Krísuvík
3.9. 2004
Ráno jsme se probudili opět do pošmourného dne. Přestože se včera holky dušovaly, že ještě využijí
platnosti turistické karty (platila do 8:00) a půjdou do bazénu, vstávaly opět poslední. Nebylo ale
moc kam spěchat, jelikož se pěkně rozpršelo a tak jsme čekali, až se počasí trošičku umoudří. Dnes jsme
měli v úmyslu dostopovat do geotermální oblasti Krísuvík a odtud pak do Grindavíku, kde jsme chtěli
přespat.
Pršet přestalo až po obědě a tak jsme pomalu vyrazili. Procházeli jsme kolem olympijského stadiónu a na
periférii jsme pak objevili i McDonald's. Vyfotil jsem i ceny, aby bylo možné srovnání...
Konečně jsme se dostali až na výpadovku, kde jsme začali stopovat. Byl jsem tentokrát úplně vpředu, což
nebyla zrovna nejvýhodnější pozice. Přesto mně po chvíli jedno auto zastavilo. Byl v něm mladík, který na
otázku, jestli jede do Grindavíku (na Krísuvík jsem se v první chvíli neptal, protože cesta tam je trochu
složitější) odpověděl, že mě sveze, kam budu chtít.
Měl načerno nalakované nehty a poslouchal nějakou místní heavy metallovou skupinu. Říkal, že buď sedí doma
u počítače, nebo vezme auto a jede se projet. Je mu tedy celkem jedno, kam pojedeme. Krísuvík sice
vůbec neznal, ale já jsem měl mapu a tak jsem mu řekl, že ho budu navigovat. Cestou se mě ještě ptal,
jestli pospíchám, nebo jestli můžeme zajet ještě pro jeho kamaráda. Menší projížďku po předměstí
Reykjavíku jsem uvítal a tak jsem mu řekl, ať klidně zajede pro kámoše. Na jednom semaforu se tak zabral
do hudby, že nevnímal zelenou. Musel jsem ho na to 2x upozornit. Omlouval se a říkal, že se mu to občas
stává. Lidi pak na něho troubí, to ho teprve probere. Ptal se mě, jestli též poslouchám heavy metall.
Trošku jsem ho zklamal, že tuto hudbu neposlouchám, ale přesto mně nadšeně vyprávěl, že se zná se všema
metallovejma skupinama na Islandu (mají tam asi tak 2) a že zítra pořádá párty. Nadšeně mě zval, říkal,
že už pozval více cizinců a že to bude výborný. Rodiče jsou totiž na dovolené ve Skandinávii. Bohužel
zítra již odlétáme a tak jsem musel pozvání odmítnout. Jinak by to ale byla určitě další zajímavá
zkušenost.
Dorazili jsme k jeho kámošovi, který už na nás čekal. To byl ještě větší zjev, nežli můj řidič. Bylo
mu tak patnáct, byl malé postavy s velikou protáhlou hlavou, velkými brýlemi a rovnátky na zubech.
Takto nějak si představuji pravého počítačového hackera. Bohužel neuměl moc anglicky.
Vyrazili jsme tedy směr Krísuvík. Po odbočení z hlavní silnice se cesta postatně zhoršila a navíc zde
probíhaly stavební práce a nějak se jim při tom vytratily směrovky. Na jednom kruháči jsme zvolili špatný
směr a dojeli jsme k takovému dvoru, kde bylo vrakoviště aut. Měli tam ty klasické nakladače, kterými
auta nabírají a potom pouštějí na sešrotování. Kluci z toho byli úplně nadšení, něco takového zatím
viděli jen ve filmu.
Konečně jsme dorazili do Krísuvíku, já jsem poděkoval a kluci zase odjeli. Dodnes mě mrzí, že jsem si je
nevyfotil. Proběhl jsem celou geotermální oblast i s okolím a přemýšlel, co dál. Vypadalo to, že ostatní
asi nebudou mít takové štěstí a vůbec se sem nedostanou. Cesta byla totiž poměrně komplikovaná a navíc
zde nejezdila žádná auta. Celý Krísuvík se totiž skládá asi ze dvou baráčků...
Na parkovišti u geotermální oblasti bylo ale poměrně dost aut, tak jsem ještě chvíli čekal a když opravdu
nikdo nepřijížděl, tak jsem se začal ptát, jestli mě někdo vezmě do Grindavíku. Byl odsud vzdálen asi 25
km a vedla tam přímá cesta. Zpočátku jsem v tom neviděl problém, všichni ale jeli směr Reykjavík a říkali,
že nazpátek po té strašné cestě do Grindavíku už nepojedou.
Nakonec to dopadlo tak, že zbylo poslední auto. To už jsem dost znervózněl, ale když na otázku, jestli
jedou do Grindavíku, odpověděli kladně, spadl mi kámen ze srdce. Radoval jsem se ale předčasně, v
autě už pro mě neměli místo. Vydal jsem se tedy pěšky po hlavní silnici asi kilometr k odbočce na
Grindavík a doufal, že cestou nějaké auto ještě potkám. Kousek za odbočkou byl malý kostelík
Krýsuvíkurkirkja, který byl postaven v roce 1857, v roce 1964 byl obnoven a nyní je pod patronací
Národního muzea. Samozřejmě jsem ho prozkoumal, vrátil se na cestu a pokračoval dále. Po chvilce za sebou
slyším auto, ohlédnu se, bylo prázdné. Doufal jsem, že mně tedy zastaví, ale marně. Spíše bych řekl,
že přidal plyn. Už jsem byl pomalu smířen s tím, že půjdu celou cestu s plným batohem pěšky.
Naštěstí ale po chvíli jelo další auto, které mně už zastavilo. Byl to párek z Německa a byli docela
sympatičtí. Strašně mě obdivovali, když jsem jim řekl, že pokud by nezastavili, šel bych to pěšky. Hned
zkraje Grindavíku jsem viděl stopovat Petra s Luckou. Poděkoval jsem tedy za svezení a rozběhl se za nimi.
Petr říkal, že chtěli stopovat ještě asi 5 minut, pak by to vzdali. Myslím, že mohli být rádi, že nic
nestopli. Pochybuji, že by se dostali nazpátek.
Batohy měli už složené v kempu, tak jsme se tam vydali i s mým batohem. Po příchodu jsme zjistili, že
už tam byl i Hary s Emou, zase ale někam zmizeli. Tak jsme se i my vydali na prohlídku Grindavíku,
večer jsme se pak všichni sešli v kempu. Byl jsem jediný, kdo se do Krísuvíku dostal, ostatním se to
nepovedlo.
