Dobrošovská zlatá skála
Už je to hodně dávno, co na náchodském zámku žil rytíř, který byl pověstný svým nesmírným bohatstvím, ale také svou lakotou. Nikdo by nevěřil, kolik pokladů si nashromáždil. V jednom zámeckém sklepě prý měl samé zlato, ve druhém samé stříbro, a těch polí a luk! Patřilo mu všechno široko daleko kolem Náchoda a také v sousedním Kladsku. Ale i to mu bylo málo, chtěl mít ještě víc, mnohem víc než sám český kníže. A tak celou svou mysl zaměstnával jedinou otázkou - jak přijít ještě k většímu majetku.Jednou k večeru, bylo to právě před svatojánskou nocí, se vydal na procházku. Šel zamyšlený, protože opět uvažoval o rozmnožení svého majetku, až se dostal do tajemného údolí Peklo pod Náchodem. Než se nadál, dostal se ke staré, sešlé chaloupce. Bylo mu divné, že si jí nikdy dříve nevšiml, vždyť do těchto míst chodíval dost často. Chtěl se přesvědčit, kdo v ní bydlí, a tak vzal za kliku.
Uvnitř uviděl shrbenou vyzáblou stařenu, která seděla u ohniště a míchala něco v kotli, postaveném na třínožce nad ohněm. Na zemi vedle ní ležela hůl, u níž seděl velký černý kocour. Měl obrovské zelené oči a ty mu v temné, začouzené místnosti jen svítily.
"Co ty tady?" zavolal rytíř na stařenu. "Kdo jsi a jak si dovoluješ bez mého vědomí bydlet v mém lese?"
"Buď vítán, vzácný pane," odpověděla stařena, když rytíře uviděla. "Co vede tak vznešeného hosta do mé chatrče?"
"Nejdřív mi odpověz ty, babo. Pak se teprv můžeš ptát a bude na mně, jestli ti odpovím," řekl nevrle rytíř.
"Jen pomalu, pane, vím kdo jsi a co tě trápí. Když budeš chtít, mohu ti pomoci," prohodila stařena se zlým smíchem.
"Ty že mě znáš? A kdo tedy jsi?" zvědavě se dotazoval rytíř a prohlížel si stařenu, která se k němu blížila opřená o svou hůlku.
"Jsem Baba Vševěda, jak mi tady v okolí říkají, slyšíš, náchodský pane? Baba Vševěda, která všechno ví a pomáhá ve všem, s čím kdo přijde."
"Je-li tomu tak, pak mi snad tvé umění dopomůže k tomu, po čem tak dlouho, ale marně toužím," řekl rytíř hlasem plným naděje.
"Jen nebude-li ti tvé přání záhubou, pane rytíři, neboť není radno, aby se nám každé naše přání vyplnilo."
"Nech si svoje moudra, babo," vyhrkl rytíř bez rozmyšlení," chci, aby se mé přání splnilo, i kdyby mě to mělo stát život. Pokud mi dobře poradíš, nemine tě veliká odměna, pokud ne, vyženu tě ze svého lesa a chalupu ti nechám zbořit."
"Nebojím se žádné lidské zloby. Když jinak nedáš, zahub se sám. Tak tedy poslouchej," pokračovala stařena vážným hlasem.
"Na východ od tvého hradu se tyčí vysoká skála, říkáte jí Dobrošov. V té skále prýští o svatojánské noci zlatý pramen. Pečlivě ho však hlídají skalní duchové, kteří za žádnou cenu nedopustí, aby z něj někdo něco nabral. Tobě se to ale podaří, když ti pomohu."
Rytíř už byl netrpělivý, a stařenu přerušil: "Pospěš si, babo, se svými radami, čas plyne, a já už bych mohl být ve skále. Co mám tedy dělat?"
"Nic se nemá uspěchat," prohodila stařena a pak pokračovala: "Dám ti tři zlaté květy kapradí, které právě dnes večer rozkvetlo. S těmi květy půjdeš k Dobrošovu a třikrát obejdeš skálu. Dej pozor, aby při tom svítil měsíc. Po třetím obejití se postavíš k severní stěně, položíš levé ucho na skálu a budeš poslouchat, jestli uvnitř pracují skřítkové. Jakmile zaslechneš jejich klepání a bušení, nemeškej a kapraďovými květy se třikrát dotkni skály. Třikrát při tom řekni tuto formuli:
Skálo tvrdá i bohatá,
otevř brány, dej mi zlata.
Dej si dobrý pozor, abys nějaké slovo nespletl, pak by ses nedostal dovnitř. Když všechno řekneš dobře, skála se rozestoupí a uvnitř uvidíš zlatý pramen, z něhož poteče zlatý potok. Ten se na druhé straně skály zase bude ztrácet. Z toho pramene si naber a pospěš s tekutým zlatem ven. Tam ho pomalu vylej, ale pozor, musí na něj svítit měsíc! Když dáš na mé rady, bude ten zlatý tok hned tuhnout a až vyleješ poslední kapku, budeš mít před sebou veliký kus nejlepšího zlata. Pak běž znovu dovnitř a nabírej dál. Jen si dej dobrý pozor, abys neztratil kapradí, zle by se ti dařilo. V tu chvíli by se nad tebou zavřela skála a skřítkové by tě zahubili."
Rytíř už hořel touhou po pokladu: "Nedělej si starost, dám si dobrý pozor. Zítra ráno přijdu a přinesu ti odměnu. Teď mi ale dej kapradí, abych mohl jít ke skále."
Stařena vyšla ven a vedla rytíře podél potůčku za chalupou na nedalekou mýtinu, kde se třpytily květy kapradí.
"Tady právě dnes večer rozkvetly. Pamatuj, že je v nich tvé štěstí i neštěstí."
Pak květy rytíři podala a ten je rychle vzal a spěchal na hrad. Tam se příliš nezdržel, jen si vybral velkou nádobu a uháněl na koni přes údolí Metuje k temným dobrošovským lesům. Dobrošovská skála se vypínala vysoko k nebi a zdála se nesmírně daleko.
Rytíř k ní dorazil kolem jedenácté hodiny. Srdce mu bušilo, když se zastavil před vystupujícím skaliskem. Dlouho se nerozmýšlel a udělal všechno, co mu řekla stařena. Když však přiložil ucho ke skále, nic neslyšel. Bylo ticho, nikde žádný zvuk. Už se ho začínal zmocňovat vztek, že byl podveden, když náhle, byla už skoro půlnoc, zaslechl temné bušení. Konečně!
Dotkl se třikrát skály, vyslovil kouzelnou formuli a stalo se, jak stařena předpověděla. Skála se náhle rozestoupila a uprostřed prýštil zlatý pramen, z něhož tekl zlatý potok. Kolem pramene i potoka bylo obrovské množství skřítků. Byli malincí asi jako tříleté děti, měli vousy až na kolena a na sobě černé těsné kalhoty, kazajky se širokým opaskem, na hlavách kapuce a v ruce kahance, jako mívají homíci. V rukou drželi kladívka, ale ta hned odložili, když uviděli rytíře. Nevydali hlásku, jen oči se jim blýskaly, když sledovali, co rytíř udělá.
Ten si jich vůbec nevšímal. Nejkratší cestou spěchal k pramení a nabral z něj plný džbán tekutého zlata. Pak utíkal ven a tam jej za svitu měsíce zvolna vyléval vedle skály. Bylo to zvláštní, jak začal obsah džbánu vylévat, zlato pomalu tuhlo, až před ním po poslední kapce ležela veliká hrouda. Rytíř byl radostí bez sebe.
"Teď budu bohatší než český kníže, budu nejbohatší na celém světě!" jásavě si pro sebe brumlal a spěchal znovu ke zlatému pramení. Tam se naklonil, aby z něj nabral, ale vtom se stala hrozná věc. Jeden kapraďový květ mu vypadl a spadl do zlatého potůčku. V tom okamžiku se ozval ďábelský chechot, který otřásl celou skalou a z jejího nitra zahřměl děsivý hlas:
"Toužils po mamonu, a tím jsi zle posloužil sám sobě. Za to budeš potrestán!"
Po těch slovech nastal strašný hukot a praskot, smích a jásot a dřív, než se rytíř vzpamatoval, se skála zavřela a pohřbila ho navždy ve svém nitru.
Ráno, když lidé z Dobrošova šli do lesa na houby, našli u skály veliký kus zlata. Nikdo si ten nález nedovedl vysvětlit, jen Baba Vševěda věděla, co se stalo.
"Byl velký lakomec a lakota ho zahubila. Toužil po zkáze jiných a sám si vlastní zkázu přivodil," řekla moudře a tím to pro ni skončilo.
Od té doby se do skály na Dobrošově už nikdo nedostal. Zlatý pramen tam však prý tryská dál.
