9. den - 14.8.
Tento den jsme měli v plánu projet Lofoty a dojet až na jejich konec - do rybářské osady Å. Cestou jsme se nejprve zastavili v malebném městečku Sortland, na obrázku můžete vidět tamní kostelík. Dále jsme pokračovali až do Melbu, kde nás čekal krátký, asi 25 minutový trajekt do Fiskebøl, za který jsme zaplatili 116 NOKů. Na obrázcích můžete vidět příjezd trajektu do Melbu a dále pak tři fotografie pořízené z trajektu.
Dále jsme pokračovali po silnici E10 až do Borge, kde jsme odbočili na Eggum. To je osada u pobřeží a podél pobřeží zde vede stezka do Unstadu. Já s Harym jsme se vydali pěšky po této stezce, což měla být cca 2 hodinová procházka, zatímco Happy s Markétou převezli auto do Unstadu.
Na následujících dvou obrázcích můžete vidět jednu zajímavost, na kterou jsme cestou narazili. Nějaký, pravděpodobně místní, sochař zde vytvořil zajímavé dílko - při pohledu z jedné strany je to lidská hlava z profilu, když se ale k hlavě chcete postavit čelem, vypadá pro změnu jako obrácená hlava z profilu.
Následující obrázek ukazuje všudypřítomné ovce, jejichž koncentrace byla tak velká, že jste místy nevěděli, kam vlastně šlápnout. Však také když jsme na trase 
narazili na pamětní knihu, kde bylo možno nechat nějaký vzkaz, zde byl pozdrav od nějakých Čechů, kteří zdravili lofotenské ovce.Na posledním obrázku je zachycen cíl naší cesty - pobřeží v Unstadu, kam jsme skutečně asi po 2 hodinách poměrně ostré chůze dorazili.
Dále jsme pokračovali až do Å, cestou byl ovšem ještě jeden placený podmořský tunel pod zálivem Nappstraumen - cena za auto a 4 lidi 65 NOKů.
Na parkovišti v Å jsme potkali další českou výpravu - skupina asi pěti kluků a dvou holek si v půjčovně vypůjčili Fiata Ducato a vydali se objevovat Norsko. Drahé půjčovné kompenzovali tím, že kupovali naftu bez DPH, která je výrazně levnější, ale je určena pouze pro norské zemědělce. Je to ovšem poměrně riskantní, protože pokud by na to policie přišla, tak by se cesta hodně prodražila
Počasí v Å nebylo rozhodně příliš příznivé, chvílemi pršelo a foukal vítr. Když přestalo pršet, začali jsme stavět stany. V tom si někdo v dálce všiml dvou lidí, kteří se nápadně podobali našim známým Pražákům. A byli to skutečně oni, prohodili jsme s nimi pár slov, oni si vyfotili pobřeží a ještě týž den měli v plánu trajektem Lofoty opustit. To bylo naše poslední shledání s nimi, ovšem když jsme ráno přišli k autu, které už bylo notně zaprášené, našli jsme na zadních dveřích nápis Ahoj. Ten tam vydržel až do konce cesty, takže jme na ně stále měli památku.
V noci byl takový vichr, že jsem asi ve 3 hodiny musel lépe připevnit plachtu našeho stanu, kterou už vítr málem odfouknul.
