Vízmburský poklad
Posledním majitelem panství a hradu byl Jiřík z Vízmburka. Člen rodu pánů z Dubé, oddaný zastánce krále Jiřího z Poděbrad. Patrně se přikláněl k názoru svého krále, že je třeba, aby v pohraničí Čech zavládl konečně klid, a proto souhlasil s odprodáním hradu slezanům.Roku 1447 se bělostná hradní věž vypínala nad havlovickým údolím naposledy. V den zkázy, Pondělí svatodušní, se přihrnulo ke hradu slezské vojsko. Pak se hrad počal otřásat výbuchy střelného prachu a detonacemi bořící jeho mohutné zdi. Nakonec dílo zkázy dovršil oheň. Vrchní patra se zhroutila a v rozvalinách pohřbila nižší části hradu. Do nádvoří se sesunula i masivní bílá věž a zcela ho vyplnila sutí.
Tak pohřben ve vlastních troskách, vydán na pospas živlům a lhostejnému proudění času, měnil se postupně kdysi pyšný hrad v pouhý pahorek. Ten pak zarostl ostružiním a nakonec lesem, aby po staletích mohl vydat, na základě archeologického průzkumu v letech 1972 - 85, opět svědectví o své velikosti a slávě.
Ještě v 18. století byly trosky hradu dosti zachovalé. Zvláště pak ke straně východní, kde stála vyšší kamenná zeď s jedním okénkem. U něj rostla malá jedlička a vedle vysoký buk. Právě do takovýchto míst zasadila lidová fantazie různé pověsti o pokladech ukrytých v hlubokých sklepeních zříceného hradu. Dle těchto pověstí byl vízmburský poklad nalezen již několikráte.
Jednou se chudé děvečce, Antošce z Havlovic, zaběhla právě na Květnou neděli do hradních rozvalin jalůvka. S malým dítětem, Petříkem, se ji snažila dohonit. Jalůvka ale zmizela v podzemí. Antoška ji následovala temnou chodbou, až přišla do sklepení plného pokladů. Odložila Petříka, nabrala zlata a spěchala ven. Tam si vzpomněla na synka a rychle se vrátila pro něj. Spolu však na denní světlo již nemohli - brána do podzemí byla již zavřena.
Teprve po roce, znovu o Velikonocích, se opět otevřela a tak ji její manžel opět našel i dítětem doma. S nimi i hromadu zlata, které přinesli ze sklepení. Zlato použili pro svého synka a protože již žádný člověk v té době nebyl již tak hodný jako chudá Antoška, tak se brána k pokladu nikomu neotevřela.
V jiné pověsti se o Velikonocích do podzemí vízmburského hradu zatoulal rovněž Petřík, syn chudé vdovy z Podhradí. Matka jej hledala velmi dlouho, než jej našla v jedné chodbě a rychle vynesla ven. Vchod se za ní okamžitě zavřel.
Vdově se tak splnila předpověď neznámé babičky sbírající v lese dřevo, že najde veliký poklad. Skutečně - našla největší poklad - svého synka. Doma pak v Petříkových kapsách našla zlaté šperky, a tak měli do konce života o dobré živobytí postaráno. Protože opět již nikdo nebyl tak skromný a hodný jako vdova z Podhradí, zůstal vchod do podzemí zavřen.
Jednou žil ve Lhotě u Kostelce nějaký Josef Petrů, zvaný "Sekáček Dobášek." Ten se vypravil do lesa na dříví zrovna na Velký pátek. Když sbíral dříví okolo hradních zřícenin, které velmi dobře znal, sedl si na pařez naproti zdi s okénkem, hned vedle statného buku. Nacpal si fajfku, aby si zakouřil. Najednou uviděl, že pod zdí je kamení otevřeno a vchod do sklepení září modravým světlem. Vešel do chodby a tu vidí v modravé záři plamínků dvě železné truhly. V koutě za nimi pak plno zlata a stříbra. Jen si chtěl Dobášek nabrat zlata, zjevili se na jedné i druhé truhle dva kocouři, kteří se s naježenými hřbety počali náramně zvětšovat. Dobášek běžel ven pro nějaký klacek, aby je mohl od pokladu odehnat, ale po vchodu do podzemí nebylo již ani památky.
Dlouho obcházel okolo hradu, ale nakonec se musel vrátit domů. Každému svou příhodu vyprávěl a tak se čas od času objevil v rozvalinách nějaký soused, který usilovně kameny obracel a vchod do podzemí hledal.
V roce 1896 se za jedné bouřlivé noci zřítila kamenná zeď i s jedličkou a ti, kteří v těch místech hledali vchod do sklepů, našli pouze hromádku starých, již věkem sežloutlých lidských kostí. Modravé plamínky se od těch dob nezjevují a tak čeká vízmburský poklad asi na opravdu hodného člověka, a pak ......
Jisté však je, že dne 6. června roku 1882 nalezl Vít Mýl, rovněž ze Lhoty u Kostelce, v hradních sutinách hrneček a v něm 68 grošů Václava II.
