Pověsti z Hronovska
DivoženkyZkamenělé chleby v Maternici
Zkamenělá princezna na Boru
Turov
Židovka
"Pověst je to, co se povídalo a v řeči lidské nezaniklo, nýbrž šťastnou náhodou se zapsalo, aby bylo potomstvu zachováno." 1)
V dávných dobách bývalo zvykem, že divoženky žijící v lesích občas navštěvovaly lidská obydlí. Hlavním důvodem návštěv byla chuť na dobré jídlo a pití. Tam, kde byli k divoženkám laskaví, dobře se vedlo. "Divoženky se hodně vyskytovaly také v okolí Hronova, protože v tamějších hlubokých lesích se cítily bezpečné. Na jídlo a pití rády zacházely do Kleprlíkova statku, který ležel kousek od farského lesa." 2)
Jednoho dne přišlo několik divoženek ke Kleprlíkům a objednalo si oběd. Selku to nijak nepřekvapilo a hned se spolu s děvečkami dala do práce. Za chvíli byl velký jídelní stůl plný jídla a pití, jenže nikdo nešel. Selka čekala v pokoji, hospodář vyhlížel na zápraží. Náhle se sami od sebe otevřely dveře, ale nikdo nebyl vidět. Jen slyšet bylo šustění šatů a jídla ubývalo. Znenadání se před hospodáři objevila krásná žena a řekla: "Jsem královna víl z hronovských lesů. Přicházím, abych vám poděkovala za vaše laskavé pohoštění a odměnila se vám...na vaši ochotu, laskavost a štědrost nikdy nezapomenu a bohatě ji odměním. Také vám mohu zaručit, že se u vás nikdy nestane žádné neštěstí, protože vás budeme chránit." 3) Nato dala selce do zástěry plno březového listí a se slovy: dokud nedojdete domů, zástěru nerozvazujte, zmizela. Selka i hospodář pokrčili rameny a šli domů, když selce to nedalo a podívala se. Vidouc, že nese stále jen listí, vysypala je. Doma hodila zástěru na truhlu. Ta jen dopadla, cinklo to, jako by v ní byl nějaký poklad. Selce došlo, co způsobila a honem běžela k vysypanému listí. Tam nenašla ani jeden dukát. "Královna však splnila svůj slib. U Kleprlíků se nikdy nestalo nic zlého. A co se jim obzvlášť nápadně vyhýbalo, byly požáry, kterých jinak bylo po Hronově dost a dost." 4)
Naproti zbečnické kovárně stával Vítův statek, do kterého jednoho dne přišel podivný žebrák. Přes rameno měl koženou tašku a v ruce držel vysokou hůl. Ten žebrák poprosil o trochu jídla, ale lakomá selka odpověděla, že nic nemá. Žebrák tedy poprosil, jestli by mohl dostat alespoň napít. Selka zase že nemá, ale žebrák byl neodbytný. Tak ať mu dá alespoň půl krajíčku toho chleba, co má v peci. Nato selka, že ten chleba dala právě do pece, že ještě nemůže být upečený. Žebrák se nechtěl nechat vyhnat - řekl selce, že chleba upečený je, jen ať to zkusí. To už se selka rozzlobila, bochník vytáhla (on skutečně už upečený byl), kus ukrojila a hodila ho žebrákovi pod nohy se slovy: "Nate, aby vám v žaludku zkameněl! Žebrák neřekl ani slovo, krajíček nechal ležet na dlážkách, a u pece se na místě propadl." 5)
Když pak chtěla selka vytáhnout z pece ostatní chleby, byly tak těžké, že s nimi nehnula. Všechny se proměnily v kámen. Večer selka vše vypravovala sedlákovi a ten se vylekal. Poslal lidi do okolí hledat toho žebráka, ale všichni se vrátili s nepořízenou. "Dumali a dumali, kdo to jen mohl být a dospěli k závěru, že nejspíš sám Pánbůh, který tehdy chodil po světě. A protože byla selka lakomá, potrestal ji. A nebo to mohl být Krakonoš, který v té době kraji vládl." 6)
Zkamenělé chleby7) pak sedlák naložil a odvezl do Maternice, kde je rozložil okolo studánky. Voda z této studánky byla zázračná a uzdravila mnoho lidí.
"...Na hranicích s Kladskem vévodí celému kraji do daleka mohutná, táhlá Machovská hora, jinak také Bor... Vrchol je rozeklaný hlubokými roklinami a slujemi, které tvoří rozsáhlá bludiště kamenného města. V hlubokých propadlinách se blyští černé vody a chýlí se staleté kmeny... Z vrcholu Boru je nádherný pohled nejen na celé pohraničí, ale i do Čech a do Kladska. Poslyšte tedy, co vypravují lidé pod Borem o zakleté princezně..." 8)
Na vrcholu Boru je možno vidět mezi mnoha různými skalními útvary zkamenělý zámek a postavu sedící dívky. Podle pověsti byla ona dívka dcerou hraběte, majitele zámku. V kámen ji proměnil Krakonoš, protože odmítla vzít si ho za muže. Zámek ožívá každý rok na Velký pátek v čase pašijí a s ním procitá i princezna. Ve chvíli, kdy byla zakleta, šila právě košili a nyní udělá jeden jediný další steh. Až košili dokončí, nastane konec světa.
K hoře Turov se váže podobná pověst jako k Blaníku. Přebývá v něm prý svatováclavské vojsko a hora je plná pokladů. Na den sv. Václava nebo na Velký pátek se hora otevírá a vojsko vyjíždí ven. Občas můžete prý zaslechnout z podzemí řinčení brnění a ržání koní. Až bude České zemi nejhůře, vyjedou vojska z Turova a Blaníku na pomoc.
Pověst říká, že v době třicetileté války, kdy Švédové plenili tento kraj, odvlekli z Police krutí vojáci krásnou dceru židovského obchodníka. V údolí potoka ji pak po čase našli lidé zavražděnou. Od té doby nese potok jméno Židovka.9)
Poznámky a prameny:
- Koudelková, E.: Ze starých vyprávění. 1. vyd. Červený Kostelec, Šíma 1997.
- tamtéž, s. 57.
- tamtéž, s. 59.
- tamtéž, s. 60.
- Koudelková, E.: Turov, Blaník Jiráskova kraje v pověstech. 1. vyd. Liberec 1995, s. 51
- tamtéž
- Pověst o zkamenělých zbečnických chlebech má několik verzí a je to nejstarší vytištěná pověst Hronovska. Vyšla v roce 1839 v německy psané veršované knížce (Pověsti z panství Náchod v Čechách, kterou napsal hronovský ranhojič Marek Teller, známý z Jiráskovy kroniky U nás.)
- Krtička - Polický, Ant.: Báje a pověsti z kraje Jiráskova. 2. vyd. Broumovsko 1992, s. 195.
- Jako další literaturu k tématu regionálních pověstí je možno použít: Raichlovi, H. a B.: Rok u krále Zlatoděje. 2. vyd. Praha, ÉÓS 1992.
