Ledhujský vodník
Ledhujské rybníky byly vždy dosti hluboké, jak by byly dělány zrovna na sídla vodníků.V Malé Ledhuji, zrovna u rybníka, stála chalupa. Byla skoro na spadnutí a zůstávali v ní velmi chudí lidé s bohatým srdcem. U nich se scházeli sousedé z okolních chalup na večerní besedy.
Když tak jednou na podzim seděli u stolu a drali peří, otevřely se dveře a v nich se objevil malý, zelený mužíček s naježenými vlasy. Pomalu se přišoural ke kamnům a zamumlal: "Brr, to je ale zima!" Do sousedů jako kdyby hrom uhodil. V první chvíli nepromluvili ani slova, ale potom si mužíčka přestali všímat a drali peří vesele dále.
Nezvaný host poslouchal jejich řeči, ale hovoru se nezúčastnil. Jen tak se krčil u kamen. Po nějaké době se bezeslova vytratil. Asi za týden přišel znovu a pak zas. To proto, že jej z chaloupky nikdo nevyháněl. A tak se stal jejich stálým hostem.
Po jeho odchodu po něm vždy zůstala nemilá památka - kaluž vody - ale hospodyně se nehněvala. Dobře věděla, že s vodníkem je lepší vyjíti po dobrém. Jednou však vodníček nepřišel - snad se odstěhoval jinam. Hospodyni i všem sousedům se po něm až zastesklo, vždyť mohli i čekat, že přijde jiný, horší hastrman.
Ale nepřišel - to byla odměna tichého vodníčka lidem čistého srdce.
