Vodník v Horním Dřevíči
Odedávna tám stával pěkný mlýn, kde před dávným časem žil vodník. Ten samé taškařice mlynáři prováděl.Nejčastěji mu zastavoval mlýnské kolo a pokaždé se ještě mlýnáři vysmál. Nejraději to prováděl před posvícením, kdy bývávalo mletí nejvíce. Mlynář pomalu chudl a chudl. Nikdo u něj obilí mleti nechtěl. Nakonec se rozhodl, že bude muset mlýn prodat a odejít jinam. Když mu bylo nejhůře, zastavil se ve mlýně jednoho dne toulavý krajánek. Mlynář mu své trápení s vodníkem vyprávěl a tu mu krajánek slíbil, že vodníka ze mlýna navždy vystrnadí.
Po večeři si s mlynářem povídal o všem možném a najednou byla skoro půlnoc. Tu vyndal krajánek housle a šel do mlýnice. Tam začal překrásně na housle hráti. Zvědavý vodník se ukázal a tu krajánek zahrál samé písničky veselé, pěkně do skoku. Vodník ho chvíli poslouchal a pak to nevydržel a požádal ho, aby jej naučil taky tak housliti. Krajánek mu to ochotně slíbil, ale pod podmínkou, že si hastrman nechá narovnati své křivé prsty. S nimi by hráti na housle asi vůbec nemohl. A vyvrtal hned do zárubně dveří dva otvory a strčil tam vodníkovy ukazováčky a dobře je zaklínil. Vodník ničeho netušil a toužebně čekal, jak se bude učit hrát.
Ale krajánek si přinesl dlouhý bič a začal jím milého tatrmana tak bíti, až ho prosil ať přestane a nakonec slíbil, že se ve mlýně již ani neobjeví. Teprve pak jej krajánek pustil.
Mlynář, který mezitím slyšel nářek vodníkův, měl takovou radost z trestu, že dal krajánkovi svou dceru za manželku.
Dlouhá léta byl od vodníka klid. Jednoho dne odpoledne však šla mlynářka podél splavu na louku. Vtom uslyšela kohosi z vody volat: "Ešče šem še vám nepomštil." Mlynářka se ohlédla a viděla za sebou hroznou, vysokou postavu v zeleném kabátě a krvavě červenou vestou.
Strachem si zakryla oběma rukama tvář a utekla. Časem se mlynářce narodil syn, jenže celý obličej měl krvavě červený.
To byla vodníkova pomsta.
