Vodník ze Studnice
O našem horském vodníkovi je dobře známo, že si potrpí na pěkné oblečení. Dokonce i spodní prádlo musel míti vždy čisté a tak si prával košile i dvakráte do týdne. Škrobili a žehlili mu je pak obyčejně ve mlýně, kam docházel.V Kinclově mlýně ve Studnici býval vodník mladý, dokonce svobodný a ten se velmi rád fintil, aby se líbil děvčatům. Byl samá pentle a košili měl vždy od mlynářky pěkně nažehlenou. Ale mlynářka sama měla práce ve mlýně dosti a tak ji náramně mrzelo, že ještě musí vysluhovat hastrmanovi. Ráda by se povinnosti i vodníka zbavila.
Jednou si vodník pral v olšinách své čtyři košile, pak si je položil na sluníčko pěkně vybílit a odběhl si na chvíli od práce pryč.
Mlynářka jeho úsilí pozorovala a napadlo ji, že se toho žehlení může zbavit. I poslala práška ty hastrmanovi košile sebrat. Prášek běžel a schován za roštím se mu podařilo košile sebrat a odnést. Jakmile ale s nimi překročil práh mlýnice, košile se mu z rukou ztratily, jako by se do země propadly!
Za chvli vodník přiskákal a hrozil práškovi, že se mu pomstí. Učedník se tak polekal, že ještě týž den ze mlýna odešel. Našel si vzdálený mlýn až někde v Olešnici, kde se mlynařině doučil.
Mlynářka od těch dob měla od hastrmana pokoj, neboť vodník se přestěhoval do starého mlýna ve Třtici. Tam se oženil s děvečkou Ančkou ze mlýna.
V den, kdy měli míti první křtiny, objevil se vodník ve mlýně ve Studnici a žádal tam děvečku Pepku, která dříve s Ančkou sloužila, aby jim šla za kmotru. Ta trochu váhala, ale pak se nakonec s vodníkem vypravila k rybníku.
Na břehu vodník švihl třikráte proutkem o hladinu a voda se rozevřela. Po pěkné suché cestě přišli do chaloupky vodníkovy.
Ančku čekalo překvapení.
Tam byla všeho hojnost a samá nádhera, jako v nějakém zámečku.
Po radostných a veselých křtinách daroval vodník za odměnu děvečce Pepce košík s různými kornouty. V nich byly roztodivné přísady a koření na vaření, dokonce i mouka, cukr i mák tam byl. To proto, aby měla něco do domácnosti, až se taky vdá.
Do roka se děvečka opravdu vdala a o svatbě, kde měla mnoho hostů, stále brala z košíku mouku, cukr i koření - ale kupodivu z kornoutů nic neubývalo. Ani později, když již měla i několik dětí, se zásoby neztenčily.
Tak se vodník dokázal za prokázanou službu chudé děvečce odměnit!