Jeskyně Perama
25.8. 2003
Ráno jsme pokračovali v zaběhnutém režimu - jídlo, bazén, karty, jídlo, ...
Postupem času jsme ale začali míjet ostrůvky až jsme vpluli mezu ostrov Korfu a pevninu, kterou jsme odhadli jako Albánii. To
potvrdil i Hary, který ulovil jednu (a asi také jedinou) albánskou síť. To už jsme se pomalu ale jistě blížili do přístavu
Igoumenitsa, kde jsme vystupovali. Je to na severu Řecka, hned pod hranicemi s Albánií.
Po vylodění jsme projeli přístavem a pokračovali směr Ioanina, kde se nacházejí krápníkové jeskyně. V přístavu jsem chtěl
natankovat benzín, ale ceny nebyly tak příznivé, jak jsem se dočetl na Internetu. Kontrolka ještě nesvítila, takže jsem si řekl,
že do Ioaniny ještě dojedu. Byla vzdálena asi 50 km, cesta ovšem vedla přes dvoje poměrně vysoké hory, takže benzínu začalo
kvapem ubývat. Naštěstí jsme narazili na jednu vesničku i v horách, kde jsem natankoval zhruba za cenu, která byla v přístavu.
Kdyby benzín vydržel až do Ioaniny, dalo se zde natankovat opravdu výhodněji.
Poblíž Ioaniny jsem zažil první fintu řeckých řidičů - zastavil jsem na smaforu, na kterém svítila červená. Auto za mnou mě
ovšem objelo zprava a postavilo se přede mě, v podstatě do křižovatky. Další auta se pak začala hromadit nejen za mnou, ale
i zprava a zleva bez ohledu na to, kam kdo odbočoval. Jakmile padla zelená, všichni se rozjeli a na druhém konci křižovatky
se zase pokoušeli nějak zařadit. Ve výsledku to tedy bylo pomalejší, než kdyby všechna auta stála za sebou.
Projeli jsme Ioaninou a bez problémů jsme našli vchod da jeskyně Perama. Za pro nás vysoké vstupné 6 EUR slibovala cedule
u vchodu čtyřicetipětiminutovou prohlídku jeskyně s vnitřní teplotou 17 stupňů. Venku bylo minimálně dvakrát tolik, takže jsme
neváhali a lístky zakoupili.
Nebyl to jediný klad jeskyně, krápníková výzdoba byla opravdu bohatá a překrásná. Fotit se tam ovšem mohlo jen bez blesku,
což se na kvalitě fotografií také projevilo...
Když jsme se dostatečně schladili, vydali jsme se na prohlídku Ioaniny. U téměř všech větších řeckých měst se v blízkosti
nachází nějaké jezero, bohužel v žádném z nich se nedá koupat. Není také divu, v tom vedru voda jen kvete. Nachází se v nich
ale pravděpodobně hodně ryb, protože většinou jsou obložena rybáři, kteří se domů rozhodně nevrací s prázdnou. Ani Ioanina
není výjimkou a nachází se na pobřeží rozlehlého jezera.
Svoji dobu lesku zažilo město v letech 1788-1822 jako sídlo Ali paši. Na promenádě u jezera upomíná nápis "Kyrá
Phrosýni" na jednu z řeckých žen utopených Ali pašou v jezeře.
V jezeře se též nachází klášterní ostrov, v klášteře sv. Panteleimona (jednom ze sedmi) byl 24.2. 1822 Ali paša popraven Turky.
My jsme chtěli původně navštívit mešitu paši Aslana, bylo tam ovšem poměrně vysoké vstupné, tak jsme ji obdivovali pouze z
povzdálí (aniž bychom se ale v pravou chvíli do věci vložili).
Navštívili jsme ovšem byzantskou pevnost Frurio, která nabízí i krásné výhledy na jezero a na pohoří Pindos.
Z Ioaniny jsme pokračovali dále do hor do vesničky Monodendri. Řecké vnitrozemí je z větší části tvořeno právě horami,
přes které vedou horské silničky serpentinačky (jak je nazvala Jíťa). Jsou poměrně široké, ale mají velmi prudká stoupání
a klesání, takže se značně kroutí. Pro řidiče je to pravý ráj, hůře jsou už na tom spolucestující se slabšími žaludky.
Nad Ioaninou jsme narazili na kovovou sochu ženy úderničky, ideální místo pro přespání. Byl to krásný vyhlídkový bod, čehož
také využili hasiči a hlídkovali zde, zda někde nehoří. Museli jsme tedy pokračovat dále.
Dojeli jsme až do Monodendri, což je typická horská vesnice s kamennými domky, které mají i kamenné střechy (podobné jsme
viděli i v Pyrenejích). Nad vesnicí jsme se utábořili, přimo před branou helioportu. Jíťa tvrdila, že nám v noci nějaké
zvířátko rachotilo prázdnými konzervami, já jsem ovšem nic neslyšel...
