Výstup na Mytikas (2 917 m)
31.8. 2003
Bylo bláhové se domnívat, že vstaneme už v půl páté. Hodinku jsme si přispali, posilnili se na
cestu a pak jsme vyrazili. Ráno se šlo ještě dobře, ovšem poměrně brzy začalo připalovat
sluníčko. Kousek nad parkovištěm má být vodopád Priony, ovšem s vodopádem to nemělo mnoho
společného. Na jaře to asi bude o poznání lepší, teď, zmlsáni vodopády v Edesse, vodopád téměř
bez povšimnutí míjíme.
Až k chatě A vede cesta povětšinou lesem, který nás alespoň částečně chrání před sluníčkem.
Podél pěšiny rostou poměrně vysoké rostliny s lákavými černými bobulemi. Od ochutnání ovšem
odrazují cedulky s lebkou se zkříženými hnátami a nápisem v několika světových jazycích, že
bobule jsou jedovaté.
Asi po dvou hodinách chůze dorážíme k prvnímu záchytnému bodu - chatě A. Je to ovšem soukromý
pozemek a pokud tu chcete zůstat a trochu se osvěžit (byť z vlastních zásob), musíte zaplatit
poplatek 1,4 € na osobu. To jsme nehodlali akceptovat a proto jsme posvačili kousek nad
chatou.
Po chvíli se stromy postupně vytratily a od této chvíle jsme museli jít vystaveni na milost a
nemilost slunečním paprskům. Cesta vedla převážně sutí a kamením a po asi dvou a půl hodinách
jsme dorazili k vrcholu Skala (2 886 m), odkud už byl krásný výhled na Mytikas. Jardovi ještě
pořád nebylo úplně dobře a tak se rozhodl, že dále už nepůjde, Jíťa zde zůstala také.
Nebyli zdaleka sami, od tohoto místa měl totiž začínat ten nebezpečný úsek, o kterém nám
vyprávěli Češi na parkovišti a tak zde řada lidí skončila a dělali si piknik.
Ny Mytikas jsem šel tedy už jen s Harym. Cesta nejprve prudce klesala, potom byl menší traverz
a dál už jen víceméně stoupala k vrcholu. Je pravda, že k výstupu byly občas zapotřebí i ruce,
ovšem zdaleka to nebylo tak strašné, jak nám bylo vylíčeno. Zezhora to sice vypadalo poměrně
obtížně, byl to ale spíše takový choďák. Na druhou stranu je potřeba říci, že jsme potkali
třeba tatínka s holčičkou, která byla hodně vybátá.
Šťastně jsme se dostali až na vrchol, udělali pár vrcholových fotek, zapsali se do knihy,
porozhlédli se po okolí (výhled byl opravdu pěkný) a pospíchali jsme zpět. Jardu s Jíťou už
čekání přestalo bavit, takže vyrazili napřed.
Na Skale jsme je tedy už nenašli, ovšem od jedně řecké rodinky, která si zde udělala piknik,
jsme na cestu vyfasovali menší občerstvení - maso a výborný sýr. Měli toho tolik, že to už
nemohli sníst a zřejmě se jim to nechtělo tahat s sebou zpátky dolů...
Stejnou cestou jsme došli zpátky na parkoviště a protože jsme měli velmi slušný čas, rozhodli
jsme se pokračovat dále. Dojeli jsme do městečka Litochoro, kde jsme nakoupili pohledy a ještě
jednou se pokochali pohledem na Mytikas. Naším dalším cílem bylo údolí řeky Tembe mezi
pohořími Ossa a Olymp. Podle mapy zde měla vést dálnice, která ovšem záhy skončila. Z
informačních tabulí jsme pochopili, že je to díky ministru životního prostředí, který další
výstavbu dálnice nepovolil. Vytvořila se zde velká kolona, která se téměř nepohybovala a to
nás stálo poměrně hodně času. Nocleh jsme hledali už za tmy, což nebylo vůbec jednoduché.
Vyjeli jsme na vršek soutěsky a přespali jsme v opuštěném lomu, ze kterého se stalo smetiště.
Foukal horký vítr, oproti příjemnému chládku v Olympu to byl opravdu velký rozdíl.
