Zachráněný kníže
Obec Červená Hora je na levém břehu řeky Úpy na vysoké stráni. Sejdeme-li od barokní zděné zvoničky Panny Marie s
ojedinělým, zvláštním způsobem šindelovým zastřešením, postavené okolo roku
1730 o něco níže, uvidíme na ostrohu z červeného permského pískovce zbytky
středověkého hradu. Poslední stojící zdi a části základů spolu s hradními příkopy nám
dávají tušit, že hrad nebyl stavbou druhořadou. Jeho majitelé zaujímali přední místa v
zemi.Hrad Červená Hora byl založen okolo roku 1260, jako první ze tří spolu sousedících hradů. Vízmburk, Červená Hora a Rýzmburk. Všechny byly založeny pány rodu zlatého střmene. Prvním majitelem byl Tasův bratr - Sezima. Za husitských válek vlastnil hrad Hynek Berka z Dubé - královský hejtman v Jaroměři a horlivý zastánce strany katolické. Proto jej dne 8. června roku 1427 oblehla sirotčí vojska vracející se z výpravy do Slezska. Posádka hradu se po krátkém obléhání vzdala a hrad byl na rozkaz vůdce sirotků - Matěje Sálavy z Lípy, zcela rozbořen.
Zajímavostí je, že hrad byl vybaven vodovodem, který vedl od studny z míst, kde dnes stojí červenohorská škola. Dokladem toho byl nález dřevěných vrtaných trub v místech Tylšova lomu.
Pod hradem při řece Úpě je na pravém břehu rozlehlý slatinský mlýn a kousek od něj betonový moderní most, který byl postaven na místě dřívějšího železného z roku 1897 a ještě dřívějšího dřevěného, krytého šindelovou stříškou.
Dne 2. července, odpoledne, roku 1694 vyjel kníže Vavřinec Piccolomini, tehdejší majitel panství náchodského, shlédnout pouť a kostelík na Boušíně. Právě ten byl před dvěma roky z jeho popudu a na jeho náklady přestavěn v nádherný kamenný svatostánek. Jeho kočár táhlo šestispřeží a byl doprovázen několika hajduky jako stráže na cestě stále jej doprovázejícího. Jeho úmyslem bylo cestou nazpět vyslechnout svobodného slatinského mlynáře - pro jeho náboženské smýšlení. Doslechl se, že mlynář je přezdíván beranem. V té době tak byli označováni zatvrdilí evangelíci. Na rozhodnutí knížete závisel mlynářův další osud.
V novotě zářícím kostelíku na Boušíně vykonal kníže Piccolomini pobožnost a v tom, ve chvíli zamyšlení, uslyšel tichý, nalehavý hlas: "nečiň dnes nikomu nic zlého ..." Kníže se vzpamatoval, rychle se rozhlédl, ale byl sám. Zasmušen nasedl do svého kočáru a následován hajduky vyrazil na cestu zpět na své panství. Mezitím celý obzor potemněl, zdvihl se silný vítr - blížila se veliká bouře. V krátké chvíli se kníže konečně rozhodl nezastavovat u mlýna a jet přímo cvalem na náchodský zámek.
Když se přiblížili k dřevěnému mostu pod hradem, již pršelo a hrom stíhal blesk. V
jednu chvíli se zablesklo a zahřmělo tak, že se koně rázem splašili a vjeli na most
tryskem. Kočár drkotá, klape, hází se ze strany na stranu, most sténá a úpí pod nápory
rozvodněných, dravých vod řeky Úpy. Vtom opět zahřmí a blesk ozáří celé to hrůzné
divadlo, ve kterém se most rozpadá a koně i s kočárem padají do proudu zpěněné
řeky .....
Jako zázrakem se však nikomu nic nestalo. Kníže i jeho hajduci se dostali zpět na
břeh, sice notný kus cesty po proudu, ale nesli si zpět jen několik boulí, promáčené
šaty a v žaludcích něco kalné říčné vody. Slatinský mlynář jim poskytl přístřeší i suchý
oděv a tak u něho zůstali až do rána, kdy bouře ustala. Celou noc kníže přemýšlel, až
nabyl přesvědčení, že byl z rozvodněné Úpy zachráněn jen proto, že se vzdal svého
úmyslu vyslýchat svého nynějšího hostitele a že hlas, který jej v kostelíku varoval, že
byl s určitostí hlasem božím.
Na poděkování za své zázračné zachránění dal před dřevěným mostem postavit malou bílou kapličku. Uvnitř pak byl namalován obraz, který tu strašnou bouři a pád kočáru z propadlého mostu do řeky navždy zobrazoval. Obraz byl několikráte obnovován a byl v kapličce až do roku 1972, kdy byl nezjištěným pachatelem odcizen.
Projdou-li však ještě dnes pamětníci tohoto obrazu okolo kapličky stojící ještě před znatelnými zbytky železného mostu, stále v duchu vidí místo obrazu Panny Marie obraz knížete Piccolominiho, jak padá v té divoké bouři s kočárem i koňmi přímo do divoké Úpy.
