Skalní brána v Dyrhólæy
27.8. 2004
Dnes jsme se probudili opět do překrásného dne a od hřbitova se nám otevřel nádherný pohled na osadu Vík i
skalní bránu v Dyrhólæy, která byla naším prvním cílem. Vše jsme ovšem směrovali k několikadennímu
přechodu duhových hor. Proto jsme ráno přebalili batohy a vyjmuli z nich vše nepotřebné. Tyto věci jsme
měli v plánu zanechat někde ve Skógaru, kde měl náš trek duhovými horami skončit. Potíž byla totiž v tom,
že jsme již dnes vraceli auto a nadále se budeme pohybovat pouze po svých, případně stopem. Petr to měl
předem dobře naplánované, dnes dojedeme do Landmannalaugaru (viz. mapka), kde náš trek začíná, on odjede
do Keflavíku vrátit auto, přespí někde v Reykjavíku a další den přijede autobusem za námi.
Velká diskuze byla opět nad zásobami potravin - co všechno vzít s sebou a hlavně kolik. Problém byl trochu
v tom, že jsme nevěděli, jak dlouho bude trek trvat. Standardně je popisován na 6 dní, ovšem náš předpoklad
byl, že to pořídíme dříve. Nakonec se nám přeci jen podařilo vše potřebné sbalit a mohli jsme vyrazit.
Další série fotografií je od skalní brány v Dyrhólæy, někdy též označované jako "brána Islandu".
Jedná se o 110 m vysoký oblouk vytvořený mořským příbojem.
Také zde je možné bránou projet obojživelným vozidlem, i když vypadalo trošku jinak než vozidlo u
Jökulsárlónu a ani zde jsme této možnosti nevyužili.
Odtud jsme pokračovali přímo do Skógaru, kde jsme si nejprve prohlédli nádherný, 62 m vysoký, vodopád
Skógafoss. Podle legendy zde první osadník ukryl poklad. Později ho chtěl jeden mladík vyzvednout,
dosáhl ale pouze na prsten na okraji bedýnky, pak poklad opět zmizel. Dnes je prsten chloubou místního
muzea.
Naše věci jsme chtěli uschovat na farmě, bohužel jsme zde vůbec nikoho nezastihli. Nakonec to tedy
dopadlo tak, že nám vyšli vstříc právě v místním muzeu.
Následující série fotografií zachycuje naši cestu do Landmannalaugaru. Kopec na první fotce jsme zprvu
považovali za Heklu, podle mapy jsme ovšem zjistili, že to Hekla být nemůže. V Helle jsme nakoupili
chleba a pokračovali dále. Na další fotce již vidíte skutečnou Heklu, i když zde vůbec nevypadá tak
hrůzostrašně. Přesto je to sopka, která způsobila snad největší škody na ostrově. Cesta vnitrozemím
probíhala pomalu, jelikož cesty jsou zde opět šotolinové a značně rozbité.
Předjížděli jsme i autobus cestovní kanceláře S.E.N. s Hynkem, který mířil rovněž do Landmannalaugaru.
Po příjezdu na místo jsme zde potkali skupinu cyklistů - samozřejmě z Čech. My už jsme je viděli dříve
z auta, dnes jsme se s nimi mohli dát do řeči. Byli to skauti z Prahy, Petr s Luckou se znali dokonce
se sourozencem jednoho z cyklistů. Celkem jich bylo asi 50 a na Islandu se stali velmi populárními,
jelikož ihned po připlutí s nimi natočila rozhovor Islandská televize a tak je všude poznávali.
Rozloučili jsme se tedy s Petrem, který jel vrátit auto a šli jsme postavit stany. Jak vidíte z
fotografie vpravo, nabývala obloha na dramatičnosti, což nevěstilo nic dobrého. Rovněž si zde můžete
povšimnout krásných duhových hor.
