Pověsti zbrojnoše z Ostaše
Rozsáhlé temeno stolové hory Ostaše (Eustacha) rozekláno je divokými roklinami, krásnými skalními útvary z nichž vyčnívají kamenné divy přírodní.
Zvláště pak jeden z nich, jenž má podobu i jméno
středověkého zbrojnoše s kuklou na hlavě a střelou
ve spánku, budí naši pozornost. Jeho zasmušilý
a temný obličej je mlčenlivým svědkem dávné
minulosti. Pamatuje doby, kdy nekonečný prales se
rozprostíral po celém tom nádherném kraji, byl
svědkem založení Police, viděl tažení husitů do
Slezska i ukrutnosti Slezanů na Ostaši, viděl prchat
zimního krále i útlak za doby náboženské nesvobody
a utrpení lidu v dávných dobách válečných. Spolu s
obyvateli tohoto kraje se radoval ve chvílích
štěstí a radosti.
Jednoho dne jsem na vrcholu Ostaše stanul i já sám, sám mezi skalami, rozmetanými balvany, ve stínu vysokých smrků, hledě tváří v tvář smutnému zbrojnoši. Znovu a znovu jsem na něj pohleděl a tu v úžasu pozoruji, že ústa jeho se pohnula a strnulý pamětník náhle procitl a těžkým hlasem se rozhovořil.
Jen jednou za pět století zas smí prý promluvit a já měl to štěstí, že jsem ten okamžik zastihl a byl svědkem jeho vyprávění. Jeho řeč byla drsná a pomalá, ne každému srozumitelná - ale já jí rozuměl.
Vyprávěl mi příběhy až neskutečné a bylo toho tolik, že mi z toho šla hlava kolem. Co jsem si však zapamatoval, předávám nyní i Vám.
Mám jen jedno neskromné přání, aby tento kraj, tak těžce zkoušený, se jednou dočkal klidu, pokoje!
