Poklad na Turově
Že pověst o pokladě v tajemné hoře Turov lidé stále oživovali, nemůžeme se pranic divit. Veliká byla bída zdejších horských sedláků, tkalců a drvoštěpů. Poslední z nich celé dny a noci pobývali v lesích. Často s nimi byli i jejich synové, jen trošku odrostlí a již museli otci v lese pomáhat. Řezali větve, loupali kůru, trhali kořeny a v zimě udržovali oheň k zahřátí zkřehlých rukou. Však z té dřiny a zimy již mnohý mladý i starší zápal plic dostal a i o život přišel.A právě mezi těmito ubožáky kolovalo nejvíce pověstí, pohádek. Ti viděli lesního muže, víly a bludičky. Druzí zas trpaslíky, vodníky, ohnivého muže nebo aspoň Krakonoše. Nejvíce však převládalo povídání o všelikých pokladech ukrytých někde ve skalách či kopcích nebo ve sklepeních starých domů a v rozvaliných tvrzí a hradů.
Jednou se stalo, že byl při kácení stromů zabit mladý dřevař. Zanechal po sobě vdovu a malého synka. Oba trpěli velikou nouzí, a ač si snažila vdova přivydělat soukáním a po práci sloužila u sedláků, mívala tak malý výdělek, že často se synkem trpěli hladem. Vdova často slýchávala od svého muže zkazky o pokladu na Turově. I umínila si, že se toho pokladu pokusí získat.
Netrpělivě očekávala dobu Velikonoc a na Velký pátek místo do kostela zamířila s dítětem rovnou k Turovu. Spěchala cestou rovnou vzhůru, aby nepropásla vhodnou chvíli. Přišla včas. Skála již byla otevřená.
Vdova se rychle ubírala dlouhou chodbou do nitra hory. Přicházela do prostorných podzemních sálů, kde stály řady koní, na nich sedla, třmeny. Kolem seděli prostí rytíři, ve spánku s hlavami pochýlenými. Jiní stáli u svých koní, drželi se za hřívu, sedlo či uzdu. Jiní stáli u žlabů a jakoby dávali koňům ovsa. Všechno tak, jak by měli odjet do boje. V dalším sále seděli rovněž rytíři při stolech nebo stáli ve skupinkách v plné zbroji. Štíty, kopí, palcáty a helmice v pohotovosti. I praporec knížete Václava stál uprostřed.
Všichni byli ponořeni ve spánek, jen občas se některý pohnul - to svatováclavské vojsko je zde připraveno k záchraně české země.
Vdova opatrně prošla kolem rytířů do posledního sálu. Tu teprve uviděla pokladu k nepřehlédnutí. Samý lesk a třpyt. Stojí udiveně, strach ji z toho jímá co vidí. Hromady zlata, stříbra, šperků a řetězů, drahé kameny ve všech možných barvách s oslnivým leskem. Různé nádoby, zrcadla i obrazy v drahých rámech. Ani neví, kam se dříve obrátit. Strachem se chvěje. Teprve jak se chlapec v jejím náručí pohnul a zasmál se v tom tajemném tichu, teprve pak se vzpamatovala.
Položila chlapce vedle té hromady zlata, několik zlaťáků mu dala na hraní a sama začala dychtivě je nabírat do svého klína. Nabrala tolik, že je sotva mohla unést. Pak utíkala s penězi pryč chodbami a sály, dolů po stráni z Turova.
Za sebou neslyšela ani svého plačícího synka, jak za ní volá.
Doma vyklopila vše do truhly a teprve potom si vzpomněla na své dítě. Rychle spěchala zpět. S sebou mu vzala k ukonejšení hladu kousek chleba a červené jablíčko. Sotva popadaje dechu přiběhla znovu k pokladům. Hošík se pěkně zasmál a zatleskal ručičkama v domění, že jej matka vezme do náručí. Ale matka mu podala pouze chléb a jablíčko a již znovu hrnula zlaťáky do klína. Pak opět utíkala pryč, nedbaje volání a pláče. Zase doma vše vysypala do truhly, která byla již z poloviny plná a spěchala zpátky na Turov. Cestou přemýšlela, co všechno si za peníze pořídí.
Jaké však bylo její leknutí, když potřetí došla ke skále. Byla již zavřena, marně okolo hledala své dítě, hošík zůstal i s poklady uvnitř. Teprve teď si uvědomila tíhu svého počínání - za kus zlata prodala své vlastní dítě.
Hlavou se jí vířily divné myšlenky, když se potácela zpět k domovu. Tam čekalo další nemilé překvapení. V truhle se všechny peníze přeměnily na hlínu a kamení.
Od té doby nepřestávala oplakávat své ztracené dítě. Lidé ji časem odpustili jak se zachovala a začali ji litovati. Někteří ji utěšovali, že za rok se opět skála na Turově otevře a ona se shledá se svým chlapcem. S novou nadějí vdova očekávala opět Velký pátek. Když se po roce znovu rozezněl kostelní zvon, utíkala vzhůru na Turov, jen aby stihla otevřenou skálu.
Vběhla dovnitř a na nic se neohlížeje, hledala své děcko. Sedělo na stejném místě u hromady zlata a hrálo si. Uchopila ho do náručí, šťastna, že se jí vrátil poklad větší než všechno zlato v Turově. Když došla domů, spatřila, že hošík drží v ruce jablíčko, které mu před rokem dala - bylo ale proměněné ve zlato.
Zlaté jablíčko dobře prodala a od té doby netrpěli nouzí a stržené peníze byly základem jejich dalšího štěstí.
