Obsah

Předmluva

Úvod

Poloha, znak a název města, přírodní podmínky

Stručný nástin historie Hronova

Kulturní památky a turistické zajímavosti

Pověsti z Hronovska

Místní lidové tradice a zvyky

Nejvýznamnější osobnosti

Další významní "Hronováci" a "krajánci"

Ti, na které by se nemělo zapomenout

Hronov a okolí dnes

Závěr

Napište mi
své připomínky, náměty, ...

Jste [CNW:Counter] návštěvník

Stručný nástin historie Hronova

Kdysi dávno pokrývaly převážnou část našeho kraje husté lesy. Pouze na jihozápadní nížině, při dolním toku řeky Úpy a Metuje, začínalo již v pravěku první osídlování. O této době však víme jen velmi málo, neboť Hronov nepatřil ke známým sídelním oblastem. Nejstarší stopy člověka v tomto kraji se datují do doby mezolitu,1) kdy tu ale ještě nebylo trvalé osídlení. I neolitické2) zemědělské osídlení dosahovalo pouze k úpatí hornaté oblasti (Staré Město - Náchod). "Z okolí Jetřichova pochází neolitická sekera." 3) Hranice souvislých lidských sídel se téměř neposunula ani v následujících třech tisíciletích.4)

Ze starší a střední doby bronzové (1 700 - 1 300 př. n.l.) pocházejí nálezy u České Skalice (únětická kultura) a z okolí Jaroměře (mohylový lid). V mladší době bronzové a počátkem doby železné (1 300 - 400 př. n.l.) působil lid lužické kultury na celém Jaroměřsku a pronikl až ke Starkoči (platěnická kultura). Z okolí České Skalice pocházejí nálezy z dob bylanské kultury.

Hlavní nositelé laténské kultury - Keltové (4.-1. stol. př. n.l.) zanechali nevýrazné stopy v okolí Jaroměře. V 5. stol. n.l. počali do našich zemí pronikat od severovýchodu Slované. Jejich zemědělské osady brzy dosahovaly až k soutoku Úpy a Metuje s Labem.

Jihovýchodní část Náchodska Sídlil tu slovanský kmen Charvátů, který ovládal celé severovýchodní Čechy. V 10. století patřila oblast k rozsáhlému panství Slavníkovců, kteří soupeřili s přemyslovskými knížaty o sjednocení celé země. Boj skončil r. 995 vítězstvím Přemyslovců a jejich ovládnutím východních Čech. S rostoucími obchodními a politickými styky Čech se severovýchodními zeměmi vzrůstal i význam starého průchodu lesnatými horami na kladsko - českém pomezí. Tam přemyslovská knížata zbudovala menší hradiště nad Metují. Bylo to v místech, kde později vznikl hrad a město Náchod. Stezkou mezi horami neprocházely pouze družiny kupců, ale i nepřátelská vojska. Ve 12. stol. podél stezky pozvolna postupovalo osídlování českými kolonisty. Pod ochranou hradu Náchoda se rozvíjela trhová osada. Kolonisté postupovali až k řece Úpě a Olešence, kde vznikly kolem poloviny 13. stol. hrady Rýzmburk, Vízmburk a Červená hora. V této době se v kotlině mezi Jestřebími horami a Broumovskými stěnami usídlili benediktini, kteří založili Polici nad Metují a kolonizovali blízké okolí. Později začali zabírat i bohatší kraj za řekou Stěnavou, kde ve 13. stol. vybudovali "základnu" Broumov. Současně probíhala kolonizace i v nedaleké adršpašské oblasti, a tak byla do konce 13. stol. velká část kraje osídlena zemědělci. Ti v úrodnějších údolích vymýtili lesy a vybudovali drobné osady.

Na počátku údolí Metuje byl široký hvozd, lemující celou zemskou hranici a sahající do vnitrozemí až kamsi k Provodovu a Jaroměři - hvozd, který byl před tisíci lety pevnou hrází země. Jen občas ožil nějakou výpravou obchodníků, kteří se ubírali z vnitrozemí Čech přes starodávnou ves Provodov, kde platili clo a dostali průvod hvozdem - (odtud pravděpodobně jméno vsi) - přes Dobenín, Branku, podle dřevěného hradu na Homolce, pozdějšího sídla Načeraticů, do údolí Metuje. Odtud putovali buďto přes Metuji ke Slanému a ke Kladsku, nebo dál naším údolím Metuje přes Stěny do Kladska a k Baltskému moři.

Takový byl ve zkratce život kraje až do 13. století, v němž má svůj počátek naše město. Na staré dřevěné tvrzi na Homolce u náchodské brány sídlí Načeratici,5) o nichž staročeští kronikáři několikrát mluví jako o vynikajících služebnících knížat pražských. Právě za tyto služby dostali právo a povinnost kolonizovat zemědělským lidem krajinu náchodskou a hronovskou a pravděpodobně i hlouběji na severozápad.

Hronov se jmenuje podle svého zakladatele - význačného českého rytíře Hrona z rodu Načeraticů, který byl za svou diplomatickou obratnost a moudrost králi Václavu I. odměněn nejen erbem černého lva ve zlatém poli, ale i darovaným územím od strážného hradu na vrchu Homolce u Náchoda až k soutoku Olšavky s Metují.6) Na obranu severní hranice svého rozšířeného panství založil po roce 1241 vodní tvrz, při řece Metuji a na jejím levém břehu čtverec - náměstí budoucí tržní obce Hronova. Na sever odtud byl roku 1359 vystavěn gotický kostelík Všech svatých s jedinou nízkou věží a dřevěná zvonice. Hronovskou tvrz propůjčoval Hron z Náchoda, a po něm další majitelé náchodského panství, svým služebníkům. Ti směli tvrz svobodně držet a hospodařit na polích okolo Hronova, ale měli zároveň povinnost chránit náchodské panství od severu a být ochotni k manským7) službám.

Potomci rytíře Hrona vlastnili panství asi do roku 1316, kdy jej král Jan Lucemburský předal Hynkovi z Dubé, který držel panství do roku 1392. Po něm se stal vlastníkem Jetřich z Janovic. Jelikož zemřel bez dědiců, připadlo panství roku 1412 králi Václavu IV., který jej ještě téhož roku přenechal Jindřichovi Leflovi z Lažan. Tento šlechtic roku 1414 vyměnil Náchod za Bechyni s Bočkem z Kunštátu a Poděbrad. Z této doby pocházejí zmínky o Hronově jako o městečku (oppidum). Z vlastníků hronovské tvrze je mimo jiné znám Matěj z Vlčnova, který držel Hronov kolem roku 1422.

Za husitských válek se Náchoda zmocnil husitský hejtman8) Jan Kolda ze Žampachu (1437). "Je nejznámějším tohoto rodu, jež stál od roku 1419 při straně pod obojí. Roku 1427 táhl k Tachovu, pak bojoval v Slezi, kdež mu svěřen hrad Sobotka. Od roku 1434 držel se stranou králi Sigmundovi protivnou a 29. září 1437 dobyl Náchod. Když se roku 1440 potřetí sám o Prahu pokoušel a ve Slezsku a Hradecku loupeže tropil, vytáhli proti němu Čechové a Slezané, zbořili mu některé tvrze a oblehli Náchod a jej vypálili. Roku 1444 začal opět válku ve Slezsku a teprve roku 1450 ukončil válku s vratislavským biskupem. Mezi tím páchal i v Čechách loupeže a spojiv se s Kolínskými a Táborskými, odpíral Poděbradské Jednotě. Teprve když po nastoupení Ladislavově (1453) o zboží odňatá byl k soudu zemskému pohnán a nestál, vytáhl naň Jiří Poděbradský a Náchoda, Černíkovic a Liberka dobyl (1456). Byv z Čech vypovězen, zemřel v cizině." 9)

Po Janu Koldovi stal se pánem hronovské tvrze jeho bratr Ivan, který se pak psal Ivan z Hronova. V roce 1456 dobyl tvrz, kde sídlili Koldové ze Žampachu, zemský správce Jiří z Kunštátu a z Poděbrad. Protože se Jan Kolda dal na loupežení a neprávem si podmaňoval okolní tvrze, musel být sesazen a vyhnán do Polska. Vytlačil ho právě Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), který byl v té době zemským správcem a nemohl tyto loupeživé přepady trpět. Současně s Janem Koldou musel odejít z Hronova také Ivan ze Žampachu. Tak byl Vaňkovi Nosálovskému ml. odebrán úřad náchodského purkrabí a s největší pravděpodobností i hronovské panství. Když byl roku 1458 Jiří z Kunštátu a Poděbrad zvolen českým králem, předal náchodské panství svým synům. V této době byly v kraji velice časté vpády Uhrů, které byly zastaveny roku 1472 Jindřichem starším, knížetem Minsterberským. Jelikož měl veliké dluhy, musel svůj majetek (a s ním také náchodské panství) rozprodávat a zastavovat. Roku 1497 bylo panství zastaveno na 4 roky Janu Špetlovi z Pardubic a Janovic, jemuž bylo r. 1500 podstoupeno. Poslední zmínky o hronovské tvrzi se pojí k roku 1462. Kolem r. 1500 se z tvrze stává svobodný dvůr a ještě téhož roku byla v Hronově postavena rychta, na které byly vedeny pozemkové knihy a drženy tzv. purkrechtní10) soudy pro obyvatele z Hronova i okolních vesnic: Rokytníka, Srbské, Zlička, Zbečníka, Žďárek, Brného a Velkého Poříčí.

Syn Jana Špetly, Hynek z Pardubic a Janovic, prodal roku 1533 panství Vojtěchovi z Pernštejna, po kterém ho zdědil jeho bratr Jan. Roku 1544 koupil panství Zikmund Smiřický ze Smiřic. V letech 1587 až 1593 vlastnil dvůr Matěj Michal a po něm na třicet let Bartoloměj Kvirec. Výměnou za grunt v Babí získal dvůr Matěj Maršík, který se po třicetileté válce stal hronovským rychtářem. Jeho syn Jan roku 1679 prodal dvůr Pavlu Židovi, od kterého ho téhož roku odkoupil Matěj Jirásek, jehož potomci dvůr vlastnili až do roku 1882.

V roce 1545 byl Hronov poprvé zapsán do zemských desek na hradě Pražském, jako městečko patřící k náchodskému panství. Správu města vedl nadále rychtář, jmenovaný náchodskou vrchností. Gruntovní kniha uvádí, že tehdy žilo v Hronově a přilehlých obcích (kromě svobodného dvora) 8 chalupníků, 7 sedláků, 5 zahradníků (t.j. majitelů chalupy se zahradou) a mlynář. Co se obživy týče, bylo tu rozšířeno hlavně zemědělství spolu s tkalcovstvím. Z řemeslníků tu byl krejčí, kovář, švec a řezník. V roce 1610 byla místo původní dřevěné zvonice postavena nová, zděná.

Po bitvě na Bílé hoře uprchla ze země Markéta Filoména Smiřická, a tak byl majetek pro provinění konfiskován. Panství koupila v r. 1623 Marie Magdaléna Trčková z Lípy, která jej prodala roku 1629 svému synu Adamu Erdmanovi. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna nastala další konfiskace. Panství dostal Ottavio Piccolomini.

Následující třicetiletá válka Hronov hodně zpustošila. Roku 1639 postihl městečko požár založený Švédy, který zničil téměř celé město. Některým vpádům nepřátel se za třicetileté války museli poddaní bránit sami, neboť jim vojenská stráž nepomohla. Následovalo několik trestných výprav do okolí a krátce poté bylo císařské vojsko poraženo u Vysoké Srbské. Přestože roku 1648 třicetiletá válka skončila, kraji se ještě po další tři roky neulevilo kvůli drancování. To vše mělo za následek zbíhání poddaných, většinou do Slezska.

Dalším důvodem k útěkům poddaných v pobělohorské době byla rekatolizace, která začala po roce 1651. V této době byly také u nás zavedeny zpovědní lístky11) a seznamy.

"Náboženské poměry v mém rodném městečku byly jako jinde na Hradecku. Hronovští, v patnáctém století husité, pak evangelíci a bratří, donuceni po bělohorské bitvě na víru katolickou. Jezuita Kravarský zvláště to působil. Ale ne všichni přijali novou víru, nebo z donucení přijavše nezůstali v ní. Ten onen raději utekl, jako roku 1634 Jíra Krycnar, jenž zapomena se nad Pánem Bohem a vrchností svou gruntu č. 175 rač odběhl... Ale již v první polovici 18. stol. vyvstal z potomků hronovských nekatolíků prudký nepřítel všeho, co bylo bratrské nebo evangelické. Pocházel ze statku na dolejším konci Hronova, jak tam "na Šedivé hoře" říkají, Václav Vojtěch Jan Klugar, jenž vystudovav a posléze působil jako farář v Skalici nad Úpou..." 12)

Roku 1652 byl znovu vystavěn kostel, který předtím shořel. Duchovní dojížděl na bohoslužby z Náchoda na koni a vozil s sebou matriky, aby mohl provést zápisy o narození, oddavkách a úmrtích. Nejstarší hronovské matriky jsou proto velmi úzké, aby se vešly do pouzdra u sedla vedle pistole. Farář ji nosil pro případ, kdyby ho cestou přepadli vlci nebo lupiči, o které v této bouřlivé době nebyla nouze. Přestože hronovští kněží velice usilovali o rekatolizaci, ještě v 18. století se v Hronově vyskytovali tajní nekatolíci.

Roku 1707 byly na hronovské zvonici vyměněny hodiny, které tu byly již od konce 17. stol., a obec si tu zřídila Pečeť vlastní špitál pro staré a nemocné sousedy (nikdo dnes neví kde). Za klidnějších dob po třicetileté válce se městečko počalo rozrůstat. V roce 1654 měl Hronov 23 obydlených domů (6 sedláků, 8 chalupníků, 9 zahradníků) a dva opuštěné. Také zde bylo 9 řemeslníků (2 kováři, 2 ševci, kolář, tkadlec, řezník, mlynář a sklenář). V roce 1771 měl Hronov 49 domů, v roce 1790 už 62 a roku 1794 dokonce 85 domů s 573 obyvateli.13) V roce 1725 postavili v Hronově na dnešním náměstí dva hronovští rodáci (Václav Vojtěch Klugar a Bedřich Korda) mariánské sousoší, kterého pak užívala hronovská obec jako pečetního obrazu a svého znaku. Známy jsou zatím 3 otisky. Původní pečetidlo je již nenávratně ztraceno.

Války prusů v letech 1740 - 1749 a 1756 - 1763 neznamenaly pro Hronov a okolí vážné škody až na to, že místní obyvatelé museli živit pruské vojsko, které tudy několikrát protáhlo. Nakonec museli prodat roku 1759 chalupu, kde byl místní špitál.

Hronovsko bylo krajem hospodářsky chudým a zaostalým. Zemědělství nemohlo lidi uživit, a tak se zabývali domácím tkalcovstvím. Roku 1752 zřídil broumovský klášter soukenickou manufakturu, kam přišlo mnoho přadláků a tkalců z širokého okolí. Manufaktura fungovala sice jen čtyři roky, ale její výrobky se prosadily i za hranicemi. Když roku 1757 skončila válka porážkou císařského vojska, bylo do Hronova přivezeno mnoho raněných vojáků a vypukla zde cholera, která zahubila celkem 369 lidí.14) Kolem roku 1770 udělila Marie Terezie Hronovu dva výroční trhy a týdenní úterní trhy. Výroční byly stanoveny na úterý po sv. Bartoloměji a úterý po Třech králích. Jelikož se výroční trhy časem ukázaly bezvýznamné, byly v 19. století původní termíny zrušeny. Tři nejvíce navštěvované denní trhy se tak proměnily ve výroční.

Těžké pracovní podmínky rolníků v kraji měly za příčinu vznik povstání. Spiklenci se kolem roku 1775 shromažďovali okolo rtyňského rychtáře Jana Nývlta. Toto povstání venkovského lidu na Náchodsku popsal Alois Jirásek ve svém prvním literárním díle "Skaláci". Všechny přípravy probíhaly podle plánu. Problém nastal tehdy, když rozjařený lid nepočkal na signál k hromadnému povstání, a počaly drobné vzpoury. V březnu se dalo několik špatně vyzbrojených houfů na pochod do Prahy. Vrchnost se nejprve snažila vyjednávat o zmírnění roboty, ale přitáhlo vojsko a vzbouřence pozatýkalo. Tento čin vyvolal veliký odpor a koncem března povstal téměř celý kraj. Ozbrojený lid šel od panství k panství a nutil úředníky ke zrušení robot. Ani toto tažení neuspělo, neboť vojenské posily vzbouřence postupně rozprášily a předáky pozatýkaly. Tvrdé tresty se jim Marie Terezie bála udělit z obav před další vzpourou. I tak ale povstání přispělo k urychlení některých reforem. Byla zmírněna robota a roku 1781 zrušeno nevolnictví.

Po válce s Pruskem o bavorské dědictví konal spoluvladař Marie Terezie Josef II. inspekční cestu aby zjistil, kde by byla vhodná místa pro stavbu pevností proti Prusům. 8. září 1779 projel Hronovem a vystoupil na Turov (603 m n.m.). Jeho cesta měla význam také pro upravení poddanských poměrů, které tu císař spatřil.

Roku 1783 umírá kníže Piccolomini a panství po dlouhých sporech získávají hrabata Desfoursové (1786). Ti mají ale velké dluhy a tak jsou donuceni panství prodat v dražbě. V roce 1792 jej koupil Petr, vévoda Kurónský, později také Zaháňský, který vedl dvůr a nechal opravit náchodský zámek, kde pořádal slavnostní plesy a divadla. Rok 1799 s sebou přinesl převedení roboty na peněžní plat. Jediný, kdo byl placení ušetřen, byla fara, škola a svobodný dvůr. Po vévodovi Kurónském zdědila roku 1800 panství jeho nejstarší dcera Kateřina Vilemína Zaháňská, známá jako "paní kněžna" z Babičky.

Na konci 18. století byla v Hronově zřízena fara, k jejímuž obvodu byly přifařeny okolní vesnice. Hronovská fara měla značný význam v první polovině minulého století, kdy na ní v letech 1831 - 1845 působil Páter Regner, známý "Páter Havlovický" z Jiráskovy kroniky "U nás". Regner zakládal společně s baronem Ludvíkem Karlem Nádherným z Borutína tkalcovské a přadlácké školy, aby obnovil upadající slávu českého lnářství (po zavedení tovární bavlnářské výroby) a zajistil tak vesnickým tkalcům a přadlákům obživu. Se svým bratrem Vincencem Regnerem začal těžit v okolí Hronova uhlí. Největší úspěch přineslo však Regnerovi hospodaření na farních pozemcích. Regner se tu stal nejen učitelem zemědělství svým farníkům a průkopníkem tehdy moderních směrů, ale sestrojil i vlastní model pluhu.

V polovině 20. let 19. století bylo v Hronově 115 domů a 758 obyvatel a o 10 let později (1843) dokonce 132 domů a 982 obyvatel. Také zde byla škola, 3 hostince, 2 mlýny, bělidlo a papírna.

I přes velká opatření (karanténa na běloveské celnici, desinfekce papírových bankovek a další) se zde počátkem roku 1832 objevila epidemie cholery, která sem přišla z Indie přes Rusko. První případ v náchodském panství byl zaznamenán ve Zbečníku. Celkem za epidemie onemocnělo 372 osob a přesně polovina jich zemřela.

Revoluční rok 1848 s sebou přinesl uvolnění poddanských poměrů a zrušení roboty. Dne 16.1. 1849 byl v Hronově ustanoven "Hospodářský spolek" neb "jednota" a Josef Regner, který byl tehdy již náchodským děkanem, byl zvolen jeho předsedou. Spolek měl za úkol vychovávat tkalce tak, aby jejich dílo bylo krásné a konkurenceschopné.

V r. 1850 se stal Hronov svobodnou obcí. Jeho význam rostl stále více. Když padl v roce 1860 Bachův absolutismus, nastal rozvoj života spolků (viz. níže), jež chtěly zřídit občanskou knihovnu, což místodržitelství nepovolilo. Roku 1868 vznikl tedy alespoň čtenářský spolek Hron a roku 1870 byl založen Sokol. V této době zde působil také spolek divadelních ochotníků.

V roce 1875 byla obec Hronov spojena se světem železnicí na trati Broumov - Choceň. Jelikož Hronovsko nebylo krajem vhodným pro zemědělství, zakládaly se tu textilní podniky. První přádelnu lnu chtěl v Hronově založit František Šulc z Police nad Metují. Tento sen se mu ale nepovedl kvůli nedostatku peněz a také proto, že stavěl bez stavebního povolení. Následně musel pozemek s rozestavěnou továrnou prodat. Roku 1861 jej zakoupila vídeňská firma Jan Hubert a syn, která tu vybudovala tkalcovnu. Nejprve šlo o manufakturu, později zde byly stroje na vodní páru. Vyráběly se tu černé šátky a látky na šaty. Větší rozvoj místního průmyslu (hlavně textilního) nastal až koncem 19. století, kdy dozněla první světová krize. Další tkalcovna firmy Spiegler a synové byla postavena v letech 1879 - 1880. Přádelna bavlny M.J. Oberländera a L. Morawetze vznikla v letech 1889 - 1890 a patřila mezi nejvýznamnější v kraji. Jelikož zde byl dostatek levné pracovní síly, přicházeli sem další podnikatelé, většinou židovského původu, a zakládali drobnější textilky.

První dělnická stávka v kraji se datuje do roku 1886. Po ní následovala řada dalších. Demonstrace a vzpoury proti drahotě a nenávistné útoky proti rolníkům se vyhrotily v září 1911 ve Zbečníku. Posledním předválečným vyvrcholením boje za lepší mzdy byly stávky dělníků v říjnu téhož roku.

Počátky strojírenské výroby byly na Hronovsku nápadné daleko méně. V Žabokrkách vznikla (r. 1870) malá výrobna zemědělských strojů. Nakrátko tu byla také sirkárna a malá slévárna na výrobu litiny společníků Pázlera a Fišera. Ti se později rozešli a roku 1898 vznikla nová slévárna firmy Mach a Fišer.

Pod Jírovou horou byla na řece Metuji vybudována městská elektrárna, díky níž byl koncem roku 1901 Hronov zčásti poprvé elektricky osvětlen. V lednu 1903 zahájila svou činnost Městská spořitelna, byla tu Občanská záložna s.r.o. a Úvěrní jednota s.r.o.

Důsledkem rozvoje průmyslu byl růst počtu obyvatel. Za 30 let (1880 - 1910) se v Hronově zvýšil z 1 682 na 4 600. Ještě před první světovou válkou existovala v Hronově řada spolků (ženské, vzdělávací, mládežnické a tělovýchovné organizace), které většinou vznikaly z politických stran. Téměř ve všech obcích pracoval sbor dobrovolných hasičů organizace Národní jednoty severočeské, v Hronově a Zbečníku TJ Sokol a spolek divadelních ochotníků, v Hronově pak pěvecký sbor Dalibor.

Začátek první světové války znamená téměř úplný zánik spolkové a politické činnosti; téměř všichni muži byli odvedeni. Jelikož nastal nedostatek potravin, bída a hlad, nastal také nedostatek pracovních příležitostí. Nebyl dostatek materiálu pro výrobu textilu (tkalo se i z papíru a kopřivových vláken), a tak byly textilky nuceny omezovat provoz a některé zastavily výrobu úplně.

1. května 1918 se poprvé na hronovském náměstí konala prvomájová demonstrace, kterou tehdejší vláda pochopila jako manifest za všeobecný mír. Říjnové vyhlášení samostatnosti přijali všichni obyvatelé s nadšením, které však brzy opadlo. Po skončení války se textilky z důvodu nedostatku surovin zastavily úplně a dělníci byli zcela odkázáni na podporu státu. Celá situace se zlepšila až na podzim 1919, kdy textilky začaly přijímat dodávky bavlny z Ameriky.

Ve volbách v červnu 1919 v Hronově zvítězily jednoznačně socialistické strany. Těžká hospodářská situace, která byla způsobena poválečnou krizí, měla za následek řadu stávek a demonstrací. Po překonání "mezikrize" v roce 1926 začaly některé továrny pracovat přesčas, ale už v roce 1928 se výroba začala znovu omezovat a poté se krize prohloubila. V této době továrny nepracovaly i několik týdnů. Ke zmírnění krize došlo až koncem roku 1935. V dalších letech (1936 - 1937) se podmínky zlepšily a továrny opět pracovaly. Malé podniky se ale z krize již nevzpamatovaly.

V období mezi válkami se město změnilo. Do poloviny 20. let se v celém městě začalo svítit a v letech 1920 - 1933 byla vybudována kanalizace. V letech 1929 - 1930 bylo postaveno Jiráskovo divadlo a o 7 let později byla otevřena nová budova Městské spořitelny. Dále byla v letech 1934 - 1936 svépomocí členů Sokola vybudována Sokolovna a v letech 1938 - 1939 si město postavilo novou radnici. I když v době krize nebylo dost finančních prostředků, zajišťovaly právě tyto práce výdělek některým nezaměstnaným.

To, že se Hronov nalézal blízko hranic s nacistickým Německem, mělo za následek přípravy na obranu republiky v letech 1936 - 1937. Z této doby pocházejí železobetonová opevnění nad Zbečníkem. Když místní obyvatelé dne 21. září 1938 slyšeli zprávu o přijetí Hitlerových požadavků na odstoupení pohraničí, vyvolali už téhož dne demonstraci na náměstí. Mobilizace, která nastala 3 dny poté, proběhla bez problémů. Zčásti byl proveden i evakuační plán. Asi třetina obyvatel zůstala ve městě, místní úřad byl přesunut do Litomyšle a spořitelna do Chrudimi. "Pocity, které se dostavily po přijetí mnichovského diktátu, nelze vylíčit." 15)

Po vyhlášení protektorátu byli pro výstrahu v Hronově a okolí pozatýkáni komunisté, které po několika dnech propustili. Bylo zatčeno mnoho účastníků odboje, mezi nimi v roce 1943 vrchní strážmistr Václav Brandejs a starosta Josef Jirásek (z koncentračního tábora se vrátil koncem června 1945). Někteří v koncentračním táboře zahynuli - učitelka z chlapecké školy Albína Nováková a úředník Hynek Kohl. Další větší zatýkání proběhlo v roce 1944, kdy bylo zatčeno 16 osob.

Místní průmysl za 2. světové války velice trpěl. Hlavní příčinou byl nedostatek surovin. Továrny, které původně patřily židům, byly postupně prodány říšským státním příslušníkům. Některé textilky byly předělány na válečnou kovovýrobu, jiné svůj provoz úplně zastavily. Dělníci byli přeškoleni nebo totálně nasazeni na práci v říši.

5. května 1945 byly odstraněny německé nápisy na obchodech, veřejných budovách a vyvěšeny československé a sovětské prapory. Moci se ještě téhož dne ujal revoluční národní výbor, správu větších továren převzaly revoluční závodní výbory. Němečtí okupanti opustili město až v noci 7. května.

První etapa znárodňování nastala téměř ihned po osvobození. Do národní správy byly převedeny továrny, které patřily za okupace říšským úředníkům nebo českým kolaborantům. Tři největší továrny byly znárodněny a zapojeny do Východočeských bavlnářských závodů n.p. v Náchodě. Jednalo se o textilní podniky Spiegler a synové, M.F. Oberländer a Hronovská přádelna bavlny.

Ve volbách roku 1946 šlo z 2950 voličů volit 2731. Nejvíce hlasů získali komunisté. V únoru 1948 se také v Hronově uskutečnila jednohodinová generální stávka. Velkou poválečnou akcí bylo sloučení sousedních obcí - Velké Poříčí, Velký Dřevíč, Zbečník, Rokytník a Žabokrky - s Hronovem, které se stalo platným od 23. září 1949. Z pěti návrhů (Jiráskův Hronov, Hronov, Jiráskovo Padolí, Velký Hronov a Jiráskov) nakonec zvítězil Hronov. V březnu 1960 byla připojena ještě Malá Čermná.

Od 1. července 1960 město spravoval Městský národní výbor. Celkem tedy bylo na území sloučeného Hronova znárodněno 11 textilek. Devět jich bylo začleněno do Východočeských bavlnářských závodů (např. tkalcovny J. Löwenbach) a zbývající dva do Českých lnářských textilních závodů n.p. v Trutnově (Bratři Binterové a A. Kraus). Další znárodňování nastalo v r. 1950. Továrny pak byly postupně likvidovány nebo modernizovány. Na území "nového" Hronova vzniklo roku 1950 ve Velkém Poříčí první jednotné zemědělské družstvo. Postupem času vznikala další družstva v okolních vesnicích.

V letech 1949 - 1990 se rozvíjela soukromá, družstevní i státní bytová výstavba. Bylo postaveno např. sídliště v ulici Hostovského a Na Příčnici. Také se v této době vybudovala nová mateřská škola a tělocvična při základní škole. Byly vystavěny nové silnice, díky kterým je zajištěno autobusové spojení se všemi okolními obcemi (Stárkov, Žďárky, Zbečník, Červený Kostelec...). Několik dálkových autobusů zajišťuje spojení s některými vzdálenějšími městy (Hradec Králové, Praha, Brno a další).

Poznámky a prameny:

  1. mezolit - (10 000 - 5 000 př. n.l.) střední doba kamenná
  2. neolit - (5 000 - 3 000 př. n.l.) mladší doba kamenná
  3. Honl, I. a kol.: Jiráskův kraj a Kladsko. 1. vyd. Praha 1965, s. 11.
  4. Informace o nejstarším osídlení kraje jsem čerpala z knihy: Honl, I. a kol.: Jiráskův kraj a Kladsko. 1. vyd. Praha 1965.
  5. Hladký, L.: rukopis - dosud nepublikováno.
  6. tamtéž
  7. manské služby - man byl příslušník nižší šlechty, který byl za propůjčení zboží (vlastnictví) povinen vojsky přispět svému pánu na pomoc v době ohrožení
  8. hejtman - úředník stojící v čele nějakého správního úřadu
  9. Ottův slovník naučný. 14. díl, vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze 1899. s. 540.
  10. purkrechtní - forma poddanského vlastnictví spojená s povinností platit dávky nebo pracovat
  11. zpovědní lístky - opatření, aby lidé alespoň jednou za rok (většinou o Velikonocích) přišli do kostela ke zpovědi. Farář tyto lístky vykazoval v seznamech.
  12. Informace o počtech obyvatel a domů jsem získala z kronik.
  13. Jirásek, A.: Z mých pamětí. 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, s. 40.
  14. SOkA Náchod fond AM Hronov, cit. Kronika sv. 3, s. 128-139.
  15. tamtéž

Návrat na domovskou stránku