Vodník z Panského rybníka v Polici
U panské kovárny, kde dnes je hřiště, býval rybník a v něm odedávna přebýval vodník. Lidé ho často viděli, kterak se brodí na kraji vody nebo při měsíčním svitu si na hrázi spravuje své sítě.Kovářka byla žena velmi zvědavá, a tak jednou večer viděla jíti po hrázi nějakou ženu. Zdálo se jí, že se něčeho bojí. Stále se ohlížela do všech stran, ale pak seznala sousedovic děvče, a že tam asi čeká na svého milého. Protože byla tak zvědavá, pozorovala, který to mládenec asi za ní přijde. Najednou však uslyšela hrozný výkřik a žena na hrázi se někomu zoufale bránila, jakoby ji někdo za nohu tahal. Upadla, chytala se křoví i rákosu a volala o pomoc..... kovářka vyletěla jako střela, běžela k sousedům a svolávala lidi na pomoc. Když přiběhli sousedé na hráz, viděli na onom místě pouze stopy zápasu. Ženu našli teprve třetího dne - utopenou se stopami vodníkových rukou na jejích nohou. Nebylo to však děvče od sousedů, kovářka se spletla, ale byla to starší žena z Pěkova, která se bála jít sama večer domů a čekala tam na pěkovského souseda, který ji měl doprovoditi.
Jiný vodník z Panského rybníka si navykl denně choditi do jedné chalupy. Domácí ho příliš rádi ani neměli, i když byl jinak dobré povahy, úslužný a čilý. Hospodyni přisluhoval v kuchyni a pantátovi spravoval sítě. Choval se jakoby byl jejich syn. Ale co naplat, že v něm měla hospodyně pomocníka a že hospodář nachytal díky jemu vždy plné sítě ryb - když ten jeho fráček ne a ne oschnout. Hospodyně neměla jednoho hadru suchého a pořád aby s ním byla panáčkovi v patách.
A tak se jednou pořádně rozlobila a svého muže nutila, aby vodníkovi řekl, že ta jeho voda je jim náramně nemilá, aby k nim již nechodil. Hospodář ženě odpověděl, že se snad vodník někam časem přestěhuje a nebo začne chodit do jiné chalupy. Ale nic se z toho nestalo.
Když ženiny nářky a domácí hádky, kvůli vodníkovi, nebraly konce, rozhodli se, že se teda přestěhují sami. Prodali chalupu, naložili jednoho dne své věci na vůz, podali sousedům ruku na rozloučenou a vyjeli.
Vtom zezadu něco vyskočilo na vůz a vedle hospodyně mává také sousedům na rozloučenou a radostně volá: "My fe ftěhujem, my fe ftěhujem!"
Byl to jejich vodník. Od těch dob se milého hastrmana již nikdy nezbavili.
