O kříži pod Hořičkami
Cestujeme-li po naší vlasti, spatříme tu a tam u silnic, polních nebo lesních cest, nebo jiných místech různé nízké kamenné kříže s podobou luku či samostřílu užívaného hojně v dobách před vynalezením střelného prachu okolo roku 1373, nebo mlatu na dlouhý nástavec navlečeného. Jinde jsou tyto kříže s dvojznakem sekery či cepu nebo znakem rytířského meče či tvarem zakulaceným jakoby zavinutým koláčům podobny. I jako jetelový list se hořejší část někdy podobá.Kříže tyto jsou často zubem dlouhých dob sešlé, mechem obalené a jejich původ mnohdy ani nejbližším obyvatelům není znám. Z nedostatku dokladů o původu opřádají se tato místa různými legendami a pověstmi.
Mnohé kameny se znameními kříže či jiných předmětů sloužily před panováním Ferdinanda I. v polovině 16. století k označení pozemkových hranic a jako takové znamení bylo zaznamenáno do zemských desek.
Jsou však i kříže, které byly postaveny na věčnou paměť nějaké důležité události, neštěstí, jsou původu mladšího a skoro vždy s označením doby vzniku.
Jdeme-li po silnici od Hořiček přes Chlístov, uvidíme v kopci Chrby hned vedle silnice vlevo velmi starý kamenný kříž s podobou loukotě na něm vyrytou. Tento kříž je spojený s touto pověstí.
Jedenkráte byl v Praze konán veliký turnaj, na který se sjeli rytíři z celých Čech a také z ciziny. V zápasech prokazovali svou zdatnost a obratnost i stavěli na obdiv svá překrásná brnění i ostatní zbroj. To vše před královským dvorem i dalšími hosty.
Před turnajem se jeden cizí rytíř chlubil svým panošem, silákem a obrem v jedné osobě. Byl tůze podrážděn odporem pána z Rýzmburka a nabídl mu sázku l00 kop míšenských pro toho, čí panoš by v zájemném souboji zvítězil. Pán z Rýzmburku sázku se zdráháním přijal. Pak si ale vzpomněl na jednoho svého poddaného - ovčáka. A společnosti o něm hned vyprávěl, jak jej jednou potkal s ohromnou jedlí přes rameno, kterou vytrhl svému pánu v lese. Když uviděl pána zlámal ji jako proutek a položil před jeho nohy.
Pán hleděl tehdy s obdivem na siláka a ani mu moc nevyčítal jeho krádež. I ptal se ho, co k takové síle potřebuje a ovčák odpověděl, že by měl síly více, kdyby měl něco k snědku. Hradní pán jej pozval k sobě na Rýzmburk, že tam dostane jídla dosti. Pak se s ním rozloučil se slovy "A podruhé cti můj bor ovčáku!" Od té doby se ovčákovi začalo říkat "silný Ctibor."
Tedy Ctibora povolal okamžitě do Prahy a také hned souhlasil s tím, že se utká se silákem cizího rytíře. Bývalý ovčák se rychle naučil zacházeti se zbraní i jezditi na koni - stal se z něj panoš.
V den určený k zápasu vešel nadutý a chvástavý silák cizího rytíře na zápasiště, celý v rytířské zbroji. Na důkaz své ohromné síly rozmáčkl před diváky v dlani kámen. Skromný Ctibor přišel jen tak ve dřevácích a dobrácky povídá cizímu silákovi: "Bratře, máme se potýkati, podejme si dříve ruce." S opovržením mu podal cizí obr ruku. Ctibor ji rychle uchopil, strhl obra z koně a tak s ním nehorázně uhodil o zem, že mu jediná kůstka v těle nezůstala celá. Obrův pán, když to zpozoroval, dal se na útěk, chtěje se tak zbavit povinnosti zaplatiti prohranou sázku. Pán z Rýzmburka na útěk upozornil Ctibora a ten se za cizím rytířem pustil a pronásledoval jej až ke Chlístovu.
Tam chytil cizincův vůz za kolo, až mu v ruce
zůstal kus loukotě se dvěmi špicemi. Přitom zakřičel
"Takhle se pane od nás neodjíždí! Dříve zaplaťte!"
Chtěj, nechtěj se musel rytíř vrátit do Prahy k
posměchu všech pánů a zaplatit prohranou sázku.
Silný Ctibor se pak stal za svůj hrdinný kousek
rytířem a od svého bývalého pána dostal v odměnu
manský statek Turyň u Litoboře pod Hořičkami a do
znaku kus loukotě se dvěmi špicemi.
Na místě, kde byl Ctiborem dostižen cizí rytíř, pak byl postaven na věčné připomínání masivní kamený kříž.
Kdo pochybuje, že všechno je jen pověst, může se
na vlastní oči přesvědčit o ohromné síle ovčáka. V
rýzmburském altánu dosud stojí uprostřed špalek z
obrovské jedle - té, kterou tenkráte před dávnými
věky Ctibor vytrhl. Jeho erb pak můžeme vidět na
náhrobku v kostele na Hořičkách, hned u vchodu.
Tato pověst je lidskému uchu bližší než ta, že
tudy jel před léty jistý sedlák do Jaroměře na trh
s obilím. Když přijel pod kopec Chrby, prosil Pána
Boha, aby dobře na trhu prodal. V Jaroměři však pro
špatné počasí bylo tak málo kupců, že rolníci skoro
všichni vezli své obilí zpět. To se stalo i našemu
sedlákovi. Ze zlosti se v Jaroměři v krčmě opil a
jel domů. Bylo už k půlnoci, když přijel v kopec
Chrby, kde prosil Pána Boha, aby na trhu dobře
pochodil. Vzpomněl si na své prosby a začal hříšně
láteřit a rouhat se za to, že jeho žádosti nebylo
vyhověno. Kůň náhle uskočil stranou, vůz se převrátil
do příkopu a sedlák si zlámal vaz. Byl okamžitě
mrtev. Kůň přijel na statek s vozem rozbitým a
prázdným sám. Selka a čeleď šla hned sedláka
hledat. Našli jej až k ránu za Chlístovem vedle
cesty. Byl již studený.
Jeho zbožná manželka dala na místě, kde se neštěstí událo, postavit kříž, který nám tuto událost připomíná.
