Kaňon Vikos
26.8. 2003
Ráno nás probudily kozy, které v Řecku potkáte téměř na každém kroku. Dnešek jsme se
rozhodli strávit prohlídkou kaňonu Vikos, což má být nejhlubší kaňon v Evropě (až 1 km hluboký).
Neměli jsme ovšem žádnou vodu, tak jsme se rozhodli poprosit někoho z místních. Veřejný kohoutek
na náměstí (dá-li se tomu tak v Monodendri říkat) byl totiž bez vody. Hned po ruce byl hotýlek,
ovšem bylo nám řečeno, že vodu berou v Monodendri z nádrží a ty jsou nyní téměř prázdné. Můžeme
si ale u nich koupit vodu balenou. To jsme odmítli a zkusili štěstí ještě jinde. O kousek níž
byla ještě jedna restaurace, slečna se sice nejprve také zhrozila, když jsme na ni vyrukovali
s tolika PET lahvema, ale nakonec nám dvě naplnila.
Podle šipek jsme vyrazili do vápencového kaňonu Aios Vikos. Na projití celého kaňonu (který je
asi 10 km dlouhý) jsme neměli čas, rozhodli jsme se tedy jít 3,5 hod. a poté se vrátit.
Zpočátku byl kaňon hodně sevřený, ale pak se oranžově zbarvené skály rozestoupily více
doširoka. Asi po dvou hodinách chůze jsme narazili na značku pramene, kde jsme se občerstvili a
doplnili zásoby vody.
Kaňon byl zarostlý převážně listnatými stromy, které byly hustě obalené mechy a lišejníky,
místy rostly fialové drobné bramboříky. V jedné prohlubni jsme objevili i zmiji růžkatou, prý
nejjedovatější had v Evropě.
Kaňon jsme stihli projít až téměř do konce, časový limit ale vypršel, tak jsme to obrátili zase
zpět. To už se začalo slušně zatahovat a zvedl se vítr. Po nějaké chvíli už bylo jasné, že se
dešti nevyhneme. S tím jsme samozřejmě nepočítali, jelikož v průvodci tvrdili, že v Řecku v
srpnu neprší. Vrátili jsme se kousek zpět k místu, kde jsme minuli převis a pod něj jsme se
schovali. Netrvalo dlouho a spustil se pořádný liják.
Dlouhou chvíli jsme trávili občerstvením a poté se Jíťa vytasila s kvízem o Řecku. Déšť ovšem
neustával a citelně se ochladilo. Jarda ale nezklamal a vytáhnul zapalovač. Rozdělali jsme
tedy oheň a ve vyprahlém Řecku jsme se ohřívali u ohýnku.
Když déšť polevil, vydali jsme se dále. Stále bylo poměrně chladno, takže jsme měli slušné
tempo, abychom se zahřáli. Když už jsme se blížili k místu, kde jsme měli kaňon opustit a
vyškrábat se strání nahoru, zaslechli jsme něco, co připomínalo zvuk vodopádu. Bylo to
podezřelé, jelikož cestou tam jsme žádný vodopád neslyšeli.
Vydal jsem se s Jardou na průzkum a to co jsme spatřili nás dost šokovalo. Z okolních svahů se
do kaňonu valilo ohromné množství vody, mohu-li tu hnědou břečku vodou vůbec nazvat. Okamžitě
jsme varovali Haryho s Jíťou aby si pospíšili, že se na ně řítí proud vody.
Měli jsme štěstí, kdybychom se někde zdrželi, mohli jsme korytem kaňonu prchat před vodou zpět.
Chvíli jsme pozorovali, jak se zachraňují další obyvatelé koryta. Drobní pavoučci běhali po
vodě, jako by to byla ta nejlepší dálnice, ovšem taková mnohonožka už na tom byla podstatně
hůř a nakonec se i utopila.
Vyškrábali jsme se strání nahoru, ještě jednou jsme si prohlédli nově zrekonstruovaný
mramorový amfiteátr, který jsme objevili už ráno a podívali jsme se i k místnímu kostelu.
Po dešti už tekla voda z veřejného pítka na náměstí, kousek odtud prodávali i pohledy, což
Jíťa nemohla neprozkoumat. Na nich jsme objevili velice pěkné kamenné mosty, které se nacházejí
nedaleko. Dnes už je neprozkoumáme, ale zítra se stanou naším prvním cílem.
Přespali jsme opět u našeho oblíbeného helioportu, kde prý v noci zase rachotilo nějaké zvířátko
konzervami. Do toho navíc ještě pršelo.
