Studánka na Boušíně
Za zakladatele Boušína (Bohušína) je považován Bohuš, zvaný "Bradatý," který byl roku 1183 kastelánem v Kladsku. Spolu se svými čtyřmi bratry Ratiborem, Lutoborem, Heřmanem a Unkou jsou pokládáni za zakladatele slavného a mocného erbu "zlatého střmene," kteří v 1. polovině 13. století dostali lénem obrovské území ve východním Podkrkonoší, aby je opevnili a osídlili. Do té doby byla tato krajina nazývána děsící a pustá, jak je uváděno v Listině břevnovské v roce 1229.
První zprávy o boušínském kostelíčku Panny
Marie pocházejí již z roku 1279 a spolu se dvorem
a farou je připomínán jako součást rýzmburského
panství. Za husitských válek fara i kostelík
zpustly až zanikly. Jan Litobořský z Chlumu, seděním
na Turyni, nechal znovu postavit kostelík, ale jen
dřevěný. V roce 1682 - 92 Vavřinec Piccolomini dal
vystavět kostelík z kamene a faru obnovila Anna
Viktorie Piccolomini v roce 1710.
O něco níže pod kostelíkem v lese je skryta malá kaplička, rovněž původně dřevěná. Byla postavena nad studánkou se "zázračným pramenem." Ta dala vzniku pověsti o hluchoněmém děvčátku.
V kraji mezi Hořičkami a údolím Úpy jsou vesničky Litoboř, Turyň, Slatina, Mečov a Boušín - ty všechny před dávnými časy patřily rodu pánů z Turyně. Pán turyňské tvrze měl paní a jedinou dcerušku, hezké děvčátko, které bylo bohužel hluché a němé. Pro rodiče to byl veliký žal, ale o to ji měli ve větší lásce.
Jednou se děvčátko procházelo po tvrzi a napadlo ji podívat se, co dělají ovečky v boušínském dvorci. Jak asi vyrostly od té doby, co je neviděla. Na boušínském dvorci žila čeleď, která se starala o stáda dobytka a ovcí svého pána. Jinak kolem dokola byl hustý les a v něm plno divoké zvěře. Děvčátko z Turyně bylo ve dvorci již několikráte, ale vždy v doprovodu otce nabo matky. Nyní si myslela, když se tam rozběhne, hned tam bude.
Šla tedy, kam ji oči vedly. Cesta, necesta. Byla maličká, nerozumná. Když šla již delší dobu a ještě dvůr neviděla, začínalo ji býti ouzko. Dostala strach a chtěla se vrátit, ale cestu zpět již také nenašla. Ocitla se v tmavém, hlubokém lese. Poznala, že opravdu zbloudila. Každému by bylo velice zle, natož pak takovému děvčátku - hluchému a němému. Běhala sem a tam, dokud ji nakonec únava, hlad, žízeň a hlavně strach před nocí a zlou zvěří nedonutily si odpočinout u malé lesní studánky.
Dychtivě si k ní klekla a napila průzračné vody. Teprve pak se kolem sebe rozhlédla a uviděla dvě vyšlapané cestičky, jak vedou vzhůru od studánky. Však nevěděla, kterou se má dát. Tu poklekla na zem a modlila se k Panence Marii, aby ji z lesa vyvedla.
Vtom slyší najednou divný zvuk. Hučelo a znělo
jí to v uších víc a více, jasněji a jasněji. Děvčátko
nevědělo co se děje, co ty zvuky znamenají. Začala se
strachy třást a plakat. Tu pojednou vidí, po pěšině k
ní běží bílá ovečka a za ní další a další. Po chvíli
bylo u studánky celé stádo. Každá ovečka měla na
krku zvonec, ty zvonečky pak cinkaly a to byly
zvuky, které ulyšela. Pak přiběhl bílý pes a za ním
přišel i ovčák. Děvče se snažilo na sebe upozornit a
najednou sama sebe slyší, jak na ovčáka volá jménem
a rozběhla se k němu. Ten překvapen, že ji slyší
mluvit, ji vzal do náruče a pospíchal s ní ke
dvoru, který byl nedaleko. Tam byla paní z Turyně,
její matka, pán i čeleď hledali po lesích ztracenou
dcerku.
Matka měla velikou radost, když měla dcerku zase u sebe a ještě k tomu uzdravenou. Když se otec vrátil a holčička jim pověděla co vše prožila, rozhodli se, že u té studánky na poděkování vystaví kapličku Panny Marie.
Stane-li dnes návštěvník v těchto místech a zří upravenou kapličku s pramenem, malebný kostelík i faru, pak zjistí, že není snad malebnějšího zákoutí v tomto koutku Čech.
