Vlkova pomsta Tasovi z Vizmburka
Hrad Vizmburk byl založen jako sídlo a zároveň jako správní a mocenské středisko panství na středním toku řeky Úpy, a to někdy před rokem 1279, kdy je poprve uváděn pán hradu Tas z Vizmburka - příslušník mocného rodu, erbu zlatého střmene. Byl jedním z vůdců odboje proti Braniborům po smrti krále Přemysla Otakara II., který padl na Moravském poli v roce 1278. V roce 1289 byl významným dvořanem krále Václava II. V roce 1303 se stal královským podkomořím v Čechách.Janova - Vlkova tvrz ležela uprostřed panství Vízmburského a jeho úrodné pozemky hraničily s hradními již od lesa. Vlkův rod tu hospodařil již třetí generaci. Starý Vlk se hradnímu pánu nijak nevnucoval, hleděl si svých polí. S pánem krajiny se nešel ani seznámit. To se Tasovi nelíbilo a k tomu přibyla chuť zmocnit se Vlkových úrodných pozemků.
Jednou vstoupil rychtář k Vlkovi a sdělil mu, že jde od hradního pána, který si na něj stěžuje - prý ho Vlk v krčmě pomlouvá, zvěř mu honí a na jeho pozemcích pytlačí. A i pro další schválnosti se Tas rozhodl, aby se Jan z tvrze vystěhoval. (To byla v těch dobách takzvaná výhosť.) Brzy věděla celá ves, že se Vlk stal vyhnancem.
Jan - řečený Vlk byl nenápadné, malé postavy s tvrdohlavou povahou. Po celonoční úvaze odjel brzy ráno, ještě za tmy, s malým vozem ze dvora tvrze. S nikým se dlouho neloučil, neměl dětí ani ženu. Jel cestou kolem rychetských polí směrem k Vízmburku, honosného to sídla pražského komořího. U hradu se zastavil a chtěl s panem Tasem pohovořit. Pán mu však vzkázal, že na něj nemá čas a co rozhodl, to platí.
Vlk se již cestou ke hradu rozhodl, že když nepořídí, zjedná si právo u samého krále v Praze. Vydal se tedy na cestu. Měl dosti času na přemýšlení, jak asi bude jednat s králem, jak pořídí, pak zase vzpomínal co doma na tvrzi. Velkou nadějí se neživil.
Jan byl v Praze poprvé a moc se mu líbila. Před krále se hned nedostal, až když se král dozvěděl, že s ním chce mluvit svobodník z panství jeho komořího z krajiny poblíž Kladska, potom jej teprve přijmul ke slyšení. Když jej vyslechl, hned mu král oznámil, že svou stížností maří pouze jeho čas. A Vlka propustil.
Druhý den jel král navštívit dominikánský kostel sv. Klimenta a Vlk se pokusil znovu s králem promluvit - v zoufalé to důvěře v královu spravedlnost. Král však vstoupil do chrámu a dav Vlka odstrčil. Jen ti, co stáli nejblíže, mohli uslyšet skrze zuby pronesenou Janovu přísahu...
"Dnes nepomůže-li mně Bůh, ztratím své tělo i s majetkem"... pak se vtlačil do kostela a polekl u jedné ze zpovědnic. Musela to být zvláštní zpověď. Sotva skončila, vyběhl ven, vytáhl svůj měšec s celým majetkem a začal prostým lidem rozdávat své jmění. Lidé peníze přijímali a on, když vše rozdal, postavil se ke dveřím chrámu. Tam čekal s nožem schovaným na prsou, až skončí bohoslužby.
Slavnost skončila a král vyšel jako první. Z řečí lidu se Jan dozvěděl, že šlechtic vedle krále je právě Tas z Vizmburka.
Všechno bylo dílem okamžiku. Právě, když Tas
sedal na koně, přiskočil Vlk a srazil ho na zem. Tam
mu vrazil do prsou nůž. Bodl ještě několikráte.
V nastalém zmatku se podařilo Vlkovi v davu se ztratit a uprchnout - nikdo již o něm nikdy neuslyšel.
Tak Jan Vlk provedl svou pomstu.
To vše se stalo, jak vypovídá Zbraslavská kronika, roku 1304 po Kristu.
