Kláštery Metéora
28.8. 2003
Časně ráno nás už Hary vyháněl ze spacáčků, jelikož se nemohl dočkat výstupu na nějakou
zdejší skálu. Mělo to i své výhody - nikde ještě nebyli turisté a tak jsme mohli zastavit
na odpočívadle a kochat se místními krásami, aniž bychom byli rušeni. To však netrvalo dlouho,
po chvíli přijel autobus a tak jsme se vydali hledat přístupovou cestu ke skále.
To nebylo nijak jednoduché, jelikož skála byla kus od silnice a mezi silnicí a skálou rostla
velmi bujná vegetace. Samozřejmě zde rostly především trnovníky, jak se na zdejší suché podnebí
sluší. Hary sice po čase nějakou cestu našel, ale sám uznal, že tato skála na lezení nejvhodnější
nebude. To ovšem nebyla žádná tragédie, Hary měl v zásobě spoustu dalších možností, takže jsme se
přesunuli kousek dále ke skále zvané Dvoupiány.
Nejhorší na lezení v Řecku je to vedro. Zvlášť na skále se do vás sluníčko pěkně opírá a tak
přestože technicky nebyla skála vůbec náročná, pořádně jsme se zapotili. Jardovi se z toho
vedra udělalo trošku nevolno, tak s námi nelezl a "hlídal naše věci".
Provozovali jsme něco jako idiánský způsob lezení. Po mírně nakloněné rovině jsme se vyšplhali
výš, další úsek byl náročnější a tak jsme použili lano. Následovala trochu více nakloněná
rovina bez lana a opět část s lanem a kouskem lezení a nakonec záverečná pěší cesta na
vrchol.
Pokochali jsme se pohledem z vrcholu, ale vedro nám nedovolilo setvat déle a tak jsme se vydali
na ústup. Kousek se dalo i slaňovat, což je z lezení asi ta nejlepší etapa. Šťastně jsme se
dostali dolů a hurá do stínu největšího kláštera - Megalo Meteoro. Dříve byly kláštery pro
nezvané prakticky nepřístupné, dnes už ke všem vedou asfaltové silnice, schody, mosty, k
našemu klášteru se dá dojít tunelem ve skále.
Nežli vás do kláštera pustí, zkontrolují, zda jste dostatečně vhodně oblečeni a v případě, že
shledají nějaké nedostatky, zabalí vás do kusu hadru. Přestože je klášter dosud obydlen mnichy,
z větší části je to atrakce pro turisty. K vidění je řezbářské náčiní, vinný sklípek, hodovní
síň, černá kuchyně nebo kaple.
Když jsme si vše řádně prohlédli a odpočinuli si ve stínu kláštera, vydali jsme se v našem
putování zase o kousek dále. Zamířili jsme na sever do Kastorie, která leží na poloostrově
vybíhajícím nad jezero. Stále nás ještě neopouštěla myšlenka na koupání a zde to vypadalo, že
by to mohlo dopadnout. Propletli jsme se městem, projeli až na nábřeží k jezeru a okružní jízdou
kolem jezera se dostali až k jednosměrce. Dál to nešlo, na koupání to nikde nevypadalo, tak
jsem zde zaparkoval a vydali jsme se alespoň najít nějaké místo na přespání.
Objevili jsme schody vedoucí od nábřeží na zalesněný pahorek. Vypadalo to nadějně, dostali jsme
se až ke krásné vyhlídce nad jezerem. Zde jsme také potkali místního mladíka, který sem jezdí
relaxovat. Dali jsme se s ním do řeči a začali jsme vyzvídat, jestli zde přeci jen není
poblíž nějaké vhodné místo ke koupání. Nic kloudného jsme se nedozvěděli, tak jsme se alespoň
zeptali, jestli zde můžeme přespat a jak se sem dostaneme autem. Něco málo jsme se dozvěděli,
tak jsme ho tam nechali relaxovat s brambůrkama a cigaretou a vydali jsme se pěšky obhlédnout
příjezdové možnosti.
Cestou jsme potkali krásnou želvičku, která z nás ovšem takovou radost neměla a snažila se
uprchnout. Nevím, kdo to tvrdil, že želvy jsou pomalé. Tahle uháněla jak o život. Nakonec se nám
podařilo najít správnou cestu dolů k jezeru a dokonce jsme po ní trefili i autem zpět nahoru.
Není to zas tak jednoduché, jelikož všude jsou samé jednosměrky, uličky jsou úzké a spletité.
Když jsme přijeli k našemu tábořišti, mladík už tam nebyl a tak jsme zde rozbili stan. Bylo
již načase, jelikož se začalo stmívat.
