Evangelíkův poklad
V Suchdole žil v časech náboženské perzekuce písmák Hájek. O něm celé okolí vědělo, že je tajný evangelík. V jeho chalupě stojící na konci vsi, zpola ukryté v černém lese, se scházeli další přívrženci stejné víry.Hájek jim nahlas předčítal z Kroniky České o slavných činech našeho národa. Vyřizoval různé záležitosti, dodával naděje a hlavně se staral o přísun nových knih ze Slezska a Pruska, kde české kacířské knihy mohly býti tištěny. Když pobýval v Prusku, tak si jej nikdo nevšímal, ale doma musel být opatrný, neboť ošklivě se projevuje česká povaha, kdy i ten nejbližší soused může být obyčejný udavač a slídič.
Donášením knih se Hájek zabýval již několik let, aniž byl kdy přistižen. Pěšinky v horách znal dobře a nemusel se obávat dopadení.
V roce 1724 byl písmák již dva roky vdovcem a své děti vychovával v duchu své víry sám. V zimě tkal na domácím stavu jemná plátna, která byla i v Prusku velmi žádaná. V létě obdělával svoje políčko a dřevařil v blízkém lese.
Nedaleko od chalupy Hájkovy bydlel další tkadlec, jménem Burdych. Byl dobrým katolíkem, ale že by býval dobrým člověkem, to se o něm nemohlo říci. Musel všechno vidět, slyšet a znát - tak jako babka klepavá. Proto mu ve vsi neřekli jinak než slepičář. Povídalo se o něm, že je i udavačem a slídičem placeným vrchností.
Vždyť v době, kdy stíhání dosahovalo vrcholu, byl
vydán 28. října 1725 Karlem VI. dekret, jimž se
kacířství trestalo jako velezrada a byly v něm
vyměřeny odměny i udavačům:
- kdo provinilce udá, dostane l00 tolarů
- kdo jej dodá soudu, vyplatí se mu 300 zlatých
- kdo usvědčen byl z víry pod obojí nebo jí podobné, na rok k veřejné robotě odsouzen měl být
- kdo se ještě nenapravil, k vyhnanství se odsoudil
- kdo se bez dovolení z vyhnanství vrátil, propadl smrti mečem
- kdo byl napraven a znovu propadl kacířství - zavezen byl na galeje a jmění jeho bylo zrovna tak jako vyhnancům zabaveno a dáno dobrým katolíkům
- kdo tajně dopravoval kacířské knihy do Čech, měl být rovněž mečem popraven a jmění jeho zabaveno a polovina dána udavači
Proto ten Burdychův zájem i o písmáka Hájka. Burdych časem vypátral, že Hájek knihy pašuje a sezení doma pořádá. Nakonec se poměry zhoršily tak, že si v chalupě již přátelé jisti nebyli a proto se začali scházet v nedaléké divoké a rozervané rokli, která doposud nese jméno "Hájkova rokle."
Na základě císařského dekretu vydal roku 1726 broumovský opat Otmar Zink provolání k poddaným, aby učinili vyznání víry a zároveň bylo nařízeno odvedení všech knih obsahu kacířského k nahlédnutí do kláštera v Polici. Kdo by neuposlechl, měl být z vlasti vyobcován.
Někteří to přijali klidně a chladně. Jiní zuřili. Ale čím dál více se blížil den, který určen byl na květnovou neděli - 15. dubna, tím více měkli a byli odhodláni se podrobit.
I písmák Hájek všechno věděl a bylo mu velmi smutno a těžko. Musel se rozhodnout zda zůstane ve vlasti nebo prchne do ciziny.
Na květnou neděli bylo v Polici živo. Dostavilo se na dvě stovky zbloudilců, kteří pak přijímali víru katolickou z rukou samotného opata. Zároveň mnozí s sebou přinesli i knihy kacířské. Mnozí však se s nimi jen těžko loučili a byli i takoví, co tajně pro sebe nějakou knihu za komín či jinam opět schovali.
Chyběl však písmák Hájek. Ten dětem na poslední procházce po polické krajině vysvětlil, proč je nutno do ciziny prchnout. Když došli na nejvyšší místo Stěn, rozhodli se, že na tomto místě, odkud je vidět celou zemi od Orlických hor až po Krkonoše, svoje drahocenné knihy schovají a s tím všechno, co si do ciziny nemohou vzíti.
Večer pak přišli, vykopali čtyřhranou, asi metr a půl hlubokou jámu, vyrovnali senem a knihy zabalené v plátnu tam pečlivě vyrovnali. Tak tak spočinula Kronika Česká, Husova Postila, Bible Kralická a další knihy jim tak milé. Hájek přidal též hrnek stříbrných peněz, aby v době, kdy se děti navrátí zpět do vlasti, netrpěli nouzi. Když jámu pečlivě zakryli, vrátili se zpět do chaloupky. Další den pak Hájek prodal chalupu svému dobrému příteli a druhý den byl již za východu slunce daleko v Prusku.
A co soused Burdych! Ten, když viděl, že se Hájek do Police nedostavil, odhodlal se jej vrchnosti udat. A tak na samém konci Velikonočního svátku se vydal do kláštera a pověděl vše, co kdy slyšel a viděl o Hájkovi.
Byla mu slíbena odměna a dva drábové šli s ním Hájka polapiti. Byla již tma, když všichni tři se ocitnuli na prahu písmákovy chalupy. Prohledali celý dům i sklepy, ale Hájek již byl daleko na své cestě. Burdych rychle vedl dráby do Hájkovy rokle v domnění, že je písmák ještě tam. Byla tma a tak šplhali do strání přes balvany dlouho a dlouho, co chvíli někdo z nich zakopl a spadl. Všichni již byli celí poškrábaní a potlučení, až se biřici chtěli vrátit. Lakotný Burdych, chtěje si zasloužiti odměny, táhnul je za ruku dál a dál. Pojednou se však Burdych smekl a spadl do jedné z propastí. Jeden z drábů, kterého držel za ruku, div že nesletěl s ním dolů. Volali za ním, ale jen hekání a nářek se ozýval z hlubiny. Drábové nevěděli co počít a nakonec se rozhodli, že jej tam nechají a sami se ze skal pokusí dostat. To se jim po strastiplném snažení nakonec podařilo.
Burdych se přeci nakonec také zachránil. Ráno se dovlekl s námahou domů. Musel se plazit po čtyřech a co bolesti zakusil, neboť měl jednu nohu zlomenou - to byla "poctivá odměna" za jeho udání.
Písmák Hájek se již nikdy do Čech zpět nepodíval, ale jeho syn Petr, když dospěl, zašel tajně přes hranice do rodného kraje a hledal i místo, kde knihy s otcem zakopali.
Však místo to bylo již novým lesem zakryto a i když v dálce uviděl věžičku náchodského zámku, což bylo znamením, že je na správném místě, poklad otcův nenalezl.
Přešly dlouhé roky. Hrozné časy perzekuce skončily a toleranční patent císaře Josefa II. ze 13. října roku 1781 navrátil mnohým domov i zašlé štěstí. V tu dobu se i rázem 40 000 tajných evangelíků v Čechách přihlásilo ke své víře.
I bylo to roku 1862, kdy při kopání pařezů našel se nedaleko Pánovy cesty zakopaný hrnek stříbrných peněz a zbytky potisknutého papíru.
To byly zachované, zpuchřelé zbytky knih písmáka Hájka - jeho nejdražšího pokladu.
