Duhové hory
28.-31.8. 2004
Ráno jsme se probudili do deštivého dne, takže nemělo ani cenu vstávat. Navíc jsme stejně museli čekat
na Petra, až se po poledni vrátí autobusem z Reykjavíku. Když už nás nebavilo ležet, sešli jsme se společně
v našem stanu a hráli jsme karty. Z ničeho nic se ovšem zvedl velmi prudký nárazový vítr. Nárazy stále
více sílily, takže jsme začali mít obavy o náš stan. Už takto jsme drželi všechny tyčky, aby se nezlomily.
Vítr neustával a tak jsme se rozhodli, že stan složíme. Byl přeci jen vysoký a tyčky pouze z umělé hmoty.
V tomto okamžiku ale přišel takový náraz, že jedna tyčka nevydržela a praskla, druhá se nalomila. To byla
prekérní situace. Věci ze stanu jsme tedy hodili k holkám, stan jsme sklapli a společně se přesunuli do
umývárky.
Tam už bylo narváno - byl tam prakticky celý autobus cestovky S.E.N., z nichž mnozí dopadli stejně jako
my a vítr jim zničil stan, shromáždili se tam i turisté z dalších zemí. Hynek se snažil zpěvem a vtípky
vrátit lidem optimismus do žil. Potkali jsme se zde opět s Irenou, jejíž stan byl zatím v pořádku.
Odpoledne přijel Petr, novinu se zničeným stanem vzal na vědomí s klidem pokerového hráče. Později se
dal do řeči s Irenou a tak zjistil, že vítr mezitím zničil i její stan. Naštěstí pro nás to ale neodnesly
tyčky, nýbrž celta. Ona měla výhodu v tom, že řada lidí z cestovky byla sama a měli tak ve stanu místo.
Petr s ní tedy domluvil, že si vypůjčíme její duralové tyčky a pokusíme se s nimi postavit náš stan. To
se později i povedlo, a přestože byly tyčky krátké a stan vypadal dost neforemně, dva lidi v něm přespat
mohli. Dalo by se říci, že tímto Irena zachránila naši výpravu a proto jsem setkání s ní na Krafle tenkrát
označil za osudové.
Odpoledne se situace dost vyhrotila. Vyměnila se obsluha kempu a místo příjemné paní, která tam byla
dosud, nastoupila pěkná semetrika. Ta nás okamžitě začala vyhánět z umývárny s tím, že
za chvíli bude odjíždět poslední autobus do Reykjavíku a že bude nejlepší, když s ním všichni odjedeme.
Slabší povahy to skutečně vzdaly a chystaly se k odjezdu. My jsme samozřejmě hodlali vytrvat, stejně
jako Hynek se svými lidmi.
S tím se ovšem strážkyně kempu nehodlala smířit a oznámila nám, že pokud do deseti minut umývárnu
nevyklidíme, zavolá na nás policii. Hynek se s ní okamžitě chytil a snažil se změnit její postoj,
bohužel bezvýsledně. Nakonec prohlásil, že s takto nepříjemným člověkem se na Islandu ještě nesetkal a
začal se chystat rovněž k odjezdu.
Až mnohem později jsme se dozvěděli pravděpodobný důvod jejího chování a znovu se potvrdilo, že nic
není černobílé a člověk by se neměl ve svých soudech unáhlovat. Villi Knudsen, o němž se zmíním v
kapitole o Reykjavíku, nám totiž prozradil, že nedávno v těchto místech umrznul právě za podobných
okolností jeden člověk z Řecka. To vysvětluje i dotaz zmíněné paní, která se hned zpočátku ptala,
jestli je mezi námi nějaký Řek, což jsme tenkrát v těch souvislostech vůbec nechápali.
Zbytek dne jsme přečkali ve venkovním přístřešku, později přestalo i pršet, podařilo se nám částečně
vysušit a poté i postavit stan a situace se vracela opět k normálu. Na tomto místě bych se měl vlastně
zmínit, že Landmannalaugar jsou proslulé přírodní lázně a jezdí se sem koupat lidi především z
Reykjavíku a okolí. Přestože počasí nebylo ještě úplně ideální, nejstatečnější část naší skupiny lázně
vyzkoušela. Jak vidíte na fotografiích, nebyli tam zdaleka sami.
Ráno jsme se probudili do překrásného dne a byli jsme tak rádi, že jsme to nevzdali. Rychle jsme se
sbalili a vyrazili na cestu, jelikož jsme chtěli dohnat to, ce jsme včera promeškali. Podle informace
od hodné paní recepční se totiž první dvě etapy dají celkem bez problémů projít za jeden den.
Celý trek má být značně rozmanitý, první etapa vede právě překrásnými "duhovými" horami.
Tento charakter horám opět propůjčuje rhyolit, o němž jsem se zmínil v kapitolce o Stafafellu. Tato
etapa měří 10 km a končí u chaty Hrafntinnusker, kam jsme došli zhruba v půl druhé odpoledne.
Zde jsme si udělali přestávku na jídlo a odpočinek. Dali jsme se do řeči i s paní správcovou, která
normálně pracuje v Reykjavíku a letos se rozhodla, že 2 měsíce v létě stráví právě na této chatě.
Před několika roky to vyzkoušela poprvé a zalíbilo se jí to. Když slyšela, že jsme z Čech, tak prohlásila,
že letos je tu spousta Čechů. Rovněž konstatovala, že Češi jsou vesměs pro pobyt v horách dobře vybaveni.
Po chvíli dorazila i Petra s Martinem, se kterými jsme se seznámili v Landmannalaugaru. Ti chtěli
navštívit ledovcovou jeskyni, která se měla nacházet poblíž a paní správcová jim skutečně cestu
popsala. My jsme pospíchali dále, jelikož jsme chtěli dojít až na konec druhé etapy k jezeru
Álftavatn, vzdálenému dalších 11 km. Ještě jsme se tu ale potkali se skupinou Němců, které jsme viděli
už cestou a se kterými jsme se pak na trase pravidelně potkávali.
Terén za chatou byl poměrně obtížný, jak můžete vidět i na fotografii vpravo. Tající ledovce vytváří
potoky vody, které se pak terénem doslova prořezávají.
K jezeru jsme přišli již notně znaveni, udělali jsme si tedy pouze večeři a šli spát.
Další ráno bylo opět pošmourné, zatím však ještě nepršelo. I charakter krajiny se postupně měnil a
duhové hory pomalu ustupovaly. Od této chvíle jsme se ani nevyhnuli poměrně častému brodění.
Obzvláště nepříjemný byl také úsek se sopečným prachem, který nám vítr vháněl do očí. Naším prvním
cílem byla chata Emstrur, vzdálená 16 km.
K chatě jsme dorazili po druhé hodině, počasí neslibovalo nic dobrého a proto jsme chtěli ujít pokud
možno celou další etapu až do Þórsmörku. Holky sice rezolutně prohlásily, že už toho mnoho
neujdou a že na příhodném místě zakempujeme, o tom jsme si však mysleli svoje. Chata v Þórsmörku
je odsud vzdálena 13,5 km a máme ještě dostatek času.
Cestou se skutečně rozpršelo a v tomto počasí by bylo poměrně obtížné stavět stany, takže jsme celkem
bez větších protestů mířili k cíli této etapy. Těsně před cílem nás však čekalo ještě jedno nemilé
překvapení v podobě dosud největšího a nejdravějšího brodu, jaký jsme dosud překonávali. Vyrazil jsem
jako první, šlo to pomalu, protože kamenům na dně moje citlivé nožky dosud nepřivykly. Když už jsem myslel,
že mám vyhráno, klopýtnul jsem právě o jeden z kamenů a smočil si ruce v řece. V těch rukou jsem ovšem
držel svoje boty...
Nebyla to ale žádná tragédie, jen mě to donutilo nasadit si goretexové trekové boty. Mezitím brodili další,
kluci si to pro jistotu zopakovali 2x a vzali holkám batohy, protože s nima by to přešly jen stěží.
Nakonec jsme to zvládli a dorazili až k chatě. Zde ovšem vzniklo další dilema - postavit stany nebo se
ubytovat v chatě. My jsme měli s Harym celkem jasno, že budeme spát v chatě. Náš stan mrzáček by noc asi
nevydržel, protože se opět spustil pořádný liják a začal foukat silný vítr. To nakonec přesvědčilo i
holky, aby šly spát rovněž do chaty a myslím, že toho později nelitovaly.
Doufali jsme, že se počasí do rána umoudří a budeme moci pokračovat dále. Bohužel se tak nestalo a
neustále pršelo a foukal silný vítr. Nezbývalo tedy nic jiného, nežli zatím setrvat v chatě. Přišel se
sem ohřát i německý pár, který stanoval nadrsno venku. My už jsme je potkali na treku a musím říct, že
to byli opravdoví drňáci. Ráno jsem se při sušení mých mokrých bot v troubě seznámil s jednou Řekyní,
která se mě ptala, jestli ty boty budu po vzoru Charlieho Chaplina jíst. Později jsem dostal za úkol
od ní zjistit, jak vypadá další cesta. Ona se svým přítelem totiž přišla ze Skógaru trasou mezi ledovci,
kterou jsme chtěli jít i my nyní. Vylíčila to naprosto dramaticky, několik set metrů se prý jde po hraně,
která je ledová a na obě strany se svažuje prudce dolů. Za tohoto počasí nám to vůbec nedoporučovala.
Z dalšího zdroje jsme si ověřili, že na tom asi něco bude a tak jsme dále vyčkávali na změnu počasí.
Ta se ovšem stále nedostavovala a podle chatařky mělo pokračovat i několik příštích dní. Nakonec nám
všem doporučila odjet autobusem do Helly. Mezitím dorazila skupinka našich známých Němců i Petra s
Martinem. Byli zcela promoklí a Petra nám líčila, jak procházeli ten poslední brod. Jestliže nám byla
včera voda po kolena, dnes už prý byla voda po pás a tak to prostě prošli tak jak byli, protože už
na nich stejně nezůstala nit suchá. V této chvíli jsme vskutku ocenili, že jsme do chaty došli již
včera a napomohlo to i našemu rozhodnutí odjet autobusem.
Mělo to ovšem jeden háček. Když už jsme se chtěli vypravit na autobus, chatařka nám sdělila, že někde
uváznul a musíme počkat. Mezitím dorazil rescue team z Helly, který autobus vyprostil a my jsme mohli
vyrazit. Abysme se dostali k autobusu, museli jsme přejít místa, která jsou normálně v létě suchá a nyní
se zde valila spousta vody. Nakonec jsme došli do míst, která již nešla suchou nohou projít a museli
bychom brodit. V tuto chvíli nás ovšem "zachránil" rescue team, naložili nás na svoje vozidlo
a dovezli k autobusu. Pak se ještě vrátili pro Němce, s nimi přijela i Petra s Martinem, kteří předtím
nebyli rozhodnuti, jestli pojedou autobusem nebo přečkají do dalšího dne na chatě.
Autobusem jsme dojeli až k prvnímu velkému brodu, kde jsme se zastavili. Němci vyskákali a po lávce přešli
na druhou stranu, kde už na ně někde čekal jejich autobus. My jsme asi hodinu čekali na záchranný tým,
který prozkoumal dno řeky, vybral nejvhodnější trasu a po ní jsme to přejeli. Záchranné vozidlo bylo
stále připraveno nás kdykoliv vytáhnout, jelikož řeka byla opravdu hluboká.
Cestou jsme viděli pobořené mosty, takže se opravdu nejednalo o běžnou událost. Navíc jsme se později
v Reykjavíku dozvěděli od vůdce Němců, že o tom psali i v novinách. Dojeli jsme až k hlavní
silnici, kde jsme se nechali vysadit, protože autobus pokračoval dále do Helly a my jsme měli věci ve
Skógaru, což je přesně na druhou stranu. Menší problémy nastaly při placení, jelikož v tomto autobuse
nešlo platit kartou a my jsme neměli mnoho islandských peněz v hotovosti. Nakonec mu Petr dal vše co měl,
stejně to šlo řidiči do kapsy, jelikož na to nevydal žádné potvrzení. I tak to bylo ale méně než
polovina původně požadované částky. Jako vše na Islandu, i autobusy jsou zde značně drahé.
Vrátili jsme se kousek zpátky, kde jsme z autobusu viděli nádherný vodopád Seljalandsfoss a u něho jsme
přespali. Mezitím se udělalo pěkně a my jsme začali litovat, že jsme nezůstali v Þórsmörku. Na mapce
si můžete ještě prohlédnout celou naši anabázi duhovými horami.
