Hastrman ze Stolína
Stará panna Ančka Austová spěchala jednou v červnu k řece nažít trochu trávy. Sluníčko bylo ještě vysoko nad západem a hřálo, až bylo mdlo. Ani stín lesa nezahnal na příkré stráni to letní dusno.Celá upocená došla na malou paseku hned vedle Úpy. Slunce se pomalu začínalo schovávat za slatinskou strání a pod stromy se rozprostřelo šero začínajícího podvečera. Ančka vytáhla srp a počala pozvolna plnit koš travou. Najednou jí po zádech přejela vlna chladu a srdce se ji sevřelo divnou úzkostí. V tom vidí, jak od říční tůně pod skalou kráčí k ní mužíček, ale nějak divně ustrojený.
Zelený kloubouček s kapradím, kabátek sešitý z různobarevných flíčků, v ruce hůlčičku, kterou točil a k tomu si ještě vesele pískal. Když došel až k ní, sedl si těsně vedle košíku na zem do trávy. Ančka jen tak lehce o něj zavadila a husí kůže ji naskočila po celém těle. Mužíček se jen pochechtával jako když žába skřehotá a chudák děvče na sobě cítila jeho pichlavé oči. Pak na ni mužík promluvil: "Je ti teplo Ančko? He, he, proč se nevykoupeš, proč? Ukážu ti, kde se tady koupe!" A už ji bral za rukáv a táhl pomalu k vodě.
Ančka si najednou uvědomila, že ji chce utopit - vždyť to není nikdo jiný než vodník. Rychle popadla košík s travou a už uháněla po příkré stráni nahoru ke Stolínu. Mužíček začal nadávat jak na lesy a hnal se pěšinou za ní. Jak ji doběhl, hned jí skočil na záda a zase se už chechtal jak posedlý.
Strach dodal Ančce síly a i když pod jeho tíhou klesala, utíkala stále nahoru. Teprve nad údolím seskočil dareba z jejích zad a lesem se ozval divoký výsměch, jako když žlůva před deštěm volá.
Anička, když doběhla domů, byla polomrtvá hrůzou a na několik dní musela ulehnout než se vzpamatovala - inu Stolínský hastrman!
