Mystra
9.9. 2003
Ráno jsme pokračovali dále směrem, kde měla být jeskyně. Úzká asfaltová silnice se záhy proměnila
pouze v prašnou cestu. Okolo byla krásná příroda, na jednom ze svahů se rozprostírala vesnička
Paradissi a my si opravdu připadali jak někde v ráji na konci světa.
Prašná cesta nás dovedla až na parkoviště u jeskyně, byli jsme zde ovšem sami. Podle letáku u pokladny
otevírali až za hodinu, tak jsme si čas ukrátili hraním karet na terase před pokladnou. Pomalu se začali
sjíždět další turisté a tak jsme se pomalu přestali obávat toho, že bude prohlídka pro nedostatek
platících návštěvníků zrušena.
Půl hodiny po otevírací době přijela slečna pokladní a průvodkyně v jedné osobě a prohlídka mohla začít.
Bohužel se zde vůbec nesmělo fotit, takže budete o krásy jeskyně ochuzeni. Bylo se opravdu na co koukat
a narozdíl od jeskyně Vlihada nebyla ani průvodkyně skoupá na slovo. Dozvěděli jsme se tak, že jeskyni
objevili místní pastevci při hledání vody. V jeskyni byla ovem pouze malá louže, což bylo jediné štěstí.
Pastevci by ji totiž jinak zapřeli a pravděpodobně celou zdevastovali.
Část jeskyně je pro běžné turisty nepřístupná, jedná se prý o jednu z nejhezčích jeskyní na světě a tak
si ji šetří. Dozvěděli jsme se také, co je příčinou pestrého zbarvení krápníků - hnědočervené zabarvení
způsobuje železo, zatímco hnědé je způsobeno hořčíkem.
Zpátky jsme chtěli vyzkoušet jinou cestu, kterou jsme objevili na mapce na propagačním letáku. Podle
průvodkyně ovšem žádná taková cesta zatím neexistuje a tak jsme museli zpět do Neapoli a odtud jsme
pokračovali směrem na Spartu. Zde se ovšem nic významného nenachází a tak jsme bez zastávky dojeli
do nedaleké Mystry. Ta leží pod zříceninami středověkého města, které je postaveno na předhoří Taygetu
a tvoří nejrozsáhlejší památku pozdně byzantské doby (13. - 15. stol.)
Nejprve jsme navštívili biskupský chrám Mitropolis s freskami, dále pak klášter s nejstarším kostelem
v Mystře zvaným Agia Theódori. Od kostelu Agía Sofía (kde se nachází také horní vchod na území
Mystry) jsme vystoupali ještě k hradu, odkud je krásný výhled. Bylo by tu ještě mnoho dalších památek
k vidění, ovšem v tomto nesnesitelném vedru se nám již nechtělo za nimi plahočit a rozhodli jsme se,
že vyrazíme dále směrem k Olympii.
Pár kilometrů za Spartou se za zatáčkou po levé straně silnice nachází vydatný pramen. Toho si všiml
i italský karavanista, bohužel už si patrně nevšiml, že je před pramenem i odstavná plocha pro auta.
Zůstal stát na silnici hned za zatáčkou na plné čáře. Já jsem si ho bohužel všiml příliš pozdě a už
jsem to nestihl dobrzdit - výsledek našeho souboje je vidět na fotografiích. Zatímco on měl pouze
prasklé sklíčko u žárovky, mně to celkem slušně pobořilo celý předek.
Ihned se začal omlouvat a když jsem chtěl přivolat policii, snažil se mě přesvědčit, že to není
potřeba a že jeho pojišťovna všechno zaplatí. Tomu jsem ovšem moc nedůvěřoval a policii zavolal.
Policisté nezklamali a podle známého hesla "co neubrzdíš, to neukecáš" dali jednoznačně
vinu mně. To jsem samozřejmě očekával, o způsobu ježdění a parkování v Řecku jsem si již stačil
představu udělat. Doufal jsem ale, že mně vystaví protokol o nehodě, se kterým budu moci zajít u nás
do pojišťovny. To se ale nestalo, prý za 2 dny by to mohlo být hotové a ve Spartě k vyzvednutí. Chvíli
jsem se s ním dohadoval, protože v pátek jsme měli odplouvat z Igoumenitsi a to bych už nestihl tam
dojet. Policista byl ze mě dost nervózní, pořád opakoval, že bychom už měli jet, protože se za chvíli
začne stmívat a my bychom mohli mít problém... Tak jsem z něj nakonec dostal telefon a fax na policejní
oddělení ve Spartě s tím, že se ve čtvrtek stavím na policejní stanici v Igoumenitse a oni mně tam
protokol pošlou faxem.
Bez parabol na světlech (ale s funkčními žárovkami) jsme tedy pokračovali dále. Při nejbližší
příležitosti jsme odbočili na lesní cestu a zakempovali jsme tak, abychom nebyli vidět ze silnice
a nerozptylovali tak projíždějící řidiče.
