Úpičtí rytíři
Každé městečko se připomíná svými památkami či nějakou událostí z dávných dob. Nejvíce stop vždy zanechaly války. Ne vždy se však podařilo nepříteli zvítězit. Jak důvtip pomohl našim předkům se vypravuje v městečku Úpice.Bylo to v roce 1241 co do Evropy vtrhl národ divokých Mongolů - Tatarů v čele s nejstarším Čingischánovým vnukem Batem. Batu, vrchní velitel výpravy k podmanění Franků (Evropanů), byl muž nad jiné Mongoly vzdělaný, rozumný, ale z povinnosti nadmíru přísný a krutý. Rozdělil své vojsko v němž bylo na půl milionu vojáků na tři proudy. Jeden měl vést boj přes Uhry, druhý přímo do Čech a třetí přes Polsko do severních Němec. Druhý a třetí proud se však l. dubna opět před Slezskem spojily v jeden. Cestou si tedy podmanili část Ruska a Polska. Dostali se i na Moravu, ale byli u Olomouce poraženi Jaroslavem ze Štenberka, tak se uchýlili do Slezska. Tam po seskupení zkoušeli znovu proniknout do Čech. Dostali se až k Trutnovu a hrůzu po tomto kraji šířili. Obyvatelstvo jako vždy prchalo se skrýt do hor, lesů a skal.
Zpráva o postupu Tatarů se donesla i do Úpice v době, kdy byla vypálena ves Sedloňov. Úpičtí měšťané se rychle radili co podniknout, jak se nebezpečí uchrániti. A tu bylo rychle ujednáno, že lstí se pokusí zničit svého nepřítele. A tak se chopili práce na provedení svého plánu.
Od Sedloňova k Úpici vede cesta po příkré a vysoké skále, kolem jejíhož úpatí se žene řeka Úpa. Tou dobou byla silně rozvodněna. V místech, kde tato cesta nastupuje od Úpice, na skále postavili narychlo dřevěný most, ale tak, aby se dal v případě potřeby do propasti strhnouti. Pak se všichni obyvatelé přemístili do lesa, kterému se dodnes říká "svobodný." Větve všech stromů otesali, aby nepřekážely. Pak na stromy rozvěsili množství papírových lampiónů. Působilo to dojmem, že tam táboří velké tatarské vojsko.
Za nějakou chvíli se vrátili poslové a
sdělili, že Tataři již táhnou od Sedloňova. Tou
cestou k dřevěnému mostu, samí jezdci na malých,
rychlonohých konících. Byla tma a oni dle světel za
řekou soudili, že je tam jejich tábořiště - byli již
unaveni a chtěli se dostat ke svým druhům.
Úpičtí silní mužové čekali s napjatými provazy, jen aby mohli most strhnouti. Netrvalo dlouho a ozval se dusot koní na mostě. Když byl most plný Tatarů, ozval se praskot, výkřiky a pak ticho. Vše, co bylo živé, zahynulo v dravých vodách řeky Úpy, zřítivši se do hluboké propasti.
Lest se Úpickým zdařila úplně, neboť zbytek Tatarů chvatně opustil tento kraj.
Na věčnou památku svého důmyslného obhájení města obdrželo město Úpice městský znak, na němž je otesaný hnědý kmen ve zlatém poli.
Od těch dob se říká úpickým radním i všem občanům, že jsou ..."úpičtí rytíři!"
