Vodník tkalcem
V Olešnici kdysi žil chudý tkadlec Šimek se svou ženou. Bydleli v osamělé dřevěné chaloupce u potoka a denně od rána do večera, někdy až do noci, pilně pracovali, aby si vydělali na živobytí. Šimek seděl za stavem, jeho žena předla na kolovrátku nebo soukala a motala vlákno, a tak jim plynul den za dnem. Ač měli často nouzi, nikdy si nestěžovali, naopak, dokázali se radovat z každé maličkosti.Jen jedna věc je trápila, a to byly časté povodně na jejich potoce. Téměř každý rok zjara, když tál sníh, anebo při letních lijácích, se vysoko zvedla hladina potoka, u něhož stála jejich chaloupka. Tehdy potok vystoupil z břehů a zaplavil jejich chaloupku tak, že museli přestat pracovat. Než voda opadla, trvalo to několik dní, a tak jejich práce stála a oni nemohli dodržet ujednané smlouvy.
Šimkovi často přemýšleli, jak tuto situaci vyřešit, ale nic je nenapadalo. Nemohli si koupit chalupu na jiném místě, protože na to neměli peníze. Jít někam do nájmu nechtěli, vlastní je vlastní, a tak se smířili se svým osudem a trpělivě ho snášeli.
Jednou přišla zima s velikým množstvím sněhu. Na začátku března přišlo najednou výrazné oteplení, takže sníh na kopcích kolem Kostelce a Olešnice začal rychle tát. Brzy byl potok Olešnice tak rozvodněný, že jeho voda zaplavila celou krajinu.
Netrvalo dlouho a studená voda vnikla i do tkalcovy chaloupky. Protože už byl večer, nechali Šimkovi práce a šli spát. Tkalcova žena usnula brzy, ale tkadlec měl plnou hlavu starostí, co bude zítra. A tak se převaloval na posteli a jen chvílemi lehce podřimoval.
Náhle uslyšel šramot, který přicházel od stavu a který zněl, jako kdyby na stavu někdo pracoval. Šimek si pomyslel, že ho šálí sluch, vždyť to nebylo možné, kdopak by mohl tkát na jeho stavu? Přeci jen mu však zvědavost nedala, a tak se posadil na posteli, aby na stav, který byl na druhé straně místnosti, viděl.
Dlouho si protíral oči, aby se přesvědčil, že to, co tam spatřil, není jenom sen. Za stavem seděl bělovlasý a bělovousý stařeček v zelených šatech, který pilně přehazoval člunek a tkal tak rychle, že příze ze všech připravených cívek rychle mizela. Když byla všechna zpracována, stařeček skočil do vody a rychle zmizel z chaloupky. Za chvíli potom se začala vytrácet všechna voda z místnosti, až po ní nebylo ani památky. Tkadlec Šimek nad tím ještě chvíli nevěřícně vrtěl hlavou, dokud ho nepřemohl spánek.
Jen se ráno probudil, spěchal ke stavu. Jeho překvapení bylo obrovské, když zjistil, že přibyl velký kus plátna a na cívkách není ani kousek příze.
"Víš co," řekl ženě, když si to všechno srovnal v hlavě, "nasoukej dnes úplně všechny cívky, kdyby ten stařeček náhodou zase přišel."
A tak žena celý den soukala, až nebyla jediná cívka prázdná.
Kolem půlnoci stařeček opravdu přišel, posadil se za stav a pracoval tak dlouho, dokud všechnu přízi neutkal. Od té doby přicházel pravidelně a to, co by Šimek tkal několik dní, měl vždycky hotovo za několik hodin.
Za tu dobu, co pracoval za stavem, mohli zatím Šimkovi pořádně opravit chalupu, protože dosud na to nebyl čas. Mezitím se jim začaly hromadit zásoby plátna, a tak si pomalu zařídili obchod, který stále rozšiřovali. Za čas k nim přicházeli kupci ze všech stran, a teprv potom stařeček jednoho dne náhle zmizel.
Šimkovy to však nezaskočilo. Práce jim nevadila, a tak, kdykoliv bylo potřeba, sedli zase ke kolovrátku a ke stavu a doplnili si zásoby. Jejich blahobyt stále rostl, tím spíše, že se u nich v chalupě už nikdy neobjevila voda. Velmi často vzpomínali na stařečka, který jim ke všemu dopomohl, a když se jim někdy zastesklo, vždycky se uklidnili tím, že teď zase určitě pomáhá někomu, kdo jeho pomoc potřebuje.
