Vodník pod Zděřinou
V údolí mezi Zděřinou a Vlčincem bydlel v potoce malý vodník. Úplně se podobal nějakému klučinovi. Kromě toho nosil na hlavě zelený klobouček se sojčím pírkem - říkali mu proto Mysliveček.Jednou ve středu se vracel soused Antonín pozdě večer domů z Maršova do Police. Cestou musel jít přes lávku zrovna nad hastrmanovým panstvím. Ten seděl na lávce, hleděl na měsíc v úplňku, chvíli zpíval, pak pohvizdoval a klátil přitom nožičkama sem a tam, tam a sem. Proto byl veselé mysli, že měl právě před svatbou - za týden se přižení do bukovinského rybníka.
Soused přišel k lávce a vidí, že nemůže přejít na druhou stranu. A protože se stavil v Maršově v hospodě a pivo mu ještě svazovalo jazyk, žádal namahavě vodníka: "Pusť mě synáčku, musím k ženě, dávno na mě čeká, ta mě zase dá!" Mysliveček však nic. Pohvizduje si a nožičkama klátí dál. Antonín žádost opakoval podruhé, potřetí a stále důrazněji. Mysliveček ale kope nožkama a švihá proutkem do vody.
A najednou toho měl Antonín dost! Plivnul si do dlaní, zaklel a jednou rukou chytil Myslivečka za jeho fráček, druhou se napřáhl a .... a pádná pravice dopadla na hastrmanovu levou tvář. Vodník nečekal na druhou ránu, skočil do vody, chytl souseda za nohu a strhl jej s sebou. Soused se chytal břehu, kroutil a kopal, nic však nepomáhalo. Ve vodě má hastrman nadlidskou sílu. Poslední výkřik a voda se za nimi zavřela.
Zatím žena Antonína byla doma nepokojná. Čekala na něj a pak mu šla nakonec naproti. Právě byla nedaleko lávky, když zaslechla výkřiky. Zrychlila krok a křičela o pomoc. Z nedaleka se seběhli sousedé, pomohli Antonína vytáhnout z vody a vzkřísit. Byl ještě živ.
Pak ho žena naložila na trakař a dovezla domů. Tam ho uložila do postele, uvařila lektvary a léčila a léčila. Čtrnáct dní Antonína mučily horečky až ho stejně, přes veškerou péči ženy, sklátily do hrobu.
Zemřel, ale ještě před smrtí mu ruka, kterou uhodil Myslivečka, dočista zčernala.
