Devět křížů
Byl parný den roku 1428 v měsíci červnu. Na hradě Vízmburku hledali zbrojnoši stinná místa a čistili zbroj. Pán a majitel hradu s panstvím se rozhlížel z hradní věže po překrásné krajině. Jeho zrak utkvěl na městečku Úpice, pak prohlédl celou řeku až ke hradu Červená hora a zahlédl i tvrz Turyň, ztracenou za hustými lesy. Mezi buky, borovicemi i smrky zahlédl v dálce i věž náchodského hradu.Mezitím se jeho jediný syn Heřman chystal vyjet z hradu na svém koni. Své matce se svěřil, že bez Lidušky rtyňského Nývlta se mu velice stýská. O to více, že Liduška, kterou znal od dětství, si má brát za manžela jiného. Matka mu Lidušku rozmlouvala, i jeho otec takové známosti nepřál, neboť by nestrpěl, aby si Heřman přivedl do hradu nevěstu selského rodu. Heřman však s myšlenkou na to, že Liduška nesmí patřit jinému, odjel. Otec se za ním zamyšleně díval a uvažoval, že by se i se selským původem smířil, ale Liduška byla již zasnoubena s Václavem z Batňovic, který jí i svým stavem byl bližší. I jeho žena mu poté sdělila, že dnes má nějakou divnou předtuchu, že státi se má cosi hrozného. Hradní pán si umínil, že pak - li se Heřman nevrátí do večera domů, pojede mu naproti.
Blížila se bouře a s ní nevlídná noc.
Zatím na rtyňské rychtě bylo veselo. Liduška se bavila se svým Václavem, který ji škádlil, až se červenala. Svatebčané opojeni vínem zpívali. Do tohoto veselí se dostavil, ač nezván, mladý pán z Vízmburka. Byl přivítán otcem nevěsty a on popřáv snoubencům dobrého života, usedl ke stolu k ostatním hostům. Veselí opět dosahovalo vrcholu a Heřman potichu popíjel a vzpomínal na chvíle, které strávil s Liduškou ještě docela nedávno. Všichni zpívali a tančili, ani nezpozorovali, že se nevěsta ztratila. To Heřman se svými zbrojnoši unesl nevěstu. Ženich ji v poslední chvíli zahlédl ve svitu blesku, jak ji má hradní pán v sedle před sebou. Nezaváhal a okamžitě se svými dvěma přáteli tryskem vyjeli ze dvora za Heřmanem. Ozbrojeni pouze sekyrami.
Na rozcestí, kde se protínají cesty od Lhoty u Kostelce k hradu Vízmburku a od Rtyně k České Skalici, stával mohutný, rozložitý dub. Zde dohonil ženich Heřmana a žádal na něm svou nevěstu. Ten však vytasil meč a ťal, ženich se sekerou bránil. Zbrojnoši napadli přátele ženicha a podařilo se jim je smrtelně zranit. Václav uslyšel jejich výkřiky, téměř zapomněl na svou obranu a proto klesl zasažen mečem Heřmana k zemi.
Tu se přehnali tři temní jezdci a největší z nich skolil oba zbrojnoše. Heřman se ihned pustil znovu do boje, a i když viděl jenom stíny, podařilo se mu skolit oba jezdce a nečekanou ranou mečem zasáhl i třetího. Vtom se zablesklo a Heřman vidí svého otce, jak padá z koně. Ano, byl to hradní pán, jeho otec, který se vydal hledat svého syna, když se po setmění nevrátil do hradu.
Heřman odhodil meč, seskočil z koně k otci a položil jej ke kmeni mohutného dubu. Vedle zaslechl Liduščin pláč a mezi zahřměním hromu i její výkřik, kterým Heřmana a celý jeho rod proklela. Pak uchopila odhozený meč a mocnou ranou si jej vrazila do srdce. Tak klesla na zem vedle svého ženicha Václava. V té samé chvíli dokonal i Heřmanův otec v synově náručí.
Bouře utichla a pomalu přestávalo pršet. Devět mrtvol krylo bojiště pod mohutným dubem a jen Heřman tam oplakával svého otce.
Na rtyňské rychtě utichl svatební shon i veselí a všichni čekali na návrat ženicha i nevěsty. Vtom do dvora vjel prázdný vůz, na kterém Václav a jeho přátelé pronásledovali Heřmana - byl však prázdný. Svatebčané se rozjeli vzhůru k lesu zvědět, co se přihodilo.
Na křižovatce cest spatřili hrůzné divadlo. V čerstvém blátě okolo dubu ležela lidská těla a jejich krev v něm vytvořila bizardní obrazce.
Po poradě poslali pro rychtáře ze Lhoty, neboť
událost se stala na lhoteckém pozemku. Ten celou
tragedii vyšetřil a nechal odvézt nevěstu i ženicha
s přáteli do Rtyně, kde je pak pochovali u rtyňského
kostela. Vízmburského pána a jeho syna odvezli na
hrad. Zbrojnoši byli pohřbeni přímo na místě pod
rozložitým dubem.
Na paměť, že jich na tomto místě devět lidí zbytečně zemřelo, postavili lhotečtí občané devět dřevěných křížů.
Dědic hradu a panství, Heřman, neměl od té doby na hradě ani stání, toulal se lesem a nejčastěji byl viděn, jak sedává pod dubem u devíti křížů. Jednou si vyjel opět do lesa a již se nikdy nevrátil.
Lhotečtí a rtyňští občané pak chodili k devíti křížům a zdobili je ve výroční den věnečky upletenými z polních květin. Každý, kdo šel okolo v jiný čas, tak rychle prošel, neboť tolik křížů dělalo dojem hřbitova. Pověrčivý lid se bál a proslýchalo se, že v noci lze na tomto místě vidět bojující padlé rytíře.
Dřevěné kříže časem vždy uhnily, ale občané je
pokaždé znovu zřídili, a to až do konce 18. století.
Roku 1794 byl obcí lhoteckou zbudován kříž kamenný
s devíti na podstavci vytesanými kříži a nápisem,
který na věčnou památku hlásá:
"Gich zde devět v Pánu usnulo"
Smrt Heřmana a jeho otce jakoby předznamenal i smutný konec samotného hradu Vízmburku v roce 1447.
