Krafla
22.8. 2004
Dnešní den jsme se již rozloučili s naším pseudokráterem, jelikož po návštěvě sopky Krafly a lávového
pole vyrazíme zase kousek dál. Spali jsme tu tři noci a jako kdyby to tušil, přišel se s námi rozloučit
i kůň. Za odměnu jsme mu nabídli zbytky naší snídaně (po pravdě řečeno to byla snídaně v podstatě celá,
zase jsme měli nějakou výbornou, ale strašně výživnou kaši s mlíkem), ovšem ani ten kůň to nežral. Nakonec
jsme tím tedy nakrmili rybičky v jezeře Mývatn, snad si pochutnaly.
Ještě bych se mohl zmínit, jak vlastně pseudokrátery u jezera Mývatn vznikly. Způsobila je horká láva,
která se do jezera vlila. Voda se začala vařit a pod lávou se tvořila pára. Ta si našla za doprovodu
popela cestu na povrch a vytvořila tak tyto geometricky dokonalé útvary.
Nyní již rychle popojet co nejblíže Krafle a vydat se na její průzkum. Poslední erupci měla v r. 1991,
vodní pára a zředěné sopečné plyny zde stoupají z kdejaké škvíry mezi kameny. Jde o exhalace fumarolových
polí, které jsou překryty mladším sopečným materiálem od poslední erupce.
Na úpatí sopky leží explozivní kráter Víti (peklo) vyplněný jezerem smaragdové vody o teplotě 22 °C.
Už odtud lze vidět několik desítek sloupů vodní páry z největšího islandského geotermálního pole
Námafjall. Při vrtech do hloubky 1800 metrů byly zjištěny teploty přes 290 °C. Další pole leží přímo v
kaldeře Krafly. Zde vrty odhalily teploty přes 340 °C v hloubce 2000 m pod povrchem.
Při výstupu na Kraflu se Petr s Luckou zdrželi a všimli jsme si, že si s někým povídají. Ten někdo byla
Irena, Petrova spolubydlící. Původně prý chtěla jet s náma, tou dobou ovšem neměla dost peněz. Ty potom
nějak sehnala a tak si zaplatila zájezd s cestovkou S.E.N. Vymínila si ovšem individuální program, proto
jsme ji nepotkali při cestě NP Jökulsárgljúfur. Toto setkání mělo pro nás poměrně zásadní význam,
o tom se však zmíním později.
Na obrázku vpravo vidíte pohled od sopky, za povšimnutí stojí potrubí, vedoucí ke geotermální elektrárně.
Ta byla vybudována v letech 1974 až 1977 a svoji činnost zahajovala za poměrně dramatických okolností.
V prosinci 1975 se totiž v oblasti projevil seizmický neklid, před nímž vulkanologové varovali již
dříve. Litosférické desky se přesně podle předpovědi prudce oddálily, magma proniklo k povrchu, který se
vyklenul a popraskal. Z puklin vytekla bazaltová láva, potrubí odvádějící horkou vodu se zkroutilo,
popraskalo a geotermální vrty doslova explodovaly. Láva se ale naštěstí zastavila těsně před branou
elektrárny.
Sešli jsme ze sopky dolů a vydali se k lávovému poli. U vstupu je obligátní výstražná cedulka o
nebezpečnosti místa a zákazem opouštět turistické chodníčky. Lucka se sama na vlastní kůži mohla
přesvědčit, že tato varování opravdu nejsou zbytečná. Holky si vymyslely, že je vyfotím, jak budou
jako čarodějnice vystupovat zpoza všudypřítomného kouře. Lucka tedy poodešla stranou, chvíli se nic
nedělo a po chvíli se přiřítila s nadávkami, že jí nepomůžem a že bysme ji tam klidně nechali zapadnout.
Propadla se totiž jednou nohou do země a jak se snažila z toho vyprostit, tak se o horké kameny ještě
trochu popálila. Vše se ale událo tak rychle, že nestačila ani vykřiknout a my tedy o ničem nevěděli.
To svědčí o tom, že opravdu není radno nebezpečí podceňovat. Na obrázcích si můžete povšimnout míst,
kde je láva ještě hodně černá a tudíž pochází z nedávných erupcí.
Odtud jsme popojeli ke geotermální elekrtárně s tím, že bychom si ji rádi prohlédli. K mému překvapení
to bylo i možné, elektrárna je pro veřejnost každý den otevřena. Nejprve vás zavedou do návštěvnického
centra, kde shlédnete asi dvacetiminutový dokument o Krafle, geotermální energii a o vlastní elektrárně.
Na výběr máte z několika jazykových mutací, čeština bohužel chybí. Poté vás zavedou nahoru ke dvěma
30 MW turbínám, čímž prohlídka končí...
Prohlídkou elektrárny jsme se s oblastí jezera Mývatn rozloučili a pokračovali jsme dále do osady
Egilsstaðir. Na další den byl naplánovaný nějaký výlet v okolí a tak jsme chtěli prozkoumat
možnosti. Našli jsme zde turistické informace, kde nám příjemná slečna ochotně poradila a jako
nejzajímavější označila oblast v okolí městečka Bakkagerði. Petr měl sice původně trochu jinou
představu, nechal se ovšem zlákat touto možností a myslím, že nemusíme litovat.
Cestu jsme našli snadno a kupodivu jsme poměrně snadno našli i nástupy na trasy tak, jak nám je slečna
popsala. Výhodnější měl být vrchní nástup a tak jsme zajeli tam. Nevěřili jsme však vlastním očím, co
jsme zde spatřili. U jezera na druhé straně silnice stála emergency boudička a tak jsme hned věděli,
kde budeme dnes spát. Hary měl sice menší námitky, že nejsme v nouzi, ale pod tíhou argumentů zbytku
výpravy musel ustoupit.
Rozhodli jsme se ještě navštívit městečko Bakkagerði, které odtud bylo ještě pár kilometrů
vzdáleno. Jako obvykle je zde pár baráčků (nejzajímavější je Lindarbakki, přes léto obývaný) a kostel,
ve kterém se po večeři zbytek výpravy jal rozjímat. Poté jsme se již vrátili k naší emergency boudičce.
Zůstala neobsazena a tak nebylo co řešit.
Harymu už delší dobu vrtalo v hlavě, že jsme ještě neviděli
polární záři. V Reykjahlíðu jsme dvakrát potkali skupinku Čechů s cestovní kanceláří Adventura,
kteří prý cestou z hospody vždy polární zář viděli. Hary se proto rozhodl, že bude hlídkovat a
několikrát za noc šel prozkoumat oblohu. Ačkoliv bylo jasno a pro polární záři tedy ideální počasí,
neviděl bohužel nic.
