13. den - 18.8.
Po silnici E6 jsme pokračovali směrem k jezeru Snåsavatnet. První zajímavou částí měly být serpentiny za městečkem Korgen. Tam silnice stoupá prudce do kopce, aby v zápětí zase stejně prudce padala. Z této silnice je za pěkného počasí krásný výhled do okolí, my jsme ovšem měli zamračeno a mlhu, takže jsme toho moc neviděli.
První zastávkou tedy byly lososí vodopády - Laksfossen ve vesnici Laksforsen. Mají to být jedny z nejhezčích vodopádů v Norsku a i když jsem tam viděl hezčí vodopády, rozhodně stála zastávka za to.
Odpoledne se udělalo velice pěkně a tak jsme se rozhodli poobědovat na nějakém příjemném místě. To jsme našli v podobě vodopádu Formofossen, jak můžete vidět z přiložených fotografií. Ten flek uprostřed první fotografie byla nádherná duha, která ovšem na fotce moc nevynikla...
Na začátku jezera Snåsavatnet jsme odbočili ze silnice E6 na silnici č. 763 a jezero jsme objížděli po druhém břehu. Nejprve jsme se zastavili u kostelíku ve Snåse v domění, že odtud bude výhled na jezero. Výhled tam moc pěkný nebyl, tak jsem si vyfotil alespoň kostelík.
Hlavním důvodem, proč jsme jezero objížděli z druhé strany, byla skalní rytina soba ve skutečné velikosti. Tu jsme poměrně náhodou také našli. V norštině se to jmenuje Bolarein a nachází se asi 30 km severovýchodně od městečka Steinkjer. Byla vyryta jednoduchými kamennými nástroji v ranní době kamenné asi před 5 - 6 tisíci lety. Je to údajně nejslavnější rytina na světě až 180 cm dlouhá a 136 cm vysoká. Co mě trochu překvapilo je, že byla naprosto volně přístupná a hned vedle tekl vodopád, který v době tání musí zasahovat i do rytiny. Navíc jsem si při zpáteční cestě na informační tabuli přečetl, že těch rytin tam je víc a např. rytina medvěda se nachází přímo u vodopádu a ten už mu smyl tlapy.
Dalším naším cílem byl Trondheim, takže někde před ním jsme chtěli přespat. Cestou Hary objevil na mapě odbočku ke zřícenině hradu. Řekli jsme si, že by nebylo marné se tam podívat a třeba půjde cestou i někde přespat.
Odbočili jsme tedy na ukazateli ke zřícenině, ale protože Hary část cesty prospal, tak si nevšiml, že je to ještě příliš brzy. Dojeli jsme tedy ke zřícenině kostela, která sice nebyla nic zvláštního, ale bylo to ideální místo na přespání. Ve zřícenině byla, jak je v Norsku obvyklé, pamětní kniha, kam jsme se také zapsali.
Po večeři vidíme, že k nám přijíždí auto. Z něj vyskočily dvě podivně oblečené holky, kluk, který řídil, zůstal v autě. Hary si všimnul, že všichni tři kouří a to byla šance, jak konečně prodat naše cigarety. Happy šel tedy k tomu mladíkovi, aby se přeptal na tu cestu do Trondheimu bez nutnosti platit mýtné. Ověřili jsme si, že je to pravda a ve Stjørdalu musíme zabočit směrem na letiště a potom jet po pobřeží. Mezi řečí se mu pokusil prodat cigarety. Ten nás ale odkázal na holky, protože on nemá peníze. Holky se chytly, daly dohromady všechny peníze, něco málo si půjčily i od svého parťáka a kartón camelek jsme prodali za 250 NOKů.
Když odjeli, šli jsme se podívat, co v tom kostele holky dělaly. V pamětní knize jsme objevili zápis, co tam nechaly. Nepamatuji si to už úplně přesně, ale byly tam nápisy ve stylu Heil NORGE, ve všech "o" byly šesticípé hvězdy, asi nějací místní satanisté.
