Athény
4.9. 2003
Dnes byla na pořadu dne prohlídka Athén. Jeden průjezd Athénami jsme si již vyzkoušeli a po druhém
jsem moc netoužil. Chtěli jsme tedy odstavit auto u první možné stanice metra a metrem dojet do centra.
Plán to byl hezký, ovšem jen těžko uskutečnitelný. Nikde jsme neviděli žádnou cedulku směřující na
parkoviště (jak je to obvyklé u jiných evropských metropolí), tím méně k metru. Učinil jsem pokus zabočit
do některé z vedlejších ulic a zde zaparkovat, bylo to však beznadějné. Řekové parkují úplně všude a
každý plácek je využit. Projížděli jsme tedy znovu po dálnici Athénami a hledali vhodné místo k zaparkování.
Díky tomu jsme nepřekračovali maximální povolenou rychlost, čímž jsme se hned stali nápadnými a na jednom
semaforu nás zastavili policisté. Po kontrole dokladů se ptali, kam jedeme. Řekl jsem, že hledáme nějaké
parkoviště. Vrátili mně doklady a odjeli, aniž by cokoliv poradili..
Dojeli jsme až na druhý konec Athén do míst, kde jsme je včera též opouštěli. Podle průvodce se zde měla
nacházet čtvrť Kifisia, kde je konečná stanice metra. V boční uličce jsem nachal auto a vydali jsme se
hledat stanici metra. Nebylo to tak jednoduché, asi většina řeků jezdí auty. Nakonec se to ale podařilo.
Metro vede převážně po povrchu, jen několik stanic v centru je podzemních. Zřejmě díky přípravám na
olympiádu je město celé v rekonstrukci a ta se nevyhnula ani stanicím metra. Některými jsme pouze projížděli
a i většina ostatních byla na kraji použitelnosti. Vystoupili jsme v centru na stanici Monastiraki.
Prošli jsme tržnicí a vydali jsme se na Agoru, kde jsme navštívili sloupovou síň Attalova stoa) s muzeem a Hefaistův
chrám (jeden z nejlépe zachovaných řeckých chrámů, protože díky přeměně na křesťanský kostel byl uchráněn
před zničením).
Odtud jsme pokračovali na Akropoli - skála Akropole měří v západovýchodním směru 320 m, v severojižním
směru 156 m a dosahuje v nejvyšším bodě 156,2 m. K vidění jsou zde především dva chrámy - Parthenon
zasvěcený Athéně, největší dochovaná stavba na Akropoli a Erechtheion, který je menší, ale zato členitější.
V sloupové předsíni na jižní straně plní funkci sloupů ženské sochy, tzv. karyatidy. Další sochy je
možné shlédnout v Akropolském muzeu, které obsahuje jedny z nejcennějších sbírek řeckého umění.
Z Akropole je pěkný pohled na Odeion Heroda Attika, divadlo římského typu. Sousedství Dionýsova divadla
nechá jasně vystoupit rozdíl mezi řeckou a římskou stavbou divadla. Řecké divadlo zapojuje své řady
diváků do přirozené kotliny a tato Cavea přesahuje přes půlkruh. Orchestra je původně kruhová a volně
se napojuje na nízkou jevištní stavbu (skene). Mezi Cavea a jevištěm jsou příchody pro Chor (parodoi).
Zcela jiné jsou zásady u římského divadla. Cavea je přesně polokruhová, postranní příchody jsou překlenuty,
v pozdější době zvýšená scéna (jeviště) dostává víceposchoďovou jevištní zeď bohatě zdobenou sloupy a
sochami, která je tak vysoká jako nejvyšší sedadla.
32 příkře stoupající řady diváků Odeionu Heroda Attika pojaly 5000 návštěvníků a byly nově zhotoveny z
bílého mramoru. Současný stav divadla, které bylo ve středověku pojato do opevnění hradu, je tak výborný,
že dnes se v něm konají během letního athénského festivalu divadelní představení a koncerty významných
evropských souborů.
Z Akropole jsme pokračovali k Hadriánovu oblouku (rovněž v lešení) a navštívili jsme i Římskou agoru,
kde stojí Věž větrů. V osmiboké 12 m vysoké stavbě z doby kolem r. 40 př. Kr. byly vodní hodiny. Za své
jméno věž děkuje reliéfnímu znázornění osmi božstev větrů. Pod tímto jsou ještě zachovány sluneční
hodiny.
Na další památky už nebyl čas ani nálada, tak jsme se zanořili opět do metra a jeli zpět k autu. Tak
jednoduché to ale nebylo, protože naše stanice byla v opačném směru rozkopaná, takže jsme museli
jet nejprve několik stanic na druhou stranu, tam přestoupit a až odsud se vydat správným směrem.
Představa, že pojedeme znovu přes celé Athény mě moc nelákala, tak jsme se rozhodli jet přes okrajové
čtvrti. Vzhledem k chybějícím směrovkám to rovněž nebylo až tak jednoduché, ale po několika otočkách
jsme to v docela slušném čase zvládli.
Zamířili jsme do městečka Lutraki, což jsou známé přímořské a termální lázně na východním břehu
Korintského zálivu. Dojeli jsme sem již za tmy, přesto jsme ještě prozkoumali zdejší lázeňský park.
Objevili jsme zde teplý pramen a tak jsme se dohadovali, jestli to bude pramen termální, nebo jestli je
teplý jen od sluníčka...
Doplnili jsme zásoby vody a vyjeli jsme kempovat nad město. Snažili jsme se postavit stan, ale po chvíli
jsme to vzdali. Foukal totiž velmi silný vítr, na který nebyl náš stan stavěn a pořád nějak nechtěl
držet tvar.
