Běloveský drak
Před dávnými a dávnými lety vypadala krajina kolem Náchoda úplně jinak, než jak ji známe dnes. Na místech, kde jsou dnes města, vesnice, pole, louky, to všechno výsledek lidské práce, byly tehdy jen rozsáhlé lesy, kterými procházely úzké vymýcené pěšiny. V té době ještě nestál náchodský hrad, jen o kousek dál do kraje, naproti Brance, byl hrad Homolka, který hlídal zemskou stezku vedoucí do Kladska. Pod hradem se krčilo několik chalup s krčmou, kovárnou a rybárnou.V té dávné době byli lidé tohoto kraje sužováni obrovským drakem, který se tu z ničeho nic objevil. Usídlil se nad Bělovsí v jeskyni na Dračím vrchu, kterému se dnes říká Hejzlarův kopec, a aby sehnal potravu, létal často i do hodně vzdálených míst. Mnohému pastevci dobytka odnesl kus po kuse i celé stádo, a často ten pastevec mohl být rád, že si zachránil alespoň svůj život.
Drak se stal postrachem celého kraje a byl důvodem jeho počínajícího úpadku. Dříve tudy po chráněné stezce putovaly kupecké karavany, když se však drak objevil, kupci se začali rozmýšlet, jestli nebude lépe náchodský průsmyk obejít. Vždyť nikdo tehdy nevěděl, jestli cestu těmi místy přežije. Mnozí obyvatelé kraje raději odcházeli z domovů, kde si nebyli jisti svým životem, ani životem svého dobytka, který pro ně byl hlavní obživou. Ti, kteří nemohli odejít, prožívali život plný napětí z budoucnosti. Protože se nejčastěji ukrývali v lesních chýších a živili se lovem a lesními plody, jejich políčka zarůstala a chaloupky, neobydleny, pomalu chátraly. Nebylo, kdo by je opravil, zajistil proti dešti, sněhu a větru.
Drak za nějaký čas vyžral téměř celé okolí nynějšího Náchoda. Uloupenou kořist si nosil do svého skalního doupěte, anebo, když měl veliký hlad, přistál na některém z okolních vrchů a svou oběť zhltnul hned. A tak na Dobrošově, Boru, Turově, v Jestřebích horách, po všech kopcích v okolí bylo plno zvířecích i lidských kostí, zbytků po dračích hodech. Když nebyl dobytek, živil se totiž drak i lidmi, a tak se stalo, že jednoho dne počátkem jara odnesl Ludiši, dceru hradního pána na Homolce.
Na hradě tehdy nastalo veliké zděšení, ale nikdo si nevěděl rady, jak Ludiši zachránit. Bylo skoro jistě, že ji drak nezahubil, protože ten den, kdy ji unesl, roztrhal pod Vysokovem náchodského kolomazníka i s oslem, na kterém kolomazník rozvážel bečky kolomazi. Drak byl tedy sytý a Ludiši jen odnesl do svého brlohu, aby se příště nemusel po potravě shánět. Tuto domněnku si Ludišini blízcí potvrdili, když vypravili k Dračí jeskyni několik zvědů, kteří se nepozorovaně přiblížili až ke vchodu a zevnitř uslyšeli úpěnlivý pláč.
Ludiše byla jako sirotek. Maminka jí zemřela, když Ludiši byly dva roky, o otci nikdo už třetí rok nevěděl, protože byl zajat na válečné výpravě v cizině. O jeho dceru, které teď bylo šestnáct let, se celou dobu starala její chůva, jež měla dívenku velmi ráda a chovala ji jako vlastní dceru. Stejně jako chůva, i všichni poddaní Ludiši doslova zbožňovali, protože byla milá, laskavá a spravedlivá.
V době, kdy zvědové poslouchali u jeskyně, se k hranicím blížila skupinka jezdců. Byli to bojovníci, vracející se ze zajetí v Polsku. Mezi nimi byl také pán na Homolce, Ludišin otec. Hned za hranicemi se zastavili u kováře, aby jim prohlédl koně, a tam se dozvěděli tu smutnou novinu. Pro pána z Homolky to byla veliká rána, protože Ludiše byla vším, k čemu se v posledních letech upnul. A najednou se zdálo, že ji ztratí.
Mezi bojovníky byl i syn přítele pána z Homolky, Odolen ze Strážkovic. Ten přemýšlel jen chvilku a pak řekl:
"Vydám se do jeskyně a Ludiši osvobodím."
"Nevím, nevím, jak pořídíš v zápase s drakem," odpověděl kovář, "je prý nepřemožitelný. Půjdeš na jistou smrt, ale já vidím, že ses rozhodl, a tak tě nechci odrazovat, dám ti však něco, co by ti v zápase s drakem mohlo pomoci. Je to starý meč, který nikdy nezreziví. Před mnoha lety ho tu za nějakou službu zanechal mému otci cizinec, který tvrdil, že se jde uložit ke spánku do nitra Turova. Řekl, že ten meč nebude nějakou dobu potřebovat a ať v té době slouží tomu, kdo ho bude hoden. Meč se prý zase k němu vrátí sám potom, až vykoná, co je třeba. Otec meč přijal, ale neunesl ho, a pustil na zem. Cizinec se jen pousmál a řekl: "Vidím, že ty nejsi vyvolený, abys tímto mečem vládl, jinak bys ho unesl. Ať je však alespoň ochráncem tvé rodiny i tvého majetku. Dokud bude zaseknut v tomto kamení, nic se vám nestane." Potom cizinec ten těžký meč zvedl jako proutek a pevně ho zasekl do kamene v rohu kovárny. Při tom řekl: "Z kamene, do kterého jsem jej dnes zasekl, vyjde tento meč jen rukou toho, kdo bude vyvolen být ochráncem v těžkých dobách!"
Když to dovyprávěl, pokynul kovář Odolenovi se slovy: "Nikomu z těch, kdo se o to pokoušeli, se nepodařilo meč z kamene vytáhnout. Zkus to teď ty, doba je zlá a my už dlouho čekáme na svého zachránce."
Odolen poklekl, políbil čepel meče a řekl:
"Vzácný meči, potřebuji tě, ale ne pro sebe. Dej mi svou moc, abych dokázal přemoci draka, který hubí celý kraj!"
Potom vstal, uchopil jílec meče a ten s neuvěřitelnou lehkostí vyjel z kamene.
Všichni přítomní si chtěli ten zázračný meč vyzkoušet, ale nikdo jej neudržel. Jediný Odolen s ním vládl jako se svým dřívějším mečem, který daroval na oplátku kováři. Aby si vyzkoušel sílu nového meče, šel Odolen do lesa za kovárnou, kde stál dub, přelomený v půli bleskem. Odolen prudce švihl po pahýlu stromu a hravě jej přeťal u samé země. Sám byl překvapen, jak snadno ten mocný strom přesekl. Pak už ani chvilku neváhal. Přitáhl podpínku sedla svého bělouše, vyskočil do sedla a jako vítr se hnal k Dračí skále.
Bylo už pozdě odpoledne, když tam dorazil. Před jeskyní seskočil z koně a pomalu se přiblížil ke vchodu. Zevnitř uslyšel slabounký ženský pláč, ale také hvízdavé funění draka, který zřejmě spal. Všude kolem uviděl spoustu ohlodaných kostí.
Odolen tiše zavolal Ludiši jménem. Nic se neozvalo. Teprv po druhém zavolání pláč přestal a ženský hlas se zeptal, kdo volá.
"Jmenuji se Odolen a jsem z družiny tvého otce," zněla odpověď. "Pokus se dostat ven z jeskyně, já chci draka vyzvat k boji!"
Ludiše se dlouho nerozmýšlela. Obešla drakovo tělo a rychle vyběhla mezi balvany před jeskyní. Sotva ale uběhla několik kroků, drak, kterého její pohyb probudil, se objevil ve vchodu.
Odolen se mu však postavil do cesty a okamžitě zaútočil. Hned drakovi vážně poranil levé oko, protože využil chvíle překvapení. Drak hrozně zařval, ale hned začal také útočit. Bil po Odolenovi křídly, hrubými drápy rval zem a z obrovské tlamy chrlil oheň. Odolen se s obrovskou silou rozháněl poutníkovým mečem, až se mu podařilo přerazit drakovi jedno obrovské křídlo. Bylo to už v poslední chvíli, protože drak se chystal vzlétnout a zaútočit na Odolena z výšky, což by bylo pro Odolena velmi nebezpečné. Drak řval bolestí, až se to, ještě znásobené ozvěnou, rozléhalo daleko po kraji. Zápas nebral konce, Odolen už začal umdlévat. Drak měl naopak ještě dost sil, zuřivě tloukl zbylým křídlem a mlátil ocasem do okolních skal, až krev a drť kamení padala na jeho soupeře. Odolenovi se stále nedařilo zasadit drakovi smrtelnou ránu. Pak si však přehodil meč z pravé ruky do levé, kterou ještě neměl unavenou, a dal se do boje s novou silou. Při tom zranil draka na druhém oku, a ten byl vlastně vyřazen z boje, protože téměř přestal vidět. Ještě se chvíli chabě bránil, ale pak mu Odolen přeťal jednu nohu a zanedlouho mu oběma rukama usekl hlavu. Byl to vysilující boj, při němž byl zraněn i Odolen, jenž ve chvíli, kdy draka zabil, sám omdlel.
Když se probral z mdloby, uviděl kolem sebe své přátele a v ruce místo meče cítil měkkou dívčí ruku.
"Děkuji ti, Odolene," řekla Ludiše, "nebýt tebe, už bych asi nebyla naživu."
K díkům se připojil i Ludišin otec a mnozí z přihlížejících. Vždyť Odolen nezachránil jen dceru jejich pána, ale všechny obyvatele zdejšího kraje.
Jak se tam všichni radovali a blahořečili svému zachránci, Odolen si náhle vzpomněl na svůj kouzelný meč. Nikde ho ale nenašel a žádný z přítomných o něm nevěděl. Jen kovář věděl víc. Vzpomněl si, že když zpovzdálí pozoroval Odolenův boj s drakem, uviděl náhle něco zářivého letět z místa zápasu severním směrem. Protože tam na tu stranu leží Turov, domyslel si, že svatováclavský rytíř, majitel meče, si v té chvíli vzal svůj meč zpátky. Už ho nebylo zapotřebí.
