Znak města Stárkova
Před dávnými časy byli muži z kraje pod Turovem vyhlášení jako velcí siláci. Jeden dřevorubec z Horního Dřevíče prý přinesl z lesa celý kmen, protože se nechtěl zdržovat jeho rozřezáváním. Bysterský kovář zase neohroženě zahnal tlupu loupežníků, která přepadla majitele panství. Nejvíce však vešel do povědomí dřevorubec ze Stárkova, jehož hrdinský čin je dodnes zvěčněn ve Stárkovském městském znaku.Ten dřevorubec se jmenoval Jakub a byl velmi chudý, jak lidé jeho povolání bývali. Měl početnou rodinu, kterou sotva stačil uživit, a tak není divu, že většinu času trávil v lese, aby vydělal alespoň nějaké peníze. Lesy v té době byly husté a rozsáhlé, plné divokých nebezpečných zvířat, ale Jakub měl pro strach uděláno, protože vynikal obrovskou silou.
Jednou v létě se vydal do lesa jako obvykle, hned s východem slunce. Ten den musel jít dost daleko, až za větrný mlýn, a tak ho mrzelo, že ztratí hodně času cestou na místo, kde měl pracovat. Když konečně přišel na mýtinu, pustil se s vervou do práce, již přerušil až kolem poledne, kdy slunce stálo vysoko nad hlavou. Z kazajky, kterou si hned po příchodu položil na zem, vytáhl kus chleba a pustil se do jídla. Pak se ještě vydal k nedaleké studánce, aby se pořádně napil, protože práce v tom horku byla úmorná. Voda ho opravdu osvěžila, a tak už neotálel a vydal se zpátky, aby zase mohl začít pracovat.
Jak spěchal, ani nedával pozor na cestu, a tak se stalo, že uprostřed pěšiny náhle narazil na medvěda. Podle skvrny na krku bylo Jakubovi hned jasné, že to je medvěd, o kterém si sousedi u nich v městečku vyprávěli, protože byl postrachem širého okolí. Hubil lidem dobytek a někde u Rokytníka snad i napadl člověka, což u medvědů nebývá obvyklé.
Jakub neměl kam uhnout, les podél pěšiny byl v těch místech téměř neprostupný. Byla ještě možnost vrátit se, ale to dřevorubec nechtěl za žádnou cenu připustit a pak, medvěd si ho už všiml.
Vyrazil rychle a znenadání, takže Jakub neměl ani čas zaujmout vhodné postavení. Medvěd byl ve chvíli u něho a už se stavěl na zadní a chystal se Jakuba sevřít jako v kleštích. Byla to hrozná chvíle, Jakubovi se na chvilku zastavílo srdce, ale pak se vzpamatoval, uskočil, a medvěd v předklonu padl zase na všechny čtyři. Ve zlomku okamžiku Jakub zalitoval, že s sebou nemá alespoň svou sekyru, ale to byla jen chvilka. Pak v sobě soustředil veškerou sílu a medvěda zezadu pevně objal. Potom se rozkročil a povalil ho na zem, až zaduněla. Medvěd dopadl a ležel bez hnutí, protože mu pád vyrazil dech. Toho Jakub okamžitě využil a hodil si medvěda na záda, aby ho odnesl. Medvěd sebou škubal, zuřivě chňapal naprázdno a divoce koulel očima podlitýma krví. Naštěstí nebylo na mýtinu daleko, protože medvěd byl každým krokem těžší a těžší.
Po cestě Jakub přemýšlel, co podnikne dál. Vzpomněl si, že mýtině vévodí statný dub, který by se mu teď mohl dobře hodit. Kousek od dubu měl totiž Jakub připraveno několik řetězů s uvázanými oky, do nichž chtěl po skončení práce upevnit poražené kmeny. K těmto řetězům teď medvěda nesl. Tam se sehnul tak rychle, jak mu břímě dovolovalo, až medvěd sklouzl na zem. Jakub střelhbitě popadl jeden z řetězů a utáhl medvědovi kolem krku smyčku. Pak už nebylo těžké medvěda odvést k dubu a tam ho přivázat.
Celé odpoledne Jakub pokračoval v práci, kterou přerušil jen občasným pohledem na medvěda, zmítajícího se u stromu. Teprv před západem slunce ho Jakub odvázal a vydal se s ním na cestu do Stárkova, aby lidem dokázal, že medvěd jim už nikdy nebude škodit.
Od těch dob má Stárkov na věčnou památku na tento statečný čin ve znaku medvěda připoutaného ke stromu.
