Soluň
30.8. 2004
Ráno proběhlo naše první setkání s kudlankou nábožnou, později jsme jich viděli mnohem více a
větší. Už večer nám bylo podezřelé, proč jezdí tolik aut přes silnici do lesa. Jarda pak objevil
domorodce, který si odtamtud nesl plnou láhev vody a z toho usoudil, že by tam mohl být pramen.
To jsem ověřil i v praxi a tak jsme si tam teď chtěli nabrat vodu. Večer nebyla šance, kolik
lidí tam bylo. Přijeli jsme tam mezi prvními, i když brzy po nás už se to začalo zase houfovat.
Dal se se mnou do řeči jeden domorodec, který tvrdil, že je to široko daleko nejlepší voda.
Než jsme sjeli až dolů do města, navštívili jsme ještě pevnost Heptapyrgio - Sedm věží. Tuto
pevnost později předělali na vězení, nyní už to ale vypadalo, že není používané.
Prohlídku města jsme pak započali u Bílé věže, jelikož včera jsme zde na nábřeží objevili
možnost parkovat bez problémů a hlavně zdarma. Po nezvykle širokých točitých schodech jsme
vystoupali na ochoz věže, odkud byl pěkný výhled na přístav a část města.
Kromě Bílé věže jsou další turistickou atrakcí především různé chrámy a kostely. Navštívili
jsme jich celou řadu, od těch bezejmenných přes chrám Ajia Sofia - tmavě vyzdobený mozaikami,
Ajia Paraskevi - uvniř bílý s torzy mozaik na stropě až po Dimitriův chrám s nejbohatším
interiérem a podzemní kryptou.
Z dalších pamětihodností stojí za zmínku především Galeriův oblouk, rotunda (kostel sv. Jiří) o
průměru 24 metrů, římská agora nebo turecké lázně.
V Soluni jsme také poprvé ochutnali nefalšovaný řecký gyros a než jsme se s městem rozloučili,
navštívili jsme ještě kostel Cyrila a Metoděje. Ten jsme včera viděli na pohledech a z Bílé
věže jsme ho i lokalizovali. Stál mimo centrum, spíše na okraji Soluně. Všeobecně se dá říci, že
Cyril s Metodějem v Řecku nepatří zrovna k nejznámějším světcům. Kostel byl zavřený, tak jsme
si ho prohlédli alespoň zvenku.
Rozloučili jsme se se Soluní a nabrali jsme směr pohoří Olymp, kde jsme chtěli vystoupit na
nejvyšší horu Mytikas (2917 m). Cestou jsme se ovšem poprvé po týdnu putování Řeckem zastavili
vykoupat v moři. Bylo to vynikající osvěžení, přestože voda byla nechutně teplá.
Když jsme se dost vycákali a vzdali se dalších pokusů o ulovení nějakého kraba, pokračovali
jsme do městečka Litochoro, což je výchozí bod do pohoří Olymp. Vede tam pouze jediná cesta,
kterou hned na počátku kontrolují strážníci. Ti byli dost zvědaví a stále se mě na něco
vyptávali. Hned zpočátku mně bylo jasné, kam míří. Byl už totiž téměř večer a nebyla nejmenší
šance, že bysme ještě za světla došli k nějaké chatě. Samozřejmě jsem jim nemohl říci, že chceme
přespat ve stanu, jelikož to je v Řecku zakázané, natož pak v národním parku. Na přímou otázku,
kde budeme spát, jsem s naprostou samozřejmostí odpověděl, že v autě. Nevím, jestli je to
pobavilo nebo vylekalo, v každém případě nás ještě upozornili, že k chatě jsou to 3 hodiny
chůze, tak ať se nepokoušíme tam dojít a pustili nás dál.
Na parkovišti jsme se potkali opět s jedním českým párem, který se právě vrátil z Mytikasu.
Vylíčili nám výstup velmi barvitě, strašně obtížné lezení, slečna měla opravdu smrt v očích,
když na to vzpomínala. To nás trošku vystrašilo - od kamaráda jsme sice slyšeli, že tam je
trochu lezení, ale tak hrozně to zase nelíčil. Rozhodli jsme se tedy vstát už v půl páté,
abychom měli na vše dostatek času. V okolí parkoviště jsme nenašli žádné příhodné místo na
spaní a tak jsme jednoduše zalehli na karimatky vedle auta. V noci byl příjemný chládek,
takže se nám krásně spalo.
