Staré varhany v kapli na Ostaši
Strašlivé krveprolití na Ostaši v roce 1421, které lidé z Police utrpěli, zavdalo k častějším návštěvám této hory, která se stala společným hrobem i celých polických rodin.Nejprve byl v roce 1422 postaven vedle lípy, kde Slezané sťali zrádce Holinku, březový kříž. A již v roce 1484 tu byla zbudována malá dřevěná kaplička.
Na počátku 16. století žil v Polici v domě č. 12 jeden velmi nábožný měšťan, horlivý katolík, jménem Petr Bílek. Bílkův děd, věrný Husovu učení, byl tehdy v roce 1421 ubit Slezany a jeho tělo bylo zhozeno do propasti. Měl čtyři syny a jen jeden - Petřík se zachránil - ukryt v nějaké puklině ve skále. Tento Petřík byl otec Petrův, který na nátlak vrchnosti přestoupil na katolickou víru.
Aby smyl "strašlivou vinu" děda, putoval tento Petr v roce 1515 do Říma k papeži a prosbami vymohl udělení odpustků pro každého, kdo aspoň jednou v roce vykoná pouť do kaple na Ostaši nebo přispěje penězi na její udržování.
Tato Bulla byla podepsána dvanácti kardinály dne 24. března roku 1515.
Do této kapličky chodívala denně k modlitbě jedna dívka ze Žďára. Byla na obě oči slepá a v každodenní pouti jí nikdo nepomáhal, sama ji konala. Mocná její důvěra ji nezklamala, neboť jednoho dne se jí zrak navrátil. Zpráva o tomto zázraku se roznesla široko po kraji a lidé v houfech spěchali, aby viděli na vlastní oči zázračně uzdravenou a zároveň vykonávali pouť na Ostaš - ke kapličce.
Rodiče uzdravené dívky, na poděkování Pánu Bohu, zakoupili pěkné varhany a věnovali je kapli na Ostaši.
Roku 1669 dřevěná kaplička stářím dosloužila a byla zbořena. Na jejím místě byla postavena nová větší a varhany tam byly přeneseny. Za nějaký čas ani tato kaple nestačila tomu množství poutníků a tak se rozhodl broumovský opat Otmar Zinke postavit velký kostel. Základní kámen byl položen a posvěcen dne 21. září roku 1711 a stavba byla dokončena v roce 1720. Památné varhany byly opět přeneseny a hojně používány.
Roku 1741 nastaly války pruské, putující vojska byly v této době na denním pořádku. Zrovna jako polický klášter, tak i kostelík na Ostaši byl Prušáky vypleněn - co cenného bylo, to zmizelo. Tak s mnohými věcmi byly odvezeny i památné varhany.
Nový kostel nestál dlouho. Roku 1787 byl císařem Josefem II. zrušen a příštího roku rozbořen. Nejvíce kamene bylo odvezeno do Žďára a tam ještě dnes najdeme v selských staveních ozdobné štuky nebo sloupoví, pocházející z kostela.
Krásný ukřižovaný Kristus, jenž zdobil hlavní oltář, po vydání císařského rozkazu náhle zmizel a nikdo nevěděl, kam se poděl. Na ztracený kříž se dávno zapomnělo a tu najednou, po čtrnácti letech, se kříž objevil. Vyoral jej v blízkosti bývalého kostela jeden sedlák. Kříž s velikou slávou přenesli do kostela v Polici a tam byl umístěn na hlavním oltáři.
Při renovaci kostela v roce 1894 byl tento kříž sňat z hlavního oltáře a umístěn na schodiště vedoucího do prvního patra, kde se nachází podnes.
Zbořeniště kostelíčka na Ostaši pomalu zarostlo travou a keři. Zdálo se, že již nebude nikoho, kdo by se památného místa ujal.
V roce 1859 se rozpoutala rakousko-italská válka. Do této války se dostalo mnoho mužů z Police a okolí. Mezi nimi byl i majitel dřevěné chalupy na Ostaši (mnohá léta pak sloužila jako hostinec) jménem Celestín Velc. Ten, když se ocitl v tzv. ohni nepřátelském, poklekl a slíbil Pánu Bohu, že když se vrátí živ a zdráv, postaví k jeho chvále novou kapli na Ostaši.
A Velc se opravdu živ navrátil, jeho svědomí mu
nedalo a tak byla kaplička postavena a dne 8. září
roku 1859 vysvěcena. A stojí dodnes.
V roce 1890 pruský památkový úřad kupoval cenné památky. Tou dobou vlastnil v Německé Čermné tamější varhaník, jménem Burdych, staré varhany. Byly složeny v koutě na půdě a nikdo z rodiny nevěděl jak se tam dostaly. Burdych je úřadu nabídl, ale byl na nich objeven nápis, který svědčil, že varhany jsou českého původu a pocházejí z kaple na Ostaši. Tím okamžitě ztratily pro Prušáky na ceně a proto byly Burdychem věnovány nazpět do kapličky na Ostaši.
Tak se řízením osudu téměř po 200 letech navrátily na původní místo, kde je však dnes již opět neuvidíme.
