy plné voňavých květin. Je téměř
poledne, ospalý čas, ulehám, po chvíli se mi víčka
zavírají - usínám ....
Nevím jak dlouho spánek trval, když mě vyrušil jakýsi tichý, blekotavý hovor. Pomalu jsem otevřel oči a vidím svoji ženu sedící na velikém balvanu, jak je skloněna nad vodou a s někým si povídá. Prudce jsem vstal a rozběhl k řece. Pak jen cosi zeleného se mihlo, řeka se začeřila a bylo ticho. Paní se dívá vyčítavým zrakem a tiše šeptá "To jsi něměl." Zeptal jsem se proč, co, jak, kde co, ale to jsme již vykročili na zpáteční cestu. Jdeme spolu chvíli mlčky, pak mi přeci jen počala vyprávět, co se jí přihodilo.
Jen jsem prý usnul, vynořil se vedle ní z vody malý zelený mužík, celý scvrklý, jak již byl starý. Žena má je silná povaha, hned se tak něčeho nepoleká, a tak se s tím tatrmánkem dala do řeči. Mužíčkovi se to moc líbilo, vždyť v dnešní době k hovoru moc příležitosti nemá. A tak vyprávěl co kdy zažil, co kdy slyšel. Byly to příběhy i pověsti z celého okolí, a tak vyprávěl a vyprávěl. Co si žena zapamatovala, to nyní předkládám i vám.
Že vodníci nebyli a nejsou? Až jednou půjdete třeba s dětmi či vnoučaty na procházku ke mlýnu v Havlovicích - podívejte se z mostku dolů, do řeky. Když budete mít štěstí, uvidíte v proudu Úpy ...rozevláté, dlouhé, zelené vlasy ..., to vodník u dna odpočívá!
