Obsah

Předmluva

Úvod

Poloha, znak a název města, přírodní podmínky

Stručný nástin historie Hronova

Kulturní památky a turistické zajímavosti

Pověsti z Hronovska

Místní lidové tradice a zvyky

Nejvýznamnější osobnosti

Další významní "Hronováci" a "krajánci"

Ti, na které by se nemělo zapomenout

Hronov a okolí dnes

Závěr


Napište mi
své připomínky, náměty, ...

Jste [CNW:Counter] návštěvník


Nejvýznamnější osobnosti

Alois Jirásek
Josef Čapek
Egon Hostovský
Josef Regner Havlovický

Když se mě někdo zeptá odkud jsem, hrdě odpovím, že z Hronova. Tázající chvilku přemýšlí, a pak s radostí, že mu v hlavě přece jen něco uvízlo, vítězoslavně odpoví Jirásek! Někteří znalejší ještě přidají Čapka, čímž většinou jejich výčet skončí. Ti starší si vzpomenou na Hostovského, o kterém se dlouho mlčelo.

Jsem tomu upřímně ráda, ale pro mne znamená Hronov daleko více. Narodilo se zde mnoho dalších významných lidí, kteří nejsou tak známí, ale určitě nejsou o nic méně významní. Postupně bych se k nim chtěla propracovat, ale teď by přece jen bylo dobré začít těmi známějšími.


Alois Jirásek

* 23. srpna 1851 Hronov
+ 12. března 1930 Praha

SPISOVATEL A DRAMATIK, ZAKLADATEL ČESKÉHO REALISTICKÉHO HISTORICKÉHO ROMÁNU

Dne 23. srpna roku 1851 se v podhorském městečku Hronově, na samém kraji severovýchodních Čech, rolníku a pekaři Josefu Jiráskovi a jeho ženě Vincencii (rozené Prouzové), narodil syn Alois.1) Jeho rodičům Alois Jirásek bylo v době jeho narození 30 let. Otec (1822-1901), rolník a pekař, byl vážný a přísný odchovanec hronovského faráře Josefa Regnera, od kterého převzal liberální názory i úctu ke vzdělání, k rolnictví i k řemeslu. Josef Jirásek byl vyučen tkalcem, ale když si vzal dceru hronovského pekaře Prouzy, šel se učit pekařem do Náchoda. Odtud si za pouhý týden přinesl výuční list a svůj mistrovský kus - chléb, rohlíky a žemle.2) Po vyučení si tedy založil malý krám na hlavní hronovské silnici, spojující Náchod s Broumovem. Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Sám Jirásek píše ve svých Pamětech, že jeho matka měla dětí osm, ale naživu jich zůstalo jenom šest. Hronovské matriky v 50. letech 20. století pečlivě studoval Jiráskův genealog JUDr. Břetislav Brabec. Ten přišel na to, že Jiráskovi měli dětí devět. Je tedy velice pravděpodobné, že Alois o některém svém sourozenci (který zemřel brzy po narození) nevěděl.

Domácí prostředí a výchova v mnohém ovlivnily Jiráskovy literární zájmy. Právě Náchodsko se roku 1775 stalo dějištěm jednoho z posledních selských povstání, které v Jiráskově mládí stále ještě žilo v ústním podání. O něm se malý chlapec dovídal při besedách v rodinném kruhu, se sousedy, pamětníky starých časů, i z historek cestujících, kteří se při své cestě zastavili v krámě Jiráskových. Jiráskův osobní vztah i vztah jeho díla k rodnému kraji prohlubovalo matčino vyprávění místních pohádek a pověstí. Mnohá setkání s různými lidmi v otcově obchodě ho vedla k důvěrnému poznání současného života lidu. Není tedy divu, že přítomnost i minulost rodného kraje zaujala Jiráska natolik, že se stala téměř jediným tematickým okruhem jeho prvních prací. Ale zpět k rodině Jiráskových. Rodina Aloise Jiráska velice dlouho zápasila o udržení živnosti a drobného hospodářství, až se nakonec musela ze zadluženého stavení vystěhovat. I přesto ale bylo rozhodnuto, že mladý Jirásek bude studovat.

Když bylo v roce 1857 malému Aloisovi šest let, začal chodit do hronovské školy, dřevěné chalupy pod šindelovou střechou, která byla vystavěna roku 1688 a dnes již nestojí. "Škola byla ubohá, s jedinou třídou a nízkým stropem na spadnutí. Proto se s žáky pořádala cvičení ve schovávání pod lavice pro případ, že by strop padal." 3) Ale učitelé byli výborní. Vedli děti laskavým způsobem k poznání a Jirásek vzpomíná, že se od začátku do školy těšil. "Menší žáci měli dvě tabulky (jednu s abecedou, druhou na psaní) a slabikář, starší měli čítanku, katechismus a biblickou dějepravu. Jiné učebnice nebyly a místo sešitů sloužily složené archy papíru." 4) V jedné třídě se učily pohromadě děti různého věku. Kromě učitelova stolku a lavic tu byl kříž, dvě tabule, spinet, kamna a skříň s knihami, které pro školu zajistil farář Regner.5) Prvním učitelem A. Jiráska byl Vendelín Ságner, od nějž dostal jednou Lojzík rákoskou přes ruce, protože byl za školou. Druhým nezapomenutelným učitelem byl v letech 1858 - 1862 Karel Janků, který tehdy v Hronově začínal jako mladý "spomocník". Mezi učitelem a žákem se vytvořilo věrné přátelství.6) Z jejich korespondence je jasné, že Janků dodal Jiráskovi cenné údaje pro některá jeho díla: kroniku U nás (o jiřinkových slavnostech, o pašerácích), pro Paměti i pro Husitského krále. Podle vzpomínek učitele Janků chodil malý Alois do školy bos, ale žáček to byl pilný a pozorný. Po vyučování občas Karel Janků za odměnu vyprávěl dětem staré české pověsti. Malý Jirásek poslouchal se zanícením a pověsti pak uměl krásně vyprávět.7) Ve svých Pamětech Jirásek vzpomíná, že na něj hluboce zapůsobily pověsti, které slyšel nejen ve škole, ale i doma a jinde v rodném kraji - např. o kamenné panně na Boru, o svatém vojsku v hoře Turově i o Rýbrcoulovi a princezně Kačence. Poslední z jmenovaných pověstí Jiráskovi později posloužila jako podklad ke hře Pan Johanes.

Hronovská škola dala Jiráskovi nejen základy náboženství, čtení, psaní a počítáni, ale probudila v něm i zájem o dějepis, zeměpis, obrazy a knihy. Ze školních let Jirásek vzpomíná, jak ho jednou v dětství bolel zub a jak šel právě okolo na ranní soused Vlach ze Zbečníka, který v "kolně" Jirásků trhával zuby i jiným sousedům, vytrhl omylem Lojzíkovi jiný, zdravý zub. Hronovský felčar se sice pokusil chlapci znovu zdravý zub zasadit do dásně, že se snad "tudy tady" ujme, ale žel, neujal se.8)

Z Jiráskových pozdějších vzpomínek na dětská přátelství mu utkvěla v mysli vzpomínka na dívenku s krátkými vlasy, která se roku 1856 objevuje v Hronově v černých šatech. Byla to osiřelá dcerka J. K. Tyla, Mařenka, která po otci zdědila lásku k divadlu. Zemřela u herecké společnosti ve 20 letech.9)

"Po svatém Václavu, když vítr již studeně foukal a na farské zahradě kvetly astry a jiřiny, končily se prázdniny." 10) Tehdy jedenáctiletému Jiráskovi nastalo první loučení s domovem. Školní rok začínal až v říjnu, ale trval do konce července. Malý chlapec pro slzy neviděl, když jej otec bryčkou odvážel do Broumova - "do Němec".11) Tam chlapec prožil pět dlouhých let, kdy mu byla jedinou útěchou vidina prázdnin. "Tak se na něco těšit, tak radostně, nedočkavě se těšit jako tenkráte na domov, je už štěstí. Než kolikráte v životě může se člověk tak těšit - A ještě jen v mládí" 12) Broumov byl nejbližším městem od Hronova, kde bylo možno získat německé vzdělání. Prvním rokem, 1862-3, chodil Jirásek do hlavní školy vedle kostela, další čtyři roky pak studoval na nižším německém gymnáziu, které patřilo k broumovskému klášteru a jeho řádu benediktinů.

Přestože v hronovské škole patřil Jirásek k nejlepším, v Broumově poklesl sotva na průměr. Velký podíl na tom měla malá znalost německého jazyka, kterým se zde vyučovalo, ale i pocit osamělosti daleko od hronovského domova. "Bývalo smutno při tom vyučování, když člověk skoro ničemu z něho nerozuměl. Dával jsem pozor, napínal všecku mysl, abych něco schopil, až do únavy a ochablosti. Co jsem tu zkusil starostí, nejistoty a strachu i trapného nedorozumění proto, že jsem neznal vyučovacího jazyka! Jaká jsou muka dětí v takové cizí škole! Někdy mne svedla k nepozornosti tesknota a výhled. Seděl jsem blízko okna a tím bylo vidět kus horského pásma Stěn. Za těmi lesnatými kopci, za tou jejich hradbou, přes které vedla přes Hvězdu stezka k nám, k Medhuji, byla Police, české město, a za Policí domov, Hronov. Kolikráte jsem k tomu temně modrému pruhu hor obrátil tajně oči a zamyslil se!" 13)

Na broumovském nižším gymnáziu se vyučovalo náboženství, latině, řečtině, zeměpisu, dějepisu, matematice, přírodopisu, němčině, češtině a krasopisu. Tělocvik byl nepovinný a ten, kdo jej chtěl navštěvovat, musel mít k tomu souhlas od lékaře. Jelikož měl Jirásek tělocvik rád, byl také navštívit doktora Rosera. Ve škole byl tedy Jirásek, jak již bylo řečeno, žákem podprůměrným.14) Lepších známek dosahoval jen v přírodopise, dějepise, němčině a náboženství. Nejčastěji měl z těchto předmětů známku 2. stupně.15) Vzpomíná, že se nejraději učil zeměpisu a že zásluhu na tom měl přísný, ale vynikající profesor, P. Benno Sedláček, mnich tamního kláštera. Ten v hodinách dějepisu živě a poutavě vyprávěl a tím si mladého Jiráska získal. Vyprávěl nejen řecké báje, ale i české dějiny, nad jejichž zkresleným výkladem v učebnici se dokonce rozzlobil tak, že uhodil tou německou učebnicí o katedru.

Dalším předmětem, který Jirásek na broumovském gymnáziu miloval, byl přírodopis, připomínající mu ztracený ráj rodného kraje. Vzpomíná, jak nadšeně sháněl rostliny pro svůj herbář, jak chodil chytat motýly na úpatí Broumovských Stěn a jak nacházel v kopcích u hranic polodrahokamy a otisky pravěkých rostlin. Zbývající předměty dělaly Jiráskovi většinou potíže. Nejslabší byl v matematice, kde byl (kromě tercie) hodnocen dostatečně, což v díle Z mých pamětí komentuje slovy: "Mně matematika tuze nešla." Na Jiráskových vysvědčeních z broumovského kláštera se objevují také rubriky mravy, pozornost a píle. V sekundě jsou jeho "mravy zákonné, pozornost mdlá a píle povrchní".16) V jiných ročnících je hodnocen kladně (okolo 2. stupně).

Zatímco byla budova gymnázia velice skromná, klášter upoutával Jiráska svými poklady: "Klášterní budovy (vystavěné v letech 1728 - 1738 Kiliánem Dienzenhoferem) působily na mne svou rozlehlostí a mohutností; klášterní chrám svou bohatostí a nádherou. Žasl jsem, když jsem poprvé vstupoval mříží, krásně kovanou, do vlastní prostory chrámové. Tenkráte jsem nedovedl vše rozlišit a ocenit, neznal jsem původců všeho toho uměleckého, co mne obklopovalo, nevěděl jsem, že chodím kolem díla Brokofova, že mříže klášterních oken, kované balkóny, zábradlí v zahradě, veliká mříže kostelní a jiné ve vratech jsou svého způsobu mistrné, že obrazy na postranních oltářích namaloval slavný Václav Vavřinec Reiner. Než potřebuje-li květ, aby se líbil a potěšil, jména a botanického určení?" 17)

Zdá se jakoby mnoho z vlastních dojmů studenta benediktského gymnázia ovlivnilo Jiráska natolik, že je zvěčnil v románu F.L. Věk. Mladý František, choralista benediktinského kláštera, je také velice upoután klášterní knihovnou, ve které si stejně našel zálibu i Alois Jirásek. Velice živé vzpomínky měl Jirásek na své německé spolužáky v Broumově. Když v prvním roce broumovského studia bydlel v německém statku u Dimitrů v Grossdorfu (Velká Ves) u Broumova, oblíbil si nejvíce hospodářova syna Seflu (Pepíčka), který již předtím byl na handlu18) v Hronově a uměl trochu česky. Později vystudoval práva jako JUDr. Josef Dimter a stal se váženým broumovským purkmistrem. I když byl hospodář i ostatní na Jiráska hodní a ačkoliv si Alois s Pepíčkem rozuměl, samotné bydlení v temné nevytopené místnosti se zamřížovaným oknem mladého Jiráska dosti skličovalo. "Ta světnička studená bývala svědkem mého hoře, mé hrozné tesknoty, jež mě první čas v Němcích zachovala ... Než odloučení od domova, od rodičů, od matky krušilo mysl a zachovalo ji tesknou s nevýslovným smutkem ... Vím, že jedné takové chvíle, kdy mne chytla tesknota až zoufalá, jsem vzal starou knihu náboženství, ze které se matka v hronovské škole učila, a kterou jsem si proto vzal s sebou do Němec, a že jsem na přídeští té knihy napsal: "Zemřu-li, pochovejte mne doma."" 19)

Vzhledem k tomu, že Jirásek bydlel u venkovských německých obyvatel pohraničního Broumovska, ožívají tito v jeho Pamětech. Bohatí němečtí sedláci žili ve zděných či dřevěných statcích, mluvili podivným dialektem a nosili charakteristické kroje. Ženy měly kabátky s rukávy zúženými k zápěstím a sukně uvázané vysoko pod ňadra. Muži chodili ve vestách zapnutých až po krk a v dlouhých kabátech. Jiráskova studia v Broumově skončila předčasně a velice dramaticky. Přestože jindy se vyučovali ještě v červenci, tercián Jirásek dostal roku 1866 vysvědčení již 19. června. Čekal se vpád Prusů přes hranice a začínala prusko-rakouská válka. Tehdy přijel do Broumova pro Jiráska jeho otec s bryčkou, narychlo naložil jeho studentskou brašničku, kvapně se oba rozloučili s bytnou (u které Jirásek bydlel za studií v sekundě a tercii) a rychle ujížděli k Hronovu.

První dojem, který Jirásek doma nabyl, byla radost z brzkého začátku prázdnin. Tento pocit byl ale záhy vystřídán dosud nepoznanou hrůzou z války.20) Pruské vojsko se přehnalo přes Hronov a 27. června 1866 došlo k bitvě na brance u Náchoda. Po této bitvě se Jirásek spolu s hronovskými sousedy rozhodl navštívit náchodské bojiště a pomoci raněným. Ti byli mezitím odvezeni do Náchoda a tak Jirásek spatřil jen hrůzy opuštěného bojiště. "Nekráčeli jsme dlouho a již jsme uviděli počátek zkázy. Ve svahu pod lesem v cestě ležel zabitý kůň tmavé barvy, již obraný, bez sedla, všechen už namodralý a plný much. Kus dále v lese uhodil jsem již na první lidskou mrtvolu, a to znenadání, jak jsem houští obešel. Mě zrovna u nohou zsinalou tváří proti mně, naznaku ležící rakouský voják. A jako by zrovna na mne upíral skelné otevřené oči. Zaleknut jsem nad ním strnul. Hrozný pohled... A pak, když jsme vykročili z lesnatého šera na plné světlo horkého zářícího dne červnového, jak hrozný to pohled a rozhled! Kde se jindy vlnily lány obilí, tu teď smrti hrozná žeň... Přiznám se, byl bych si rád odnesl památku z bojiště, šavli nějakou. Ale nesebral jsem jí, třebaže nebylo nablízku žádné stráže. Bez památky však jsem přece neodešel. Hrst nábojů jsem sebral ... a kupku psaní, jichž bylo množství bojištěm jako rozsypáno. České byly ty listy, i v moravském některém nářečí, dnes už nevím v kterém, polské, německé, od milenek, nevěst, od matek, většinou velmi prosté, ale všechny dojímavé, plné obav a úzkostných přání, aby jej (adresáta) Pánbůch zachoval, Panenka Maria ochránila. Dlouho jsem ta psaní choval." 21)

Po bitvě u Branky následovala prohraná bitva u Hradce Králové a konec prusko-rakouské války.22) Jak Jirásek vzpomíná, jako důsledek války postihl kraj nový, ještě horší nepřítel - cholera. Ulehl i Jiráskův otec, ale naštěstí se brzy uzdravil. Když skončila prusko-rakouská válka, vrátil se Jirásek na podzim roku 1866 do Broumova, kde, v rodině německého kováře Mayera, prožil poslední rok svých studií na nižším broumovském gymnáziu. Velký vliv měly na mladého Jiráska návštěvy ve starém broumovském divadle (z roku 1804), kde hrály (německy) různé divadelní společnosti.

Další léta studií strávil Jirásek v Hradci Králové. Přestože Hradec výrazněji nevstoupil do Jiráskova literárního díla, měl pro něj základní význam pro národní uvědomění.23) To bylo způsobeno vlasteneckým ruchem v 60. letech 19. století. "Když jsem já do Hradce přibyl, roku 1867, patřil mezi města národně nejprobudilejší. Byl čas vlasteneckého nadšení a politického, mocného rozruchu." 24) Po Jiráskově odchodu z Broumova bylo tamější gymnázium rozšířeno o vyšší, ale i kdyby se to stalo dříve, Jirásek by v Broumově stejně nezůstal. Toužil studovat v českém prostředí, a tak jako šestnáctiletý student odjíždí do Hradce Králové, kam se moc těšil. Otec jej odvezl bryčkou do Hradce a hned druhý den šel mladý Jirásek na zápis do gymnázia, které bývalo v jezuitské25) koleji na dnešním Žižkově náměstí. Otec sehnal Jiráskovi byt u krejčího Praxe, který se pak stal předlohou pro vytvoření osoby, u které bydlel Věkův syn Václav. Ani u Praxů, ani v dalších podnájmech nebyly vhodné podmínky ke studiu. Bylo tu mnoho studentů v jednom pokoji, kteří se vzájemně rušili, svítilo se olejovou lampičkou nebo svíčkou, takže měl Jirásek brzy zkažený zrak a musel nosit brýle.26)

Ve škole míval Jirásek těžké chvilky, nejčastěji v hodinách matematiky, kde nebyly jeho základy pevné. Většinou míval na vysvědčení 5. stupeň. Jediné předměty, ve kterých Jirásek v Hradci vynikal, byla nepovinná němčina a nepovinné kreslení. Zatímco v němčině byl úspěšný, v češtině se jeho mezery projevily 5. stupněm, což si ale později zlepšil. Malý Jirásek rád četl a za studií na gymnáziu se pokusil o psaní básní, které nejprve tajil, ale nakonec je uveřejnil ve Světozoru jako básnickou prvotinu Žena podloudníkova. Krom četby a psaní Jiráska v Hradci lákalo i divadlo, a to převážně hry J.K. Klicpery. Vzpomíná, jak při divadelních představeních "obracel v přestávkách oči své napravo do jedné lóže, kdež sedala něžná slečinka pohublých přibledlých tváří, tmavých, krásných očí. Jako na obrázek jsem na ni hledíval. Nedlouho potom, co jsem odjel z Hradce, doslechl jsem se, že zemřela svobodná." 27)

Až na toto okouzlení a zimní epizodu se slečnou Karličkou Jirásek tvrdí, že byl v Hradci volný. Opravdovou první lásku prožil až na konci gymnazijních a začátku univerzitních studií. V Pamětech vzpomíná, jak rád navštěvoval představení hronovských ochotníků. Při nich jej upoutala vnučka hronovského ochotníka Antonína Knahla (v kronice U nás - Kalina), která jezdívala z Prahy s matkou, sestrou a bratry k dědečkovi do Hronova a ráda hrávala (stejně jako Jirásek) s hronovskými ochotníky. "Pro tu sličnou Pražku těšíval jsem se na naše hry divadelní a na vagace více nežli jindy a chodíval jsem raději a častěji a ne již s klidným srdcem do roubeného příbytku se zahradami v průčelí, cestičkou mezi nimi, nad níž se klenulo husté jerichové loubí. Tenkráte tam nebyly ani světnice, ani sednička přes síň ještě nic pozměněny... Po stěnách tikaly visuté hodiny..., v koutě u dveří bělala se pec... Tak tomu bylo, jako když si sem Antonín přivedl Justynku. Její román se tu skončil. Nový se tu začínal..." 28) Chalupa Antonína Knahla stála (a dodnes ještě stojí) blízko rodného domku.

Čas Jiráskových hradeckých studií na gymnáziu se ukončil maturitou koncem července 1871. "Já tu maturitní operaci musel jsem podstoupit nadvakrát. Začali mě zkoušet až odpoledne, nedozkoušeli, pak mne nechali vyspat a nazejtří dopoledne to skončili. Před zkouškou jsem ovšem nebyl klidné mysli, ale jak na mne řada došla a sedl jsem ke stolu, bázeň ta tam... A dobře to šlo, tj. ta zkouška maturitní." 29)

Přestože se na počátku studií Jirásek do Hradce těšil, v dopise Bohdanu Jelínkovi píše: "S Hradcem jsem se rozloučil a neobracel jsem se zpět se zrakem slzícím." 30)

"Domů jsem jel už rozhodnut o svém budoucím povolání. Už jsem se rozloučil se svou zamilovanou myšlenkou, že budu malířem. Toužil jsem po tom a snil o tom. Ani otec, ani matka mne k ničemu nenutili. Ale já cítil a věděl jsem, že by mé malířství, o němž jsem se jim ani slovem nezmínil, bylo jim velikým a snad bolestným zklamáním. A tak jsem se odhodlal na profesuru studovat dějepis, předmět mi vedle literární historie nejmilejší... Čekala mne nejedna svízel, poněvadž jsem se nemohl nadát potřebné podpory hmotné z domova. Než, nelekal jsem se." 30)

Začátkem podzimu 1871 se dvacetiletý Alois Jirásek vypravil na univerzitu do Prahy.31) Studium pro budoucí gymnazijní učitele trvalo v Jiráskově době pouze tři roky.

Z Jiráskových studií na Pražské univerzitě se v jeho pozůstalosti zachoval jeho imatrikulační list a index. V Archívu Karlovy univerzity pak zápisy o jeho osobě, studentských bytech v Praze a seznam přednášek, na které byl zapsán.

Doba univerzitních studií nepatřila k Jiráskovým nejšťastnějším obdobím. "Letní semestr roku 1874 byl můj šestý a poslední. Konec pochůzek do chmurných síní koleje Klementinské; nevalně se v nich dýchalo zvláště za podzimních a zimních večerů, kdy plynové plameny syčivě hořely nad lavicemi posluchači nabitými." 33)

O chmurném a těžkém životě chudého studenta v Praze vypovídá i další Jiráskův dopis Bohdanu Jelínkovi: "Žiju ode dne ke dni jako lilium v poli a pták v poušti, ale starati se musím." 34) Že to chudí studenti v Jiráskových dobách neměli lehké, se dovídáme i z dopisů Antonínu Rezkovi: "Že jsem v Praze s nedostatkem zápasil, můžeš si pomyslet - bylť jsem českým studentem. Tak se stalo, že jsem zanechal tam dluh a nadto někdy nějakou maličkost bratru svému mladšímu musím poslat. Je to capart, ale to a uplácení dluhu zmohlo mne tak, že jsem se octl v velké tísni." 35)

Kondice dával Jirásek již od kvarty, ale nejvíce na nich byl závislý právě za studií v Praze, neboť jeho rodiče byli zadluženi. Jirásek chtěl pomoci, jak uměl. Vyučoval soukromě němčinu, pomáhal v advokátní kanceláři a vyučoval na soukromém gymnáziu. Zde ho ale trápili neukáznění žáci a zadlužený ředitel mu nakonec nemohl dát ani výplatu. Za studií se Jirásek setkal s mnoha významnými osobnostmi, z nichž mnozí se stali jeho přáteli. Patřil k nim především Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, sochař Levý a mnoho dalších. K tomuto Jiráskovu přátelskému kruhu patřilo i mnoho budoucích slavných spisovatelů, jako například Zikmund Winter, Jaroslav Vrchlický a lékař Josef Thomayer. Nerozlučným Jiráskovým přítelem byl také Bohdan Jelínek.36)

Se světem divadla (které rád v Praze navštěvoval) a hudby, byl spojen i vztah mladého Jiráska k mladé Pražské pěvkyni, vnučce Antonína Knahla. S ní se student sblížil při prázdninových pobytech v Hronově. Už tehdy, za dob gymnazijních studií, byla jeho první láskou. Jejich vztah trval po celé tři roky Jiráskova studia v Praze, ale Jiráskova bída a marná snaha získat v Praze místo měly za následek konec tohoto vztahu. Jde o pouhou shodu náhod, nebo se Jiráskova blouznivá láska mladého Františka Věka k Paule Butteauové objevuje záměrně ... ?

Již v dubnu 1873 psal Jirásek příteli Jelínkovi o beznadějnosti své první velké lásky: "Máme zde pastora a má dvě hezké sestry, ale to víš - se zamilováním nebude nic - ohřívám se ještě na plamínku, spíše uhlí - hmm, dohasne a začerní mně svět na chvilku." 37)

K roku 1874 najdeme v díle Z mých pamětí jen náznak ztracené lásky, která mu odjela do ciziny: "Hořce se tenkráte skončila poslední kapitola mého románu." 38) Ještě po dlouhých letech si Jirásek vzpomenul na první lásku a na své mládí, když mu ta dávná léta připomenula ministrantská roucha v sakristii hronovského kostela. "Nu, lhostejně na ně nehledím. V těch jsem i já ministrantoval tenkráte, když tu Knahl - Kalina Justinčin - bělovlasý, strojil za těch krásných, zářivých jiter pana faráře k oltáři, když zapisoval brkovým perem svým pěkným zřetelným švabachem do sešitu otčenáše "za v Pánu zesnulé". Lecos tu jinak... jen jedno se nezměnilo. Umíráček, smrti hlas. Ten jediný ne. Lká jako lkával. Všem tu odzvonil." 39)

A kdo byla ta tajemná Jiráskova první láska? Díky pracovníkům Okresního muzea v Náchodě i Jiráskova muzea v Hronově se Společnosti Aloise Jiráska podařilo zjistit jména tří Knahlových vnuček a navázat kontakt s paní Kaskovou, která se stará o Knahlovu chalupu a o rodinnou kroniku. Z jejího svědectví je patrné, že tou první láskou byla Otýlie Langrová, provdaná Gallmeyerová, která byla nejstarší vnučkou A. Knahla a dcerou Vincencie Langrové, rozené Knahlové.

Otýlie měla pravděpodobně na Jiráska takový inspirační vliv, že roku 1872 napsal tyto verše:

Milostná

Tys objala mne rukou svou,
a ku mně chýlila své schráně,
mně bylo tak, že skloní se,
nade mnou strážný anděl Páně.

Tys objala mne rukou svou -
v tvé oči mé se zahleděly,
a v políbení horoucím,
jsme v rajské luhy zaletěly.

Nebylo to jen roku 1872, ale Otýlie se objevuje i v dalších Jiráskových dílech (U nás, F.L. Věk a další).

Ale teď zpátky k Jiráskovým studiím na univerzitě. Protože v posledním semestru roku 1873 nesehnal v Praze obživu, musel se na čas vrátit zpět do Hronova, kde se mu velice stýskalo po přátelích v Praze. Jelikož se musel nějak oprostit od tehdejší bídy, začal psát. Nejprve šlo o krátké povídky,41) později v letech 1873-4 Jirásek napsal svůj první historický román Skaláci. Tento první větší literární pokus věnuje Jirásek rodnému kraji. Není tedy divu, že po zklamání Prahou Jirásek věnuje svůj první větší literární pokus rodnému kraji. V románu nahradil své osobní milostné zklamání šťastně končící věrnou láskou Lidušky a Jiřího Skaláka. Ten po popravě svého otce předstírá pomatenost, aby se mohl volně toulat krajem a probouzet odpor sedláků proti panské zvůli. Materiály ke skalákům čerpal mladý spisovatel z historické literatury a pramenů, ale i z vyprávění své matky. V Pamětech vzpomíná, jak mu maminka vypravovala o krojích, účesech, tancích, společenských poměrech a dalších zajímavostech dřívější doby. Román Skaláci připsal autor památce buditele kraje Josefu Regnerovi a nevolnickému povstání z roku 1775. "Duši mou pohnulo utrpení lidu; viděl jsem jeho bídu a porobu, tu na tom panském sídle zaslechl jsem bolestné vzdechy. Je to šedý obraz barev neveselých, avšak od temného pozadí tím jasněji odráží se jasná myšlenka svobody. Boj za právo lidské, obrana týraného proti mučiteli." 42)

Když Jirásek dokončoval v roce 1874 univerzitu, nebylo to vůbec lehké. Prázdniny roku 1874 strávil v Hronově, kde se právě v té době stavěla železnice a s tím mizela i stará idyla. Sám spisovatel měl v té době velké starosti o místo, což vylíčil ve svých pamětech: "Bylo cítit blížící se katastrofu, samý trud. O suplentském místě ani potuchy. A čekal jsem na něj jako na vysvobození. Doma jsem zůstati nemohl a nechtěl. Už minulo půl září, už se ten měsíc schyloval ke konci. Chodil jsem do pustnoucích polí, lesů, toulal jsem se, těžký nelad v mysli... Tu pojednou list; na obálce neznámé písmo: "Chci-li suplentské místo na gymnáziu v Litomyšli, abych ihned odepsal. Pod tím: Tille."" 44) Tento list přijal Jirásek s velkým nadšením a v říjnu téhož roku odjel pracovat do Litomyšle, kde se i nadále věnuje literární práci. Vedle toho také studuje historické prameny a prochází staré zápisy a matriky z Litomyšle a okolí. Výsledků využívá ve své pozdější dramatické tvorbě.

Jelikož z nedostatku financí trávil většinu přípravy na zkoušky doma a psal Skaláky, šlo studium stranou. Závěrečné zkoušky vykonal až roku 1876, kdy již dva roky učil na gymnáziu v Litomyšli. V době těchto zkoušek mu poskytnul ubytování jeho přítel Thomayer. S ním bydlil ještě další medik Rejšil. "A ten medik Rejšil uhodil mne před samým odchodem mým od Čtrnácti pomocníků zkrátka, ale s vážnou, zamračenou tváří, tak abych si pamatoval, co je zkouška, že jsem to teď poznal, tak abych, až budu zkoušet studenty, na to nezapomněl a byl na studenty hodný." 43)

Když skončily Jiráskovi letní prázdniny roku 1876, změnil místo svého pobytu a přestěhoval se od paní Benoniové do většího bytu ke staré, dobré paní Wildrové. Jiráskova bytná se stala autorovým hlavním zdrojem informací o staré Litomyšli, a na základě jejího vyprávění vznikla Filozofská historie.45) "A teď opět k paní domácí, k paní Wildrové. Byla z osmnáctého století, narodila se roku 1799; docházel jí tedy, když jsem já se do jejího domu přistěhoval, sedmasedmdesátý rok... Milá stařenka šedých vlasů, vrásčité příjemné tváře, z domu takřka nevykročila. Jen na jaře a v létě podvečer někdy jí vynesli židli ven před domové dvéře, a tu poseděla pozorujíc ruch podsíně i náměstí." 46) Pro Jiráska bylo ze vzpomínek paní Wildrové nejdůležitější vyprávění o litomyšlských filozofech a o jejich láskách, o studentských plesech a Majáles a o revolučním roce 1848.

Roku 1878 Jirásek vydává pod názvem Povídky z hor své první prozaické práce, z nichž většina vznikla už v první polovině sedmdesátých let. Stejně jako nejlepší Jiráskovy verše i jeho prózy jsou inspirovány životem obyvatel Hronovska. Jirásek se snaží o vytvoření jednotlivých typů obyčejných venkovanů, kteří jsou představováni v jednoduchých drobných příbězích. Podařilo se mu prokreslit psychiku svých postav a zároveň zachovat i celou dramatičnost prostředí, v němž žijí.

Mezi Jiráskovými ranými povídkami a pozdějšími románovými díly je období hledání nové podoby českého historického románu. Tento vliv hledání se projevuje v prvních Jiráskových románových pracích Na dvoře vévodském (1877), Slavný den (1879), Konec a počátek (1879).

Román Na dvoře vévodském se odehrává v Jiráskově rodném kraji, na náchodském zámku na přelomu 18. a 19. století. Je zde vykresleno panské prostředí, do něhož se dostávají pokrokoví vlastenci, kteří chtějí získat vévodu pro dobrovolné zrušení roboty. Jirásek věrně zachycuje prostředí rozmarného života v rokokovém stylu na panském dvoře, ale i lidový obrozenecký živel, představovaný vlastenci shromážděnými okolo vévody. Ve Slavném dni se Jirásek věnuje období počátku husitského revolučního hnutí a snaží se zachytit historické události od bouří pražské chudiny až po bitvu na hoře Vítkov. Děj románu Konec a počátek vykresluje dobu zániku táborství a vznik jednoty bratrské v 15. století. Jirásek v díle, kromě závěru, nepopisuje významné historické události, ale snaží se o zachycení idejí té doby.

V Litomyšli Jirásek prožívá své šťastné chvíle, když se tu roku 1879 žení s Marií Podhajskou. Spisovatel v této době tvoří nový typ novely z maloměstského života, novely s historickým zabarvením, a to téměř ve stejné době, kdy v pražském prostředí vznikají Nerudovy Povídky Malostranské. Z Jiráskových prací z této doby jsou nejznámější novely U rytířů (1880), Na staré poště (1881) a hlavně nejstarší z nich Filozofská historie (1878), které později shrnul pod názvem Maloměstské historie (1890).

Také další Jiráskova práce, Poklad (1881), zasahuje do doby rokoka. Děj se odehrává na zámku Potštejnu. Autor se tu zabývá náboženskými otázkami, které v závěru řeší vydání tolerančního patentu. Všechny tyto práce představují určitý předstupeň novodobého historického románu. V tomto duchu vznikají brzy po sobě tři románové práce - V cizích službách (1883), Psohlavci (1884) a Skály (1886). Román V cizích službách se odehrává na počátku 16. století za vlády Vladislava Jagellonského. Podnět k tomuto románu našel Jirásek v Palackém, ve vojenské výpravě českých zemanů do Bavorska na pomoc landshutskému hraběti Ruprechtovi.

K napsání románu Psohlavci Jiráska inspiroval spolužák z královehradeckého gymnázia, který mu poslal šest fejetonů vystřižených ze starých německých novin. "Ale ty fejetony, nadepsané Vergessene Geschichten, křísly. Obsahovaly mnohé podrobnosti, patrně z dobrého pramene vážené, jmenovitě o procesu domažlických Chodů s trhanovským pánem o svobodu a práva. Vše mně naráz jinak vystoupilo, vše oživlo a cítil jsem, že v tom ještě více. Tragédie chodská mne uchvátila." 47) Rozhodující význam pro napsání Psohlavců měla Jiráskova cesta na Chodsko v polovině srpna 1882, kde chodil po vesnicích a památných místech, dělal si poznámky, podrobné nákresy a učil se porozumět chodskému nářečí. Děj románu Psohlavci se odehrává v 17. století, kdy Chodové bojovali za svá práva proti Vilému Lammingennovi, jemuž byli po bitvě na Bílé hoře prodáni. Dlouholetý spor byl ukončen teprve na konci století za Lammingennova syna Maxmiliána. Právě vrcholnou fázi boje si Jirásek zvolil za podklad této práce.

Po velkém úspěchu Psohlavců následuje tragický rok Jiráskova osobního života. Květen roku 1885 začal šťastně, neboť se Jiráskovi narodila třetí dcera Ludmila. Ta si však pro své narození nevybrala šťastný rok v životě svých Zámeček Bišofštein rodičů. V červenci téhož roku měl Jirásek veliké starosti s oční operací své matky, a tak, aby jí mohl být nablízku, přijel na letní byt do Hronova. Jako již dříve, vydal se na studijní cesty do okolí, kde hledal budoucí dějiště svých románů. Tohoto roku navštívil snad jedno z nejsmutnějších míst v rodném kraji - osamělý hrad Skály, kde kdysi sídlil husitský hejtman Matěj Slava z Lípy. "Za toho krátkého pobytu zašel jsem na Skály, zpustlý hrad v Teplických skalách nad zámečkem Bišofšteinem. Znal jsem ta místa z dřívějších dob. Ale tou dobou jsem zaslechl Hrad Skály o nich zvláštní historii. Pověděl mně ji zesnulý obchodník s plátny, "světák" Vendelín Klikar... O třech bratřích z Police vypravoval... jak třetí bratr, soused polický, přišel je na Štědrý den navštívit, jaké měl cestou vidění a jak se ve skalní rozvalině zjevilo světlo... a jak vrchnost, hradecký kanovník, se odhodlal v noci do pustého hradu, když tam světlo poskočilo a tiše zářilo, zažehnat to strašidlo... ale že se vrátil bled, smuten, a že ani slova nepromluvil a nic nezjevil, co spatřil, co se mu stalo. Toto vyprávění mne tak chytlo, že jsem zatoužil znovu prohlédnou si ta místa... Tak jsem si tenkrát, 1885, zevrubně prohlédl to skalní doupě, zaujat tou tajemnou příhodou. Z toho pak vyrostlo "několik výjevů z dějin samoty", Skály." 48)

Na konci prázdnin 1885 zajel Jirásek do Ústí nad Labem, Drážďan a do jižních Čech (Tábora). Už tehdy zřejmě uvažoval o románu z husitské doby, který napsal mnohem později pod názvem Proti všem.

"Pobyt v Táboře musil jsem náhle zkrátit. Z Litomyšle telegram, že Mařenka, mladší má dceruška, bezmalička čtyřletá, se vážně roznemohla. Nejbližším vlakem jsem odjel. Lekavě doléhalo, že smrt byla nedávno v našem domě a že se vracívá... Chvátaje v Litomyšli z nádraží, potkal jsem okresního lékaře Čermáka; od něho jsem zvěděl, že má dceruška se roznemohla na neštovice, ale že není zle. Bylo zle. Žena sama s malou Mařenkou. Starší dcerku, Boženku, odstěhovali k babičce. Nemocná dceruška mne ještě poznala, viděla. Ale pak - kruté tři dny a noci. Dne 7. září o druhé po půlnoci skonalo naše milé dítě." 49)

Po této události byl na čas konec Jiráskovy literární práce. Až teprve v zimě začal nové dílo, nejsmutnější román - Skály.

I když se Jiráskovi v Litomyšli velmi líbilo, cítil, že ke splnění životního úkolu (umělecky zobrazit národní historii pro posílení národa v boji za svobodu) mu toto město neposkytuje vhodné podmínky. Chyběly mu styky s pražským uměleckým světem i odborná historická literatura. Chystal se tedy odjet i s celou rodinou do Prahy. Koncem srpna 1888 dostal Jirásek dopis, že je přijat jako učitel na gymnázium v Žitné ulici v Praze. Nastalo loučení s Litomyšlí. "Toužil jsem tam, a přec ve mně škubalo, když jsem pomyslil, že musím opustit Litomyšl. Těžko mně bylo odejíti, zvláště, když mne tak vřele projevovali, že mne neradi ztrácejí, když jsem viděl všude tolik přízně... Stojím s rodinou u oken, naposledy kyneme - Nádraží už totam - Ještě město vidíme, starý zámek, ještě věže u kostela tam u gymnázia, ještě Nedošín, milý Nedošínský háj v prvním plápolu podzimních barev; zmizel, zmizela Litomyšl všecka. Sešla z očí, ne však z mysli. Zůstala v srdci." 50)

Dalším obdobím (vedle husitství), kterému se Jirásek věnoval na vrcholu své tvorby, je národní obrození. Do této doby je zasazen děj pětidílného románu - kroniky F.L. Věk (1888). Jirásek v něm zachycuje proces národního obrození od sedmdesátých let 18. stol. do dvacátých let století devatenáctého. Dějovou linii pěti dílů tvoří osudy studenta, později dobrušského kupce, F.L. Věka a jeho rodiny. Podnět k hlavní postavě našel Jirásek ve vzpomínkách dobrušského kupce Heka, ze kterých vychází v prvním z pěti dílů, kdy líčí Věkovo mládí. Jirásek zvolil hlavní postavu záměrně. V románu chtěl popsat lidový základ obrození, a proto si nevybral významnou historickou osobnost, ale postavu neznámou, zapomenutou. Jirásek zachycuje především činnost těch obrozenců, kteří svou prací směřují přímo k lidu. Je to například Kramerius se svou Českou expedicí a novinami, Václav Thám, který se věnuje divadlu, nebo i samotným Jiráskem vytvořená postava pátera Vrby, který roznáší knížky po českém venkově. Postavám tehdejších učenců (Dobrovský) nebo literátům (Hněvkovský) dává jen vedlejší role. F.L. Věk je rozsahem největší a dějově nejbohatší Jiráskovo dílo.

Po příchodu do Prahy se stala prvním Jiráskovým úspěšným dílem (a prvním dramatickým pokusem) Vojnarka, která byla uvedena na scénu Národního divadla v dubnu 1890.

Jiráska zajímal národopis a lidové pověsti a tak napsal Staré pověsti české. Sebral a velice poutavě zpracoval nejznámější české pověsti vztahující se k předdějinnému i dějinnému vývoji národa. Vedle nejstarších pověstí o Libuši, Přemyslovi, dívčí válce, Horymírovi aj., prvně zaznamenaných ve 12. století v kronice Kosmově, Dalimilově (14. stol.) a z Hájkovy kroniky ze 16. století, shrnul Jirásek i novější pověsti, ve kterých byla vyjádřena i sociální naděje lidu. Od pověstí o Ječmínkovi až k Žižkovi, Kozinovi a Jánošíkovi. Součást knihy tvoří i staropražské pověsti, které jsou převážně zasazeny do doby výstavby Prahy za Karla IV. (o stavbě Karlova mostu, Nového Města, Karlova, o Karolinu aj.) Také tu najdeme některá proroctví, jako například o blanických rytířích. Staré pověsti české zahrnují příběhy, které mají svůj základ v dějinách, ale i pověsti v pravém slova smyslu. Jirásek přitom dokázal spojit pohádkovou, zázračnou složku s životní pravděpodobností, ve které má každá z pověstí svůj základ. První vydání pověstí (1894) bylo doprovázeno ilustracemi Věnceslava Černého, později i kresbami Mikuláše Alše a Jiřího Trnky.

Současně s F.L. Věkem vzniká Jiráskovo druhé vrcholné dílo z doby obrození U nás (1896 - 1903). Celá léta, kdy Jirásek přijížděl na své letní pobyty, procházel okolím Hronova a pozoroval krajinu, naslouchal vyprávění pamětníků, zapisoval si Staré zvyky, řeč i tehdejší způsob života.51)

Jirásek sháněl do své kroniky různé informace, jako např. i o lidových jménech rostlin (dle vyslovování zdejšího): "Ducháč Aloisu Jiráskovi

Milený příteli!
Tvůj dopis mne velice potěšil a velmi rád přání Tvému vyhovuji. Zde Ti podávám seznam jmen rostlin u lidu obecně užívaných s pojmenováním botanickým potud, pokud jsou mi známy...

Kreulík - Laštovičník obecný
Cilník - Jitrocel kopinatý
Zlatá jahoda - Krvavec
Vrátička - Řebříček
Kozí sejrky - Kakost smrdutý
Svatojánský kvítko - Kopretina......."
52)

Kromě žijících informátorů vychází Jirásek ze starých rukopisných památek (hronovské matriční zápisy, kronika rodiny Knahlových a další).

Jirásek se v kronice vrací do svého rodného kraje, na Hronovsko, kde právě působí obrozenecký buditel, pokrokový kněz Havlovický, postava vytvořená podle skutečné postavy kněze Josefa Regnera. Když přichází Havlovický do Padolí (část Hronova), zastihuje kraj v těžké době. Bída se mísí s pověrami a krutou náboženskou nesnášenlivostí. Kněží se sice starají o náboženský život lidu, ale nemají zájem o sociální poměry a bojí se lid vzdělávat. Většinou se věnují svým zálibám a někteří jsou dokonce proti pokroku. Také učitelům, kteří často trpí bídou, se nedostává podpory ani sil k novému obrozeneckému učení. A v této nelehké době se Havlovický pouští do nerovného boje. Půjčuje lidem hospodářské knížky, snaží se o zlepšení tkalcovské výroby a odbytu, bojuje s předsudky, pověrami, nenávistí a zlou vůlí zpátečníků. Neleká se neúspěchů a nevzdává se, ani když cholera zničí všechny výsledky jeho práce. Postupně kolem sebe shromažďuje skupinu lidí, kteří pochopili jeho usilování, a tak se život v kraji pomalu lepší. Rok 1848 s sebou nese zrušení roboty, což přináší lidu na vesnici velkou úlevu. I když sám Havlovický brzy nato umírá, výsledky jeho práce jsou v celém kraji znát a jeho žáci na něj ještě dlouho v dobrém vzpomínají.

Ze starého Hronova, který byl zpustošen mnoha požáry, se zachovalo málo, ale i přesto Hronovští našli místa, kde stávaly staré roubené chalupy, o kterých píše Jirásek ve své kronice. Najdeme tu místo, kde byla ještě na počátku 20. stol. chalupa Čejchana, v níž se scházeli "padolští": pomluvač Šimůnek, konšel Mýtiska, Klimeš a Khom.

Hned za chalupou Čejchanovou stával rodný domek Jiráskovy maminky, kterému se říkalo Prouzův domek, protože ho stavěl Jiráskův děd Karel Prouza. Od Prouzovy chalupy směrem k náměstí, na místě dnešního hotelu, stávala dřevěná Langrova hospoda, odkud z pavlače jednou o posvícení shodil Černý Vacek konšela Mýtisku na hnojiště.

Za náměstím býval Dvůr, kdysi tvrz, který byl po dvěstě let majetkem "dvorských" Jirásků. U školy na náměstí stávala Tuschlova dřevěná chalupa a hned vedle bydlel Černý Vacek. Proti Jiráskovu rodnému domku bydlel Doležal a o kus dále stával Šrůtkův hostinec U slunce. Do tohoto domu se přistěhoval žid Jakub Lewit se svou sestrou Justynkou, která zde poznala mladého Kalinu. Jejich příběh tvoří začátek prvního dílu kroniky U nás. Hodinář Kalina se jmenoval Antonín Knahl a dodnes je vzpomínán jako zakladatel místního divadla, pro které vymaloval oponu, a jako tvůrce místního pohyblivého betlému, který je dosud v místním muzeu. Proti Kalinově chalupě stával domek "spáleného" Jiráska, odkud v roce 1854 vyšel oheň, který zničil celou stranu náměstí.

Do staré dřevěné fary byla roku 1651 přestěhována škola, která byla po 37 letech zbourána a na jejím místě byla postavena nová, do které chodil i A. Jirásek. Od dob Josefa II. měl Hronov svého faráře a také faru, která stála proti Šrůtkovům. Tam působil právě páter Josef Regner Havlovický.

Roku 1903 byla kronika U nás dopsána. Autor do ní kromě lásky k rodnému kraji promítl mnohá osobní zklamání. Jako sám spisovatel, tak i mladý Jeník Hilma touží po malířské dráze. Jirásek se také vžil do osudu chudého učitele Kalisty s jeho zmařenou láskou k Anně Domáňové.

Neúnavný spisovatel začal v devadesátých letech, vedle čtyřdílné kroniky U nás a pětidílného F.L. Věka, pracovat navíc na dalším třísvazkovém románovém díle Bratrstvo. Děj se odehrává v období let 1451 - 1467 a Jirásek na něm (včetně studijní přípravy) pracoval přibližně třináct let.53)

Poslední díl kroniky, nazvaný Zeměžluč a končící smrtí Pátera Regnera Havlovického, skrytě vypovídá o autorově tehdejším rozpoložení, které trvalo velice dlouho. Rok po dopsání kroniky si postěžoval v dopise Jaroslavu Kvapilovi: "Třetí díl Bratrstva, jenž má míti nadpis Žebráci, nemohu teď začíti. Budu rád, skončím-li díl druhý. Vyčetli mně už také (kritici), že každý rok napíšu knihu, velký román; než toho bych nedbal a napsal zas. Ale tentokráte jsem trochu unaven, nadto se musím ještě jednou, po třetí, podívat na Slovensko prostudovat část dějiště třetího dílu." 54)

Spisovatelovou velikou radostí se stala oslava jeho 50. narozenin v roce 1901. Národní divadlo tehdy uveřejnilo k jeho narozeninám nově nastudovanou Vojnarku.

Jiráskovým největším dramatickým úspěchem u diváků, herců i kritiků se stala jeho Lucerna. K napsání autora inspirovaly vzpomínky na mlýn v rodném Hronově i na několik let prožitých v předměstí Litomyšle, blízko zámku. "A tu si na něco vzpomínám a uvádím, nač by později nebylo vhodného místa. Když vyšel první díl Sedláčkových znamenitých Hradů a zámků, byl jsem jistě jedním z jeho nejhorlivějších čtenářů. V tom prvním díle, v historii litomyšlského zámku, dočetl jsem se o rázných robotách na panství litomyšlském a také toho, že sousedé předměstí zahraďského "bývali povinni při příjezdu páně ohně a světel v zámku opatřovati". To uvázlo v paměti. Z této zprávy jako ze zavátého zrna vyklíčila myšlenka o povinnosti poddaného, aby vrchnosti na zámek svítil." 55) Lucerna byla přeložena do mnoha cizích jazyků56) a ještě za Jiráskova života se dočkala operního (1923) a němého filmového zpracování (1925).

Jirásek trávil léto 1911 (kdy měl 60. narozeniny) jak jinak než v Hronově. Zde mu řadu let poskytovala pohostinství rodina řídícího učitele Josefa Jiráska ve vile Vesna v Palackého ulici, která tu stojí dodnes. Tam přišel v den Mistrových narozenin slavnostní průvod, k němuž Jirásek promluvil: "...Vidím, že práce má došla porozumění a ohlasu i v nejširších kruzích našeho lidu. V tom je veliké utěšení a radost má. Snažil jsem se oživit naši minulost, přiblížit k jasnějšímu názoru a porozumění. Nečinil jsem tak jako snílek, který má oči jen do minulosti obráceny a nedbá těžkého zápasu svého národa v době nynější. Právě proto, že jsem s celou duší prožíval ten boj, cítil jsem, že také třeba pohlédnout do naší minulosti, neboť dnešku plně neporozumí, kdo nezná včerejška. V řetěze života jsou články nynější doby spjaty s články minulosti. A není všechno mrtvou minulostí, co bylo. Bojovníci odešli, ale boj zůstal. Předkové naši staletí udatně zápasili, a my zdědili jejich boj. A je dobře znáti, jak bývalo za těch zápasů o svobodu národa, přesvědčení, i o samu existenci jeho... Obnovit paměť minulých dnů a tou osvěžit a posílit, a třeba i k svatému hněvu roznítit, je, myslím, nutno při všem snažení moderním, při veškeré osvětě a pokroku, jež jsou naší přední zbraní a pavézou. Tou cestou jsem šel, tak jsem pracoval a vy jste mně porozuměli. V tom je největší odměna a také posila k další práci..." 57)

Jako jedno z posledních děl (kromě dvoudílných memoárů Z mých pamětí (1909 - 1912), kde autor zachytil svá mladá léta až po odjezd z Litomyšle do Prahy) vznikl krátce před první světovou válkou román Temno (1912 - 1914). Jirásek se v něm znovu obrací k pobělohorské době. Děj se odvíjí ve dvacátých létech 18. století, kdy nebyli v zemi lidé, kteří by bojovali proti danému stavu událostí, a nikde se neobjevil ani náznak lepších časů. V Čechách tehdy vrcholila moc jezuitů a katolické církve, což se projevovalo v bohatých náboženských slavnostech i v nitru lidí, kteří se nejen smířili s temnem, ale sami jej pomáhali vytvářet a stávali se tak jeho dobrovolným nástrojem. Jirásek zde naznačuje, jak fanatismus jezuitských vůdců Koniáše a ostatních, přechází na šlechtu, měšťany i prostý lid, jak lidé, kteří jsou zbaveni soudnosti v děsivém strachu z posmrtných muk propadají pověrám, věří falešným zázrakům a šlapou po historii národa. Dílo vrcholí triumfem jezuitů, ohromnou slavností ke svatořečení Jana z Nepomuku, ke které se schází skoro celá Praha a kdy jezuité slaví své vítězství, překonání Husa a husitských tradic.

K životu nekatolíků, které autor popisuje v románu Temno, mu byl poradcem místní evangelický farář Josef Šára. Temno je posledním Jiráskovým dokončeným románem. Husitský král, který následoval po něm, už zůstal nedokončen. Po odchodu do důchodu (roku 1909) začal Jirásek psát kroniku Z mých pamětí. První díl je jakési pokračování kroniky U nás, kde autor vzpomíná na dětství v Hronově, na broumovská a královehradecká studia i na svou první lásku, vnučku Knahlových. V Litomyšli - je podtitul II. dílu Z mých pamětí a končí Jiráskovým odchodem z Litomyšle do Prahy roku 1888.

Začátek 1. světové války zastihl spisovatele na jeho letním pobytu v Hronově. Po vyslechnutí válečných hrůz se sám rozjíždí do Prahy. Jeho dílo bylo svým obsahem v době 1. světové války oporou domácího odboje. V květnu roku 1917 Jirásek spolu s dalšími podepisuje Manifest českých spisovatelů. Jednou z největších událostí roku 1918 byl konec války a návrat prezidenta T.G. Masaryka zpět do vlasti. A byl to právě Jirásek, kdo jej tehdy (21. prosince) přivítal na Wilsonově nádraží v Praze.

V dubnu 1919 byl Aloisu Jiráskovi za jeho zásluhy udělen čestný titul doktora filozofie Univerzity Karlovy, k němuž sedm let poté přibyl i čestný doktorát univerzity v Bratislavě. V srpnu 1921 nadešel čas Jiráskových 70. narozenin, ke kterým obdržel mnoho darů. Byl jmenován čestným občanem řady měst a obcí, hlavně těch, do kterých umístil děj svých děl. Na jeho počest byla v Orlických horách vybudována Jiráskova turistická stezka a položen základní kámen k Jiráskově chatě na Dobrošově u Náchoda. Koncem roku 1921 prožíval Jirásek první období chronické choroby, kdy docházel do sanatoria v Podolí. V dalším roce se Jiráskův zdravotní stav stále zhoršoval, slábnul mu zrak a sluch.

Na jaře roku 1924 se ještě odhodlal k cestě do Hronova. Navštívil Jiráskovu chatu na Dobrošově, a také Jiráskovu chatu na Turově. Poté odjel do Prahy a odtud do Jáchymova na léčení. V srpnu téhož roku se spisovatel vrací do rodného Hronova. Následujícího roku se Jiráskův stav velice zhoršil a nezlepšil se ani po léčení roku 1926, kdy se přiblížily jeho 75. narozeniny. I přes špatný zdravotní stav přijal v letním sídle ještě před svými narozeninami vzácnou návštěvu - prezidenta T.G. Masaryka.

K Jiráskovým narozeninám vznikly studie Zdeňka Nejedlého - Alois Jirásek a Náchodsko. "Bylo již nejednou vytčeno jak velkou úlohu v Jiráskových spisech hraje dějiště jeho prací. Jsou spisovatelé, u nichž lokality nehrají vůbec žádnou úlohu... To však o Jiráskovi jistě neplatí... Kde kdo z jeho čtenářů miluje nejenom lidi, jež vytvořil, ale i místa, jež vylíčil. A proto také tolik jeho čtenářů chce je vidět i ve skutečnosti. Co dnes lidí navštíví Hronov a celý tamější kraj, jen aby viděli dějiště "U nás", kolik lidí již Jirásek přivábil do Litomyšle, na Chodsko, na Křivoklát atd. atd..." 58)

Roku 1927 stihla Jiráska další velká rána osudu. Po chřipce stihnul jeho ženu záchvat mrtvice. Zesláblá žena zemřela začátkem dubna 1927. Zdrcený Jirásek tehdy napsal svému příteli Kvapilovi: "...V pátek v noci 1. t.m. má dobrá milá žena skonala. Je to pro mne a rodinu těžká, bolestná ztráta. Přes 40. let jsme spolu šťastně žili, šťastně i v různých trampotách..." 59)

Následujícího roku 1928 se 77 letý nemocný Mistr vzchopil k jednomu ze svých posledních veřejných vystoupení. Provedl poklep na základní kámen Jiráskova divadla v Hronově (26. srpna) a pronesl krátkou řeč zakončenou slovy: "Budiž to dílo požehnané..."

Následující rok se Jirásek zdržel v Hronově déle, než míval ve zvyku, jako by tušil, že se s ním již živ nesetká.

Zemřel 12. března 1930 ve věku nedožitých 79 let ve svém bytě v Praze v Resslově ulici. Pohřeb Aloise Jiráska se konal 16. března. V Panteonu Národního muzea se s ním rozloučili zástupci univerzity, vláda i prezident. Následoval obřad ve strašnickém krematoriu a poté byla urna s popelem převezena přes Litomyšl, Hradec Králové a Náchod do rodného Hronova. "Průvod (19.3.) projel celé město, kolem rodných domků matky a Mistra, na hřbitov na stráni... Spisovatel, buditel, věštec, člověk, ukončuje svou životní pouť v rodné půdě. Hymny. Urna mizí pod zemí. Kruh je uzavřen. Teď už zbývá jenom dílo..." 60)

"I když Alois Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém celém díle tu přírodní krásu a intimnost kraje mezi Brendami a Hejšovinou, kraje nepatetického, naivně otevřeného a mírného, chudého a jemného, kraje, který v dějinách víc trpěl než vedl, ale který se tiše a houževnatě udržel v typickém češství na samém pomezí naší národní oblasti. Na rakvi našeho nejnárodnějšího spisovatele nesmí scházet kytička tolií a pryskyřníků z vlhkých luh nad Hronovem." 61)

Karel Čapek

V roce 1888 město Hronov jmenovalo Aloise Jiráska svým čestným občanem. Do Hronova často jezdil a od roku 1916 pravidelně pobýval ve svém letním sídle.

Na jeho počest se v Hronově každoročně slaví festival Jiráskův Hronov.

"Dílo velkých umělců nežije nikdy celé, neotvírá se nikdy úplně. Každá chvíle a v ní různí lidé hledají v něm to, co je jim z nějakých důvodů právě potřebné." 62)

Poznámky a prameny:

  1. Křestní list Aloise Jiráska se zachoval v jeho pozůstalosti. Také se dochovala Jiráskova křticí souprava, která je uložena v Jiráskově muzeu.
  2. Sborník Společnosti Aloise Jiráska I., Praha 1995.
  3. tamtéž s. 27.
  4. tamtéž s. 27.
  5. Hronovské škole věnoval Alois Jirásek 16. - 19. kapitolu I. dílu Z mých pamětí.
  6. V pozůstalosti Aloise Jiráska se zachovalo mnoho dopisů od učitele, ke kterým rodina Janků věnovala i korespondenci Jiráska psanou Karlovi Janků.
  7. Janků, K.: Moje styky s Aloisem Jiráskem. In: Památce Mistra Aloise Jiráska škola hronovská, Praha 1930
  8. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola V., s. 26.
  9. tamtéž, kapitola VII., s. 55.
  10. tamtéž, kapitola XXI., s. 114.
  11. Pobytu v Broumově věnuje Alois Jirásek XXI. - IXXX. kapitolu I. dílu Z mých pamětí.
  12. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXII., s. 121.
  13. tamtéž, kapitola XXI, s. 117.
  14. Všechna Jiráskova vysvědčení z broumovského gymnázia se uchovala v jeho pozůstalosti.
  15. V době Jiráskových studií na gymnáziu v Broumově byla stupnice známek jiná než dnes - sedmistupňová. Podle stupnice na Jiráskových vysvědčeních z roku 1866 byl:
    1.stupeň - výtečně   5.stupeň - dostatečně
    2.stupeň - výborně   6.stupeň - nedostatečně
    3.stupeň - chvalitebně   7.stupeň - zcela nedostatečně
    4.stupeň - uspokojivě
  16. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXV., s. 140.
  17. tamtéž, kapitola XXIV., s. 133.
  18. handl - dočasná výměna českého a německého dítěte, aby se naučilo jazykům.
  19. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXI., s. 116.
  20. Období prusko - rakouské války (1866) věnuje Jirásek XXVI. a XXVII. kapitolu I. dílu Z mých pamětí.
  21. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXVII., s. 152 - 153.
  22. Dvojnásobnou tragédii vojáků, kteří mají položit život za cizí zájmy vládnoucího národa se Jirásek zabývá v povídce Host a V ohni, které vyšly v knize Vojenské povídky, Praha 1975.
  23. Hradec Králové se objevuje v 30. až 36. a 38. až 39. kapitole I. dílu Z mých pamětí.
  24. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXXIII., s. 192.
  25. O hradeckých jezuitech píše Jirásek ve svých románech Skály a Temno.
  26. Velké množství brýlí se zachovalo v Jiráskově pozůstalosti, některé jsou uloženy v Jiráskově muzeu.
  27. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXXV., s. 209.
  28. tamtéž, kapitola XXXVI., s. 214.
  29. tamtéž, kapitola XXXVIII., s. 222.
  30. Jirásek, A.: Dopisy 1871 - 1927,1. vyd. Praha, Orbis 1965. s. 13.
  31. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXXVIII., s. 222 - 223.
  32. Na dobu svých univerzitních studií v Praze vzpomíná Jirásek v knize Z mých pamětí v kapitole 38. I. dílu a v 1. - 8. a 21 - 23. kapitole II. dílu.
  33. Jirásek, A.: Z mých pamětí II., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola I., s. 227.
  34. Jirásek, A.: Dopisy 1871 - 1927, 1. vyd. Praha, Orbis 1965. s. 16.
  35. tamtéž, s. 28.
  36. Bohdan Jelínek studoval krátce medicínu v Praze. Kvůli plicní chorobě musel z Prahy odejít a tak se stal poštovním úředníkem v Cholticích. Když ho v květnu 1874 jel Jirásek s Vrchlickým a Bašem navštívit, viděli již z dálky v soumraku otevřeným oknem jen světlo u jeho rakve. Tuto smutnou příhodu zachytil Jirásek ve svém III. díle Pamětí v kapitole nazvané Vzpomínka na Bohdana Jelínka, s. 426 - 427.
  37. Jirásek, A.: Dopisy 1871 - 1927, 1. vyd. Praha, Orbis 1965. s. 16.
  38. Jirásek, A.: Z mých pamětí II., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola VII., s. 249.
  39. Jirásek, A.: Z mých pamětí I., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, s. 12.
  40. Tyto informace jsem čerpala ze Sborníku Společnosti Aloise Jiráska, Praha 1997.
  41. O honoráři, který za zmíněné povídky dostal, se zmiňuje v Pamětech v povídce Pěkný honorář, s. 424.
  42. Jirásek, A.: Skaláci, Praha, Melantrich, 1950, s. 266.
  43. Jirásek, A.: Z mých pamětí II., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXIII., s. 322.
  44. tamtéž, kapitola VIII., s. 250.
  45. Další informace o Filozofské historii lze čerpat z knihy: Brabec, J. a kol.: Dějiny české literatury III., 1. vyd. Praha, Československá akademie věd 1961.
  46. Jirásek, A.: Z mých pamětí II., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XXVII., s. 339 - 340.
  47. tamtéž, kapitola XXXVI., s. 379.
  48. tamtéž, kapitola XXXX., s. 396 - 397.
  49. tamtéž, s. 398.
  50. tamtéž, kapitola XXXXIII., s. 408 - 409.
  51. Pramenům kroniky U nás se věnuje Jaroslava Janáčková ve své knize Živé prameny, Hradec Králové 1980.
  52. Janáčková, J.: Živé prameny, 1. vyd. Hradec Králové, Kruh 1980, s. 105 - 108.
  53. Tyto informace jsem čerpala ze Sborníku Společnosti Aloise Jiráska III., Praha 1998.
  54. Jirásek, A.: Dopisy 1871 - 1927, 1. vyd. Praha, Orbis 1965, s. 118 - 119.
  55. Jirásek, A.: Z mých pamětí II., 7. vyd. Praha, Mladá fronta 1980, kapitola XII., s. 274.
  56. Informace o překladech jsou použity ze Sborníku Společnosti Aloise Jiráska. Překlad Jiráskovy Lucerny vyšel v němčině (1906 a 1957), slovenštině (1923 a 1973), angličtině (1925), čínštině (1959) a v ukrajinštině (1959).
  57. Brabec, J. a kol.: Dějiny české literatury III., 1. vyd. Praha, Československá akademie věd 1961, s. 444.
  58. Nejedlý, Z.: Alois Jirásek a Náchodsko, 1. vyd. Náchod, V. Rydlo 1926, s. 5 - 6.
  59. Jirásek, A.: Dopisy 1871 - 1927, 1. vyd. Praha, Orbis 1965, s. 134.
  60. Informace o smrti a rozloučení se s Mistrem Aloisem Jiráskem jsem čerpala ze Sborníku Společnosti Aloise Jiráska III., Praha 1998. Zde je připojena i výběrová bibliografie k životu a dílu Aloise Jiráska. Dále lze použít Sborník Světozor památce Aloise Jiráska, Praha 1930.
  61. Sborník Památce Aloise Jiráska škola hronovská, Praha 1930.
  62. Černý, F.: Jirásek je v nás podivuhodně zakotven. In: Alois Jirásek 1851-1930, Hronov 1991, s. 4-5.


Josef Čapek

* 23. března 1887 Hronov
+ duben 1945 Bergen-Belsen

"Myslíme-li na rodný kraj, není to zajisté žádný jiný, než kraj našeho dětství, ten kousek světa, který se nám otevíral ze všech nejdříve, ten kousek přírody, s kterým se ze všeho nejdříve setkaly čerstvé a lačné dětské smysly, který nás spoluutvářel a i podmiňoval, protože v něm počínal náš živočišný i duchovní růst. Tehdy byl svět pro nás ohraničen rodným krajem a - pamatujeme-li se dobře - bylo v něm vše, ba ještě víc, všeho přemíra. Všeho, toho nejmenšího i velikánského, nejtepleji blízkého i nesmírně dalekého, dobrého i strašlivého, všechno, co vzbouzí napětí rozměrů, pocity důvěrné bezpečnosti a k tomu pak zvědavosti a touhy. Ovšem, vždyť tu byl domov, klín rodiny, hnízdo, do kterého ten rodný kraj zasahoval všemi svými životními charaktery." 1)

MALÍŘ, GRAFIK, SPISOVATEL, BÁSNÍK, DRAMATIK A TEORETIK

Narodil se v březnu roku 1887 v kraji Boženy Němcové a Aloise Jiráska v domku, který patřil dědečkovi Karlovi Novotnému (1837 - 1900) a babičce Heleně (1841 - 1912) rozené Holzbechrové, původem z Velkého Dřevíče. Když Josef Čapek měla jejich jediná dcera Božena, provdaná za MUDr. Antonína Čapka ze Žernova, v té době lékaře v Malých Svatoňovicích, poprvé rodit, odjela za svou matkou do Hronova, kde se v lednu 1886 narodila dcera Helena. Stejně tomu bylo i následující rok, kdy se na svět chystalo druhé dítě. I Josef se tedy narodil u nás v Hronově. Teprve Karel se narodil "doma", v působišti doktora Antonína Čapka v Malých Svatoňovicích, roku 1890.

V létě téhož roku se Čapkovi přestěhovali "do svého", do domu, který si nechal doktor Čapek postavit v Úpici. Často však s celou rodinou jezdíval do Hronova za babičkou a dědou.2) Krajem, kde Čapek prožil své celé šťastné dětství, tedy bylo Podkrkonoší - nádherná "Krakonošova zahrada" lemovaná na obzoru Sněžkou, Kozími hřbety, Žaltmanem a Hejšovinou. "Potkával tu "černé erratické balvany podobné modlám," nacházel vzácnou tajemnou oměj a divou lilii, obdivoval mocné kouzlo kapradin... Zvláště miloval čarovný les, do něhož chodil se starší sestrou Helenou a s mladším bratrem Karlem." 3)

Malý Josef velice obdivoval svého otce, protože byl veliký, měl zlaté brýle a jako lékař pomáhal všem lidem. Matka Božena byla velice živá a citlivá. Svým dětem vyprávěla balady od K.J. Erbena a přednášela verše Antonína Sovy. Když v roce 1895 sbírala a sepisovala materiály pro pražskou Národopisnou výstavu českoslovanskou (písně, pověsti a pořekadla prostých lidí z úpického kraje), sezvala si staré pamětníky z okolí do velké kuchyně. Příběhy o vodnících, které vypravěči nebo jejich známí "na vlastní oči viděli", velice zapůsobily na pětiletého Karla i na jeho staršího bratra Josefa. Při tomto sepisování se tedy poprvé objevilo, jaké bohatství v sobě uchovává podhorská krajina. Celkem bylo zapsáno a do Prahy odesláno 260 písní i s jejich melodií. Jen málokterý kraj se tehdy mohl chlubit tak velikým příspěvkem.

Helena Čapková v knize Moji milí bratři vzpomíná, jak přicházeli staří lidé k nim do chalupy a maminka hned nalévala ženám po štamprličce sladké kávové rosoličky a starouškům zas něco ostřejšího. "Rozehřáti si teprve pořádně sedli a třaslavými, starými hlasy se buď rozezpívali, anebo vyprávěli... Bedlivě jako pták poslouchal u klavíru dobrácký pan učitel Kořízek, slušný muzikant, a tiše si prstem vyťukával každou notu..." 4) Tak vznikla krasopisně psaná kniha, kterou profesor Zíbrt zařadil mezi exponáty Národopisné výstavy. Na konci svého pobytu v Úpici věnovala Božena Čapková sešit Národopisnému ústavu v Praze.5) Zde bylo zapsáno 113 dalších záznamů písní a popěvků, které byly doplněny jmény zpěváků, jejich věkem a bydlištěm.6)

Pro malého, ještě ani ne šestiletého Josefa si otec vyžádal, aby mohl jít do školy dříve. Tak začal dne 16. září 1829 podle povolení docházet do první obecné školy na Blahovce.7) Školu nenavštěvoval dlouho, neboť již 24. října zůstal doma nemocen. Josef jako malý chlapec velice často stonal, a tím mnoho ve škole zmeškal. Na jeho vysvědčeních se sice skví mnoho jedniček, ale jsou i předměty, ve kterých se mu mnoho nevedlo. Trvale míval dvojky i trojky ze psaní, kreslení a z vnější úpravy písemných prací.8)

V Úpici Josef zažil první silné dojmy z malířského umění. Velice ho upoutal obraz sv. Jakuba (od malíře Brandla) v úpickém kostele. Obraz zachycuje postavu světce - poutníka, který je zahalen ve zšeřelé krajině. Toto Brandlovo dílo není považováno za jeho vrcholné, přestože vzniklo v závěru umělcova tvůrčího života. Návštěvy farního kostela bývaly pravidelnou povinností školáčků. Ti se řadili blízko před oltářem a hledívali s údivem na ten kouzelný obraz. Pro Josefa Čapka byl Brandl "z nejprvnějších jeho uměleckých zážitků, prvním, tím nejprvnějším skutečným umělcem, starým mistrem, kterého bylo seznati chlapci, školákovi, nastoupivšímu zrovna do první obecné a přitahovanému všemi obrázky, počínaje biblickou dějepravou a Malým čtenářem." 9) Další nemalý vliv na Josefa Čapka měla kresba mrtvé stařenky v rakvi ztvárněné vesnickým malířem pokojů Rafaelem Jorkem. Tento mistr vykouzlil u Čapků na stropě delfíny, mořské panny a fontánu s rákosím.

Také s literaturou se Josef sbližoval již velmi brzy. První jeho knihou byl obrázkový přírodopis "a snad právě proto ho láska ke psu, kočce a motýlům, lvu, slonu a ptáku lyrovci neopustí do konce života. Se svým bratrem Karlem četli vše dovolené i nedovolené, ležíce na břiše pod postelí či houpajíce se v koruně jasanu. Rostli sice za plotem jejich zahrady v Úpici, ale také ve všech světadílech Verneových románů. Josef byl hrdým Indiánem, chladnokrevným Angličanem, námořníkem v bouři, nejraději však Robinsonem... V osmi letech se Josef pokusil napsat svůj první román. Jeho hrdinou měl být mladý zlatokop na Aljašce, jemuž štěstí přálo a jenž se po překonání mnoha nebezpečí vrátil domů s velkým bohatstvím; mladý spisovatel však po dvou stranách zanechal dílo nedokončené." 10)

Starší z Čapků, Josef, leccos ze svých nápadů předal mladšímu Karlovi, jehož zájem o pohádky se viditelně projevuje v posledním roce 1. světové války. V této době se spolu s kolegou Ruttem rozhodl vydat soubor moderních umělých pohádek. Vyzval tehdy nejvýznamnější spisovatele a požádal je o napsání pohádky. Karel v této souvislosti napsal Fráňovi Šrámkovi: "Jde jednak o to, dát dětem jakýsi přehled literárního a uměleckého světa domácího... jednak o to, že pohádka je čistý a krásný druh poezie, který zasluhuje, aby byl oživen. Jde mi o pohádky skutečně dětské..." 11)

Před vánocemi roku 1918 vyšla v novém státě jako první kniha pro děti Čapkova Nůše pohádek. Mezi patnáct titulů zařadil i svou Velkou kočičí pohádku, a pohádku svého bratra Josefa, která měla titul Můj tlustý pradědeček a loupežníci. V Karlově několikadílné kočičí pohádce jsou jak prvky tradiční - král a rozmazlená princezna, kouzelná babička se svou chytrostí představující typickou postavu českých pohádek. Babička zde hraje úlohu chytrého obyčejného člověka z lidu, který ty urozené "strčí do kapsy". Čapek měl nejspíš inspiraci ve své hronovské babičce. Pak jsou v pohádce i motivy detektivní, které ji dělají moderní.

Josefova pohádka je jednolitější a ucelenější. Moderní stránku tu zajišťují postavy jako jsou policajti, detektivové, anglický lord a další. Hlavní postavou je však "tlustý pradědeček". Je-li babička v pohádce mladšího Karla pojata obecně pohádkově a dějištěm je země "Taškářů", pak pradědeček v pohádce od Josefa je jejich skutečný hronovský pradědeček a dějištěm je nenápadně naznačený, ale zřetelně myšlený rodný kraj. Jakéhosi ozvláštnění pohádky autor dosáhl pomocí hovorového jazyka a jadrnými výrazy, které odposlouchal z řeči svérázné hronovské babičky Novotné. Zmiňovanou Josefovu pohádku můžeme objevit v knize Karla Čapka Devatero pohádek a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka. Když roku 1932 vyšla tato kniha poprvé, pohádka od Josefa Čapka se jmenovala První loupežnická pohádka.

Jak již bylo řečeno, některé Josefovy nápady převzal mladší Karel, který si je podle svého rozvinul. Stejně je tomu i v Psí pohádce, kde je hlavní postavou hronovský dědeček Novotný se psem Voříškem, koňmi Ferdou a Žankou. Je tu i babička Helena a zcela konkrétní krajina hronovského okolí. Lidé v Čapkových pohádkách bývají obyčejní a prostí obyvatelé tohoto podhorského kraje, se všemi svými "vrtochy". Lidé mající svá různá povolání, jak je tomu například ve Velké pohádce doktorské, která je vyvrcholením pohádkové tvorby Čapků. Bratři psali tuto pohádku jako poděkování svému již zemřelému otci a chtěli zároveň poukázat na nelehkou práci pánů doktorů z Hronova, Červeného Kostelce, Úpice a samozřejmě všech ostatních. Pro tento příběh si vybrali krajinu, která jim byla domovem spolu se svými obyvateli. Tato pohádka je klenotem v české umělé pohádkové tvorbě a pro "hronováky" je hřejivým zdůrazněním významnosti kraje, k němuž patří i Bor a Hejšovina se svými krásami přírody i tajemností a moudrostí.

"To už je tuze dávno, co vedl na hoře Hejšovině kouzelnickou živnost kouzelník Magiáš. Jak víte, bývají kouzelníci dobří... a zlí... Magiáš byl takový prostřední..." 12) Měl zrovna v učení pihovatého Vincka. Ten chudák jednou zapomněl míchat kouzelnické lektvary, a ty se v kotli připekly. "Ty nešiko nemotorná", chtěl se na něho rozkřiknout Magiáš, ale v tom spěchu si snad spletl tu pravou trubičku v krku, nebo si to spletla ta švestka, co měl v ústech, zkrátka spolkl švestku i s peckou a ta pecka zaskočila a vzpříčila se mu v krku." 13) Magiáš jen chrčel, sípěl, mával rukama a kuckal, ale ta pecka se ne a ne hnout. Když to Vincek uviděl, hrozně moc se polekal a ve spěchu řekl: "Pane šéf, počkejte tady, já letím do Hronova pro doktora." A už si to mazal s Hejšoviny dolů - škoda že tam nikdo nebyl, aby změřil jeho rychlost; byl by to jistě světový rekord v běhu na dlouhé trati. Když doběhl do Hronova k doktorovi, nemohl ani dechu popadnout; ale pak jej přece jen popadl za ten pravý konec a honem ze sebe vysypal: "Pane doktore, máte hned, ale hned a honem přijít k panu kouzelníkovi Magiášovi, nebo se udusí. Krucikluci, to jsem se uhnal!"" 14)

Když pan doktor Čapek půjčil svému tchánovi peníze, aby mohl koupit hronovský mlýn, bylo toto stavení u řeky pravým rájem pro jeho tři malé děti, které tu trávily nejedny prázdniny. U své babičky, mlynářky Heleny Novotné, nacházely lidovou moudrost a prostý humor. Od ní si Josef odnesl první dojmy o životní statečnosti a o velikém daru, kterým je jasná veselost duše. Babička Novotná byla "samé pořekadlo, přízvisko a písnička." 15) Chtěla-li něco vystihnout co možná nejpřesněji, neváhala si sama vytvořit nové slovo. Její příklad později velice silně zapůsobil na bohatou, jadrnou, výstižnou a zároveň pestrou řeč obou bratří Čapků - spisovatelů. Tyto návštěvy skončily s koncem století, kdy dědeček zemřel a babička se odstěhovala k Čapkovým do Úpice.

Těžké časy nastaly Josefovi na měšťance. Mnoho stonal a jeho prospěch se rok od roku zhoršoval. Na vysvědčení ze třetího ročníku zůstala jednička jen z chování a dějepisu. Z ostatních předmětů měl dvojky, z úpravy písemných prací dokonce trojku.16) Vysvědčení Josefa Čapka z úpické měšťanky nenasvědčovalo podle rodičů tomu, že by se mohl stát dobrým studentem, a proto ho dali na dvouletou tkalcovskou školu ve Vrchlabí (1901 - 1903). Škola byla německá, a proto ho napřed poslali na rok "na handl" do německé měšťanky v Žacléři. Poté nastoupil jako dělník v úpické tkalcovně F.M. Oberländera.

Tak jako musí novinář projít všemi rubrikami, aby se naučil dobře psát, měl i sedmnáctiletý Josef projít všemi "rubrikami" továrny, aby mohl v budoucnu sám vést hronovský textilní podnik.17) Tkal, uklízel, opravoval a čistil stroje, učil se obchodní korespondenci i účetnictví. Tato práce se pro Josefa stala cennou životní zkušeností, ale zároveň i traumatem, neboť se tehdy právě rozhodl pro malířskou dráhu. "Nemohu říci, že jsem tam byl nešťasten a že by se mně byla ta práce se stroji protivila. Naprosto ne, ale cítil jsem strašně jasně tolik - kdybych tu provždy setrval, že by zde můj život uplynul marně, že bych takto svůj život cele nevyužil. A jestli mne tu velmi krvavý hlas duše pudil k malířství, nebylo to proto, že bych si malování obrazů představoval jako práci mnohem lehčí a blaženější, než je smontování tkalcovského stroje a tkaní cvilinku,18) a také jsem ani na okamžik nesnil o tom, že budu v pěkném ateliéru malovat modelky a dělat z nich víly nebo bohyně nebo si jezdit po světě a předvádět poutavé krajiny, ačkoli jsem odjakživa zasažen jistou dobrodružností..." 19)

Rodiče nechtěli nejdříve o synově rozhodnutí "státi se malířem" ani slyšet. Tížilo je pomyšlení, že by mu byly roky strávené v Žacléři, ve Vrchlabí a v úpických textilkách na nic, že by byly zbytečně ztraceny. Obávali se, že není dost talentovaný, že ho umění neuživí. Ještě že měl Josef starší sestru. Ta, s pomocí svého manžela JUDr. Františka Koželuhy, přesvědčila rodiče, aby vyhověli Josefově touze po studiu výtvarného umění.

A tak šel Josef na podzim roku 1904 studovat Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. "Jdu vám poděkovat, pane profesore,20) budu v Praze studovat malířství, řekl a profesor k němu se zájmem naklonil hlavu: - To blahopřeji, mladý muži. A ke komu, prosím? - ...budu žákem všeobecné školy profesora Dítěte, přešlápl Peča21) z nohy na nohu a cítil, jak se mu potí čelo." 22) Studoval u významných profesorů (Jan Preisler, Ladislav Šaloun a další). Posledních pět semestrů navštěvoval specielní školu pro dekorativní malbu profesora Karla Maška. V té době bydlel na Malé Straně v Říční ulici 11, kam se za ním roku 1907 přistěhovali rodiče i mladší bratr Karel, kteří předtím prodali mlýn v Hronově i domek v Úpici.

Po absolvování Uměleckoprůmyslové školy (1904-1910) Čapek kreslí, maluje, vystavuje, zabývá se volnou a knižní grafikou (obálky), redakční prací, žurnalistikou, výtvarnou teorií a kritikou, organizováním spolkového výtvarného dění. S bratrem Karlem a později sám píše prózu a divadelní hry, na konci života také básně. V letech 1921-1932 pracuje jako jevištní a kostýmní výtvarník.

V celé své tvorbě Josef Čapek čerpal z vědomostí, zážitků a zkušeností nabytých v rodném kraji, v tkalcovské Čapkův desén škole ve Vrchlabí, v Úpici a místních textilkách. Z těchto zkušeností čerpal po celý svůj život. Inspirovali jej k řadě literárních i výtvarných prací. U zrodu obrazu Továrna (1912) snad stála vzpomínka na úpické údolí a ježící se tovární komíny zahalené závějem sazí a dýmu. Na několika Čapkových plátnech z let 1934 - 1936 nalezneme prvky ornátů, které jsou typické pro textil a keramiku. Jedná se o obrazy Zpívající děvčata (1936) nebo Prodavačka výšivek (1936). V roce 1937 Čapek sám navrhl dva desény,23) které měly sloužit jako dekorace. Motivem byly hrající si děti, které se v Čapkových dílech vyskytovaly velice často. První desén byl realizován roku 1839 v tiskárně Sochorovy firmy, druhý o sedm let později. Tkaniny a desény navržené Josefem Čapkem a další doklady jeho vztahu k textilnictví jsou uloženy v Textilním muzeu v České Skalici.

Děti v zahradě Konec 20. a počátek 30. let jsou pro autora nejšťastnější roky jeho života. Čapkovy obrazy z této doby září pohodou. "Temné a hrozivé postavy chlapů a pobudů ustoupily bezstarostným dětem hrajícím si na písku, u plotu, na dvorku, se psem mezi domky, na sluníčku před chalupou nebo v krajině. Místo špinavých zdí městské periférie nebo tmavých interiérů hospod se objevily obrazy venkova, vesnické chalupy s kapličkou, se stromy a polem, domky v dešti nebo zapadané sněhem. Jakoby se malíř v době propukající hospodářské krize, jež i jemu přinesla zvýšené existenční starosti, utíkal na venkov, do přírody a k dětským hrám - do oázy klidu a šťastného zapomnění." 24)

Čapkovým nejsilnějším zdrojem podnětů a nejstálejší inspirací mu v této době byla jeho dcera Alenka, která právě dorůstala do školních let. Pro svou šestiletou posluchačku napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce s podtitulem jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1929). Tato knížka se do dnešní doby dočkala sedmnácti vydání, k čemuž jistě přispělo i to, že se děti s řadou těchto příběhů setkávaly nejen při školní četbě, ale i v televizních, divadelních a rozhlasových úpravách. Původně se jednalo o soubor devíti Čapkových příspěvků, které psal v letech 1927 - 1929 pro Lidové noviny. V pozdější době k nim přibyl ještě příběh, který je spojen s 10. výročím vzniku ČSR - O pejskovi a kočičce, jak slavili 28. říjen.25)

Ve zmíněné knize Čapek vytvořil nový typ umělé pohádky se zvířecím hrdinou, jejímiž hlavními postavami jsou polidštěná domácí zvířátka, ale bez kouzelných rekvizit. Pejsek s kočičkou a ostatní hrdinové knížky zpodobňují chování, jednání a vztahy současných lidí, zvláště pak dětí. Autor v knize postihl svůj velice hezký vztah k dětem jemným a citlivým přístupem. Dokonale vykreslil dětskou "dušičku" - co ji trápí, ale i dělá radost. Stejně jako děti, jsou i pejsek s kočičkou hraví, naivní a nezbední, mají bohatou představivost a fantazii, smysl pro humor.

Josef Čapek byl také velice činným ilustrátorem knížek pro děti. "Roku 1931 doprovodil jednatřiceti kresbami "Letňásky" Pavla Suly, roku 1933 sedmnácti kresbami, z toho osmi barevnými "Žabákova dobrodružství" Kennetha Grahama, šestnácti kresbami, z toho třemi barevnými, knihu Karla Poláčka "Edudant a Francimor" a třiceti kresbami "román pro děti" Václava Řezáče "Kluci, hurá za ním!" Roku 1934 vyšla Řezáčova knížka "Poplach v Kovářské ulici" s jedenadvaceti Čapkovými kresbami." 26)

Přestože se Čapek v Praze rodnému kraji vzdálil, v srdci mu tyto krásné kouty Krakonošovy zahrady, kraje mezi Úpou a Metují zůstaly navždy, neboť je oslovoval v mnoha svých obrazech i literárních dílech. (Krakonošova zahrada, Loupežníci, Psáno do mraků, Devetero pohádek a v neposlední řadě i v knize Básně z koncentračního tábora).27)

"Posledních deset let
Z tohoto desetiletí kolem padesátky, kdy vyzrál, byl na vrcholu tvůrčích sil a dosáhl existenční stability, mu život přiznal jen čtyři svobodné roky. Nikdy nebyl dítětem štěstěny jako jeho bratr Karel, ani ve smrti ne: nebylo mu souzeno přijmout ji v příhodný okamžik z rukou přírody, nýbrž ve vnucený okamžik z rukou lidí - po šestiletém věznění v koncentračních táborech se dočkal ne vysvobození, nýbrž anonymního konce a hromadného hrobu."
28)

Dne 1. září roku 1939 byl Josef Čapek zatčen gestapem v Želivě u Humpolce, kde prožíval poslední dny prázdnin. Z Pankráce byl pak dopraven do koncentračního tábora v Dachau, kde byli vězni do sv. Václava. Ještě před 1. září byl Čapek přáteli vyzýván, aby utekl za hranice. Jeho žena Jarmila píše ve Vzpomínkách: "přesný pořádek, který zůstavil, tj. žádné papíry, poznámky, korespondence (vím o dopisu, pozvání anglického spisovatele, který mu nabízel v Anglii svůj domov, a který jsem již po jeho odchodu nenašla), mne přesvědčil o tom, jak předem promyslel všechny možnosti. To již se připravoval a sbíral k boji a také k obraně domova, rodiny. S největší nevolí odpovídal na moje domlouvání, abychom si dali opatřit svými přáteli tzv. Nansenův pas..." 29)

Pak byl Čapek převezen do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde žil dva a půl roku. Na jaře roku 1942 Josef Čapek onemocněl na úplavici a ležel několik týdnů v táborové nemocnici. Poté se u něj objevila oční choroba. "Protože se v Buchenwaldu tzv. protektorátníkům, na rozdíl od jiných vězňů, věnovala alespoň skrovná lékařská péče, vyšetřil J. Čapka věhlasný výmarský očař, který prý - z důvodů, jež jsou různě vykládány - doporučil Čapka propustit domů. Gestapo však reagovalo běžným trikem: slíbilo vyhovět, vězně však nepropustilo, nýbrž jen přesunulo jinam." 30) Tak byl Čapek 26. června 1942 odvezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu.

Z tohoto tábora byl poslán na berlínské gestapo do věznice Alexanderplatz, aby rozhodli o jeho osudu. "V podzemní betonové kobce bez přívodu čerstvého vzduchu, v polotmě, kterou kolem sebe šířila jediná žárovka pod stropem, bez možnosti sednout si nebo lehnout... bez kapky tekoucí vody k mytí nebo pití, o hladu, který měnil lidské tvory v bestie, bez předepsaných vězeňských procházek a za stálého řevu dozorců a vězňů, v tomto prostředí... bez lékařské péče pokryt vředy, jako Job na hnojišti, žil Čapek plných sedm neděl." 31) Tiše trpěl v místnosti, která měla stěží pojmout asi sto lidí. Trpěl ve společnosti šesti až sedmi set vrahů, výtržníků a surovců, obklopen lidskou spodinou žijící i umírající. Deset dlouhých dní stál neustále mačkán davem, deset dní dřímal ve stoje na cizím rameni, než si mohl sednout. "A dalších čtrnáct dní trvalo, než si zasloužil místo na zavšiveném kavalci, ale nikoli sám, nýbrž se stejně zavšiveným společníkem, s nímž se o pryčnu po určitém počtu hodin dělili - aby dal odpočinout utýranému tělu a zmučené duši." 32) Aniž by byl vyslýchán, vrátil se v listopadu 1942 zpátky do Sachsenhausenu.

"Jeho tělo, podobající se kostře potažené hnisající kůží, bylo doslova rozežráno od hmyzu a mokvalo skoro dvaceti vředy. Biblický Job nemohl být zbědovanější, ale Job sachsenhausenský měl vyrovnaný úsměv na rtech, jiskrné i produševnělé oči a šířil kolem sebe nezdolný optimismus." 33) V novoročním dopise 1943 se zmínil o tom, že ve výročí úmrtního dne bratra (25.12.) dokončil a zapsal svůj žalozpěv na Karla. Napsal také, že denodenně na bratra vzpomíná, vzpomíná na to, co by se s ním asi stalo, kdyby nezemřel.

"Z tvé přísnosti a velikosti něco dej mi, kameni,
a ty motýle, z čarovných tvých křídel znamení,
ty, řeko, z tvojí hudby! Hej, větře, z tvého vanu!
Já k pomoci vás přivolávat nepřestanu,
ó větru teskný hvizde, když to od Brend34) zaduje,
zvonivé lkání rodné Úpy, Metuje,
Já zapřísahám vás, ach, dejte, svěřte mně
pro moje vzpomínání něco z vaší síly tajemné,
mně snad k zásluze: prosím, vy milost svou
jemu věnujte z lásky, jemu odměnou!"
35)

Zdá se, že tato báseň nazvaná Za bratrem Karlem byla první z řady básní, které Josef Čapek v Sachsenhausenu napsal. Tyto básně byly Čapkovi uvolněním z těžkého života a tuh, kdy člověk trpí touhou po drahých lidech, po práci, která by měla nějaký smysl a výsledek, po svobodě...

Od září 1943 Čapek pracoval v táborové malířské dílně a po jejím zrušení byl přeložen do truhlárny, kde se vyráběly rakve. Později si ho vyžádal český medik J. Škopík jako pacienta, poté jako malíře anatomických diagramů a tabulí. Po zpřísnění nacistického režimu by v této funkci neobstál, a tak se jeho přátelé postarali, aby mohl pracovat jako písař v nemocniční laboratoři.

Poslední Čapkovou básní jsou verše Před velikou cestou, které se dochovaly jen v tužkou psaném rukopise, a které vypovídají o rozpoložení člověka osudem určeného na samém konci války do transportu.

Před velikou cestou

Těžké chvíle, těžké dny,
není volby, rozhodnutí,
temní dnové poslední,
jste dny života či smrti?

V život zpět či v smrti chřtán
- co bude na konci cesty?
Tisíce jdou, nejsi sám...
Budeš, nebudeš mít štěstí?

Vzešel velké cesty den
- dávno připraven jsi k tomu:
života či smrti žeň -
- vždyť jdeš domů - jdeš přec domů!
36)

V dubnu 1945 byl Čapek ze Sachsenhausenu deportován do koncentračního tábora v Bergen - Belsenu. "23. dubna 1945 hlásil anglický rozhlas, že malíř a spisovatel Josef Čapek, vězněný posledně v koncentračním táboře Bergen-Belsenu, je mrtev. Bylo to ve dnech, kdy spojenecké armády osvobozovaly již poslední koncentrační tábory. Anglická zpráva byla bohužel asi pravdivá." 37)

Na závěr bych ráda shrnula jaký měl Čapek vztah k rodnému kraji. V knize O sobě napsal: "Co se mne týká, jsem přesvědčeným regionalistou a nemám pro svůj kraj nic, než chválu, i když už tam není všechno, co k němu náleželo: dědečkův mlýn v Hronově je už dávno cizí, Panský dům v Malých Svatoňovicích vyhořel a Úpice také není, co bývala, když už není farské louky, kde se mezi kopřivami, šťovíkem a kakostem tyčila farská stodola. Ale šíře vzato, rodné krajiny jsou tak trochu všude, kde jsme nějak rostli a utvářeli se. Pokud je ale rodný kraj zároveň domovem, vracejí se ztracení synové nejinam než k otcům, domů, až tam, odkud vyšli, neboť pak teprve je dokonána každá veliká cesta a každé toulání a já, nezdráhám se to přiznati, mám nad míru rád rodný kraj i rodné toulání, trvale přitahován, trvale se odpoutávaje, v ustavičném návratu." 38)

"Hledáme-li vztah Josefa Čapka k Hronovu, najdeme nejprve pouze holý fakt, že se zde 23. března 1887 Krajina s křížem a holuby narodil. Začneme-li však pozorněji zkoumat jeho obrazy, dechne na nás důvěrně známý odstín červenohnědé, která je barvou okolních polí, na kterých se daří lnu a bramborám. Této polní prsti se říká "červenice"..." 39)

A tak, jako Josef Čapek nezapřel nikdy vztah k rodnému místu, tak ani město Hronov nikdy nezapomene na svého rodáka. Jeho rodný domek je už dávno zbourán a v místech, kde stával, bývala pískovcová deska s vyrytým "Č". Ta byla později přenesena do parčíku u splavu.

Ve dnech 29. a 30. června 1946 se v Malých Svatoňovicích konaly velkolepé Národní oslavy za účasti prezidenta dr. Edvarda Beneše. Součástí oslav byla i rozsáhlá výstava o životě a díle bratří Čapků. Na náměstí v rodném domě Karla Čapka byla návštěvníkům zpřístupněna jeho rodná světnice. Dokumenty o životě a díle obou bratrů byly vystaveny ve čtyřech třídách měšťanské školy. Prezident Beneš si přál, aby se tato výstava stala základem pro vybudování muzea bratří Čapků. Slavnostní chvíle skončily a svatoňovickým zbyl nelehký úkol - otevřít muzeum - památník.

Ten byl otevřen již v září 1947 ve dvou místnostech bývalého bytu MUDr. Antonína Čapka. Peníze na jeho vybudování poskytla pražská Společnost bratří Čapků, která se také stala jeho vlastníkem. Expozice památníku měla dvě části. V první, věnované Karlu Čapkovi, byl vystaven nábytek po rodičích, písemnosti a fotografie dokumentující jeho život a tvorbu. V chodbě byly umístěny materiály související s dramatickou tvorbou obou bratří a upomínky na přátelství Karla Čapka a prezidenta T.G. Masaryka. V bývalé ordinaci doktora Čapka byla umístěna expozice Josefa Čapka, zachycující jeho tvorbu výtvarnou a literární.

V říjnu 1960 bylo muzeum uzavřeno, neboť byla pozastavena činnost Společnosti bratří Čapků. Nová expozice byla otevřena v květnu 1962 a zároveň byla rozšířena. U Karla Čapka o zápas a pravdivé poznání společnosti, u Josefa o jeho protifašistickou tvorbu. 29. června 1969 se konalo slavnostní odhalení sousoší bratří Čapků, zpracované podle výtvarného návrhu akademického sochaře Josefa Malejovského. Roku 1972 se muzeum rozšířilo do dnešní podoby. V prvním patře je soustředěna pozornost na Karlův život a dílo, publikační činnost, osobní korespondenci, soukromý život, dramata a na soudobou kritiku. V druhém patře, v expozici Josefa Čapka je vystaven soubor autorových olejomaleb a kreseb, životopisná data a přehled jeho literární tvorby.

Díla:

bojovné karikatury - cykly: Diktátorské boty, Válka zblízka
protiválečné cykly: Touha, Oheň (i s obrazy)
soubory povídek: Lelio (1917), Pro delfína (1923)
román: Stín kapradiny (1930)
filozofické prózy: Kulhavý poutník (1936)

DĚTEM:
   Povídání o pejskovi a kočičce (1929)
   Dobře to aneb tlustý pradědeček, lupiči a detektivové (dramatizace pohádky 1932)
   Povídejme si, děti (1954)

Další díla: Nejskromnější umění (1920), Umění přírodních národů (1938)

S bratrem Karlem
povídky: Zářivé hlubiny (1916), Krakonošova zahrada (1918)
dramata: Ze života hmyzu (1921), Lásky hra osudná (1922), Adam Stvořitel (1927)

Posmrtně vydáno: Co má člověk z umění (1946), Psáno do mraků (1947)

"Žil-li Josef Čapek aspoň trošku svým Hronovem, pak i Hronov žil někdy svým Josefem Čapkem. Kolikrát v hronovské "zlaté kapličce" 40) zasvítily hry sepsané bratrskou dvojicí! Brňáci hráli kupříkladu Ze života hmyzu a Třebíčáci Loupežníka. - Hronovák Vratislav Habr, jevištní výtvarník hradeckého i libereckého profesionálního divadla, přiznával si věčné nutkání k provedení Čapkových geniálně proslulých motivů na scéně." 41)

Poznámky a prameny:

  1. Opelík, J.: Posledních deset let (1935-1945). In: Josef Čapek 1887-1945, Hronov 1995.
  2. O dětství a tehdejší době vypráví Helena Čapková ve své knize Moji milí bratři (3. rozšířené vyd. Praha, Československý spisovatel 1986), regionální úpický pracovník Jan Kábrt v díle Krakonošova zahrada bratří Čapků (1. vyd. Hradec Králové, Kruh 1985) nebo Marie Šulcová v knížce Čapci (1. vyd. Praha, Melantrich 1985).
  3. Mráz, B.: Josef Čapek. 1. vyd. Praha, Horizont 1987, s. 10.
  4. Čapková, H.: Moji milí bratři. 3. vyd. Praha, Československý spisovatel 1986, s. 126.
  5. Kábrt, J.: Krakonošova zahrada bratří Čapků. 1. vyd. Hradec Králové, Kruh 1985.
  6. Po dlouhém pátrání se Josefu Kábrtovi podařilo vyhledat a získat pro úpické muzeum tyto cenné materiály. Ve třech krabicích bylo uloženo celkem 516 záznamů.
  7. Kábrt, J.: Krakonošova zahrada bratří Čapků. 1. vyd. Hradec Králové, Kruh 1985.
  8. Pět vysvědčení Josefa Čapka z obecné chlapecké školy (1892 - 97) je uloženo v Okresním archívu Trutnov - pracoviště Babí.
  9. Kábrt, J.: Krakonošova zahrada bratří Čapků. 1. vyd. Hradec Králové, Kruh 1985, s. 19.
  10. Mráz, B.: Josef Čapek. 1. vyd. Praha, Horizont 1987, s. 12 - 13.
  11. Fetters, A. : Kraj Devatera pohádek. In: Rodným krajem (5), Červený Kostelec 1992, s. 3 - 6.
  12. Čapek, K.: Devatero pohádek a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka. 3. vyd. Praha, Státní nakladatelství české knihy 1968, s. 193.
  13. tamtéž, s. 193 - 194.
  14. tamtéž, s. 194.
  15. Mráz, B.: Josef Čapek. 1. vyd. Praha, Horizont 1987, s. 11 - 12.
  16. Tři vysvědčení Josefa Čapka z měšťanské chlapecké školy v Úpici z let 1879 - 1900 jsou uloženy v Okresním archívu Trutnov.
  17. S hronovským mlýnem původně počítali pro Josefa. Měl být přebudován na textilní továrnu, kde měl Josef vládnout.
  18. Silnější látka z hrubší příze; pytlovina.
  19. Opelík, J.: Josef Čapek, 1. vyd. Praha, Melantrich 1980, s. 9.
  20. Jednalo se o profesora Šaura, který učil Karla na hradeckém gymnáziu a posuzoval několik Josefových kreseb.
  21. Peča říkávala rodina malému Josefovi (Pepča - Peča). I Helena a Karel měli svá "druhá" jména (Helenka - Lenka a Karlíček - Iček).
  22. Šulcová, M.: Čapci. 1. vyd. Praha, Melantrich 1985, s. 305.
  23. desén - vzor; kresba na tkanině
  24. Mráz, B.: Josef Čapek. 1. vyd. Praha, Horizont 1987, s. 134.
  25. Po roce 1948 se tento příběh stal "nežádoucím", a tak se v knize neobjevil. Vyšel až roku 1991 ve zjednodušené podobě ve formě leporela.
  26. Mráz, B.: Josef Čapek. 1. vyd. Praha, Horizont 1987, s. 138.
  27. Obrazy
    Tak modrý
    jako ta obloha,
    tak modrý obraz chtěl bych udělat,
    jako jsou modré dětské hry,
    jak domova kouř modravý,
    tak, jako radost nebo štěstí bývají,
    modré jak květy pomněnek,
    modré jak drozdův popěvek,
    když kosatce a zvonky rozkvetou,
    též modré nebe písně jsou,
    má milá měla stuhu takovou,
    některé vody za jasného dne
    jsou také takto modře průhledné,
    modré tak, jako co se sladce tají
    v dáli, z níž veselé se hlasy ozývají,
    jako ty lesy, v kterých bych se chtěl toulat
    tak jako mír a pohoda a soulad
    a jako srdečnost a dobromyslnost
    a jako roztomilost, sympatie,
    pel dávných vzpomínek též modrý je,
    jak modrásek, jenž nad jetelem poletuje,
    jak nebe, na kterém bílé mráčky plavou,
    modrý jak nebesa nad mojí hlavou,
    to nebe opilé svou azurovou slávou!..
  28. Opelík, J.: Posledních deset let (1935-1945). In: Josef Čapek 1887-1945, Hronov 1995.
  29. Opelík, J.: Josef Čapek, 1. vyd. Praha, Melantrich 1980, s. 234.
  30. tamtéž, s. 238 - 239.
  31. tamtéž, s. 240 - 241.
  32. tamtéž, s. 241.
  33. tamtéž
  34. Brendy - lesy, jejichž hřbet končí Jírovou horou nad Hronovem a řekami Úpou a Metují.
  35. Fetters, A.: Město Hronov. In: Josef Čapek 1887-1945, Hronov 1995.
  36. Opelík, J.: Josef Čapek, 1. vyd. Praha, Melantrich 1980, s. 349.
  37. Pečírka, J.: Utrpení a neznámá smrt Josefa Čapka. In: Rodným krajem (10), Červený Kostelec 1995, s. 2-3
  38. Čapek, J.: O sobě. 1. vyd. Praha, Československý spisovatel 1958, s. 56-58.
  39. Houštěk, M.: Josef Čapek a Hronov. In: Josef Čapek 1887-1945, Hronov 1995.
  40. Zlatá kaplička se říká hronovskému Jiráskovu divadlu.
  41. Rodr, J.: Hronovské dítě. In: U nás 1995, č. 5, s. 1.


Egon Hostovský

* 23. dubna 1908 Hronov
+ 7. května 1973 Montclair - New Yersey

"Řeknu - li: domov, řeknu vše, a přece nic. Neboť teprve dnes, z těžkého snu a před rozednívajícími se dálkami poznáváme zvolna a s úžasem svou pravou tvář a skutečné podoby bližních a krajiny svých lásek a nebe i kouř domova. Teprve dnes, opravdu až dnes poznáváme, co jsme ztratili.

Nuže, rád bych vám řekl, co jsem především ztratil. Jeden nesmírně daleký kout, daleký prostorem i lety: vidím své rodné město. Tovární komíny, s nimiž si pohrávají rozevláté mráčky, titěrný ruch na ulicích v záplavě slunce, malé městečko obehnané kopci a smrkovými lesy. Zmotané šedivé nitky cest protkávají modrozelené obzory je pozdní letní odpoledne, kvetou lípy a kozí list, je mi osm let, přelézám plot sousedovy zahrady a prodírám se křovím a listovými závějemi za největším činem minulého i budoucího života. Přede mnou šumí mladý topol a z polí je slyšet křepelku. Za sousedovou zahradou teče skomíravý potok, za potokem jsou pole a rozsáhlé louky se dvěma rybníčky, za loukami lučinatý svah a za ním bašty lesů. Koncert žab se za chvíli začne..." 1)

Takto spisovatel zachycuje své zmatky a naděje, své sny a touhu po domově. Po domově, z kterého musel odejít, Egon Hostovský který mu vzala válka. Jelikož pocházel z židovské rodiny, musel - chtěl-li si zachránit život - emigrovat do ciziny. Není proto divu, že se tam cítil jako vyhnanec, jako člověk, který ztratil jednu z největších jistot, svůj domov.

Narodil se 23. dubna 1908 jako poslední, osmé dítě, rodičům Josefovi a Bedřišce Hostovským. Matce bylo v době jeho narození 38 let, otci o sedm více. Ve sčítacím archivu z roku 1910 je u otce zapsáno: náboženství izraelitské, obcovací řeč česká.2) Mladí Hostovští se do Hronova přistěhovali z Pardubic. Josef Hostovský byl spolumajitelem malé textilní továrny s názvem Simon3) Hostovský a bratr. Již podle názvu továrny můžeme usuzovat na to, že rozhodující postavení ve firmě měl právě Josefův bratr Simon. Počátky této firmy jsou zatím nejasné. Josef Hostovský nastoupil ve svých 19-ti letech jako účetní "v továrně svého bohatého a chorobně lakomého strýce, jehož účetnictvo se vesměs skládalo z blízkých i vzdálených synovců, kteří nedostávali plat; místo platu měli zdarma ubytování v podkrovních světničkách rodinného domu onoho bohatce, špatnou stravu a špatné zacházení." 4) Po čase dal Josef výpověď a začal roznášet po chalupách domácích tkalců bavlněnou přízi. Z jejich podnětu si v Hronově založil vlastní "podnik", kde bylo zpočátku asi pět tkalcovských stavů. Když se jejich stav zvýšil asi na trojnásobek, připojil se k Josefovi jeho bratr Simon. Malá tkalcovna s ručními stavy zaměstnávala v roce 1895 asi 50 dělníků.

Jelikož spolu oba bratři nikdy nemluvili, museli mít zvláštního úředníka, který neměl jinou práci, než že denně vyřizoval vzkazy jednoho bratra druhému. "V letech dětství jsem se tomu nepodivoval a přijal jsem jako nezměnitelnou skutečnost, že strýček Šimon a jeho německá žena Lora jsou zlí lidé, kdežto můj otec a moje maminka jsou náramně hodní. Na hronovské poměry bylo jaksepatří podivné, že dvě spřízněné rodiny, žijící v jednom domě, se naprosto ignorují a že od dětí obou bratří není požadováno, aby své strýčky a tety zdravily. Hronováci asi měli z téhle exotiky náramnou švandu. Pokládaje za svou povinnost hodného syna nenávidět strýčka Šimona a tetu Loru, poškozoval jsem jako kluk nenáviděné příbuzenstvo, jak se dalo." 5) 6) Za 1. světové války podporovaly rodinu Hostovských dělníci, kteří bydleli v okolí a měli možnost a příležitost obstarat si základní potraviny. Zaměstnavatel byl na tom tedy hůř než jeho dělníci. Po letech Hostovský napsal: "Otec byl společensky (nebo chcete-li třídně) nezařaditelný. Minul se nejen s povoláním, nýbrž s prostředím do něhož chtěl patřit. Nejlépe si rozuměl s prosťáčky, s chalupníky, tkalci...Nevěděl kam patří. Nepatřil trvale nikam." 7) Bída byla u Hostovských tak veliká, že mu z podvýživy zemřeli na tuberkulózu třináctiletý bratr Max a sedmnáctiletá sestra Marta.

Myšlenkový směr a literární počátky budoucího spisovatele významným způsobem ovlivnilo rodinné prostředí, jeho otec a samostatná sestra Irma. Jejím přičiněním četl ve svých deseti letech literaturu, na kterou ještě nestačil (V. Hugo, J. London, Dostojevský a další) "... a co hůř, najednou jsem pohrdal svým vlastním rodákem, který za letních večerů občas besedoval na naší zahradě s mými rodiči - panem radou (tak se mu u nás v Hronově říkalo) Aloisem Jiráskem - a dával jsem přednost cizáckému autoru Henryku Sienkiewiczovi." 8)

Roku 1919 začal Egon navštěvovat státní reálné gymnázium v Náchodě. Celkově moc nevynikal, ale byl pověstný vybroušeností svých slohových kompozic a řečnických cvičení. Problémy s češtinou nastaly Egonovi na samém konci studií, a to při maturitní písemné práci. Ta měla na výběr několik témat, z nichž si budoucí spisovatel zvolil: Jak jsem přišel a jak odcházím. "Profesor češtiny a jistě i ti schvalovatelé témat chtěli, aby student vzdal hold střední škole, zvláště pak náchodské... Egonova mnohostránková... daleko ne jen písemná práce, rozebrala současnou střední školu po stránce výuky, výchovy, etiky, společenského vybavení studentů apod. Napsal tam, že existuje veliká vzdálenost mezi lavicemi a katedrou, že vědomosti nejsou tím posledním a hlavním majetkem člověka, že profesorský sbor sám nesvítí čistotou vzorů a mravů, a tudíž rozdíl mezi studenty přišlými a odcházejícími není příliš veliký." 9) Pro otevřenost svých názorů obdržel autor za tuto práci ředitelskou důtku od okresní školní rady, ačkoli literární hodnotu práce uznávali.

Hostovského orientace k dílu F.M. Dostojevského se odráží již v jeho prvotině Zavřené dveře, která vznikla ještě během jeho studia na gymnáziu a vyšla v roce 1926. Tomuto dílu předcházelo několik krátkých povídek, jež byly uveřejněny ve Studentském časopise, kde pod pseudonymem H. Noge otiskl povídku Lidskost.

Po studiích na reálném gymnáziu v Náchodě (1919-1927) a po maturitě šel studovat Filozofickou fakultu UK. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou Květou Ondrákovou, dcerou obchodníka z Opočna. Za dob studií v Praze zemřela Egonovi matka a on byl telegramem od své nejstarší sestry volán domů. "Otevřel mi docela neznámý muž. Dívali jsme se na sebe, až ten člověk náhle řekl bezbarvým hlasem: "Ty jsi Egon, viď? Já jsem tvůj strýc Julius, bratr nebožky maminky. Tak pojď, hochu, dál..." Představte si, že jsem nikdy předtím nevěděl, že kdesi existuje matčin bratr Julius." 10) Podobných záhad, které působily na mladého Egona, bylo v jeho životě více.

Hrdinové jeho próz jsou převážně obměnami jednoho a téhož lidského typu. Jde o lidi, kteří jsou "nezakořeněni", trpí samotou a izolací, ale zároveň jsou neschopní se z ní vymanit a zbavit se jí.

Hostovského první díla vyšla v Moravskoslezském deníku roku 1925. Publikoval v časopisech Rozvoj, Cesta, Studentský časopis, Signál a v dalších. Po studiích na Filozofické fakultě UK a Filozofické fakultě ve Vídni (kde studia nedokončil) spolupracoval v letech 1930 - 1937 s pražskými nakladatelstvími Melantrich, Šolc a Šimáček, Sfinx a s jinými. V letech 1932 - 1937 redigoval Kalendář českožidovský. Roku 1932 obdržel cenu nakladatelství Melantrich a o čtyři roky později státní cenu - Člen Syndikátu českých spisovatelů. Roku 1937 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí.

Díla z let po 1. světové válce:

1928 Ghetto v nich - věnováno židovské problematice
1930 Danajský dar - obraz 1. světové války
1931 Ztracený stín - zfilmováno pod názvem Vyděrač 1937
1932 Případ profesora Körnera - hlavní hrdina je v mezní situaci očekávání smrti
1932 Černá tlupa - návrat do světa dětství
1934 Cesty k pokladům
1935 Žhář
1937 Dům bez pána - návrat k židovské problematice
1938 Tři starci
1938 Kruh spravedlivých

Za svého pobytu v Praze Hostovský navázal či prohloubil mnohá přátelství v literárních kruzích (I. Olbracht, J. Seifert, F. Halas, J. Čep a další). V době před válkou se vlastně tak trochu náhodou dostal poprvé do exilu. "Ačkoli občas mívám politická tušení - řekl bych tomu spíše tušení nebezpečí, nechtěl jsem v osmatřicátém roce vidět ani slyšet a ještě po obsazení Sudet jsem věřil, že nás nic horšího nepotká. Ale přišli Belgičané, kteří přeložili moje knihy do flámštiny, s pozváním k přednáškám v Belgii. Váhal jsem, až moje rozhodnutí uspíšil dávný kamarád, katolický básník, abych odjel. Jsem prý jeden z mála Židů, které stojí za to zachránit." 11)

Spisovatel se tedy vydal na dlouhou cestu přes celou Francii do Portugalska, odtud roku 1941 odplul do USA. Tam, v New Yorku, působil v diplomatických službách londýnské vlády. V době začátku 2. světové války se Hostovskému přes Portugalsko dostává smutná zpráva od sestry Irmy. "Nejhorší ze všeho je, když poznáš příliš pozdě, že náš domov je někde jinde než tam, kde jsme se omylem usadili. V pravém domově ani při zemětřesení člověk nemůže být tak sám, jak sama jsem teď já. V posledních dvou letech ani jediný člověk mi nepodal ruku. Otci je zítra dvaaosmdesát let, nic nechápe, co se kolem něho děje, neví, že budeme za pár hodin transportováni a že zůstane docela sám a bez pomoci. Smím-li ti radit, nevracej se nikdy na jeho hrob. A naše hroby bys stejně nenašel. Ty i já měli jsme se narodit na jiné planetě nebo aspoň v jiném zeměpáse. Modli se za nás, totiž jen za jedno, aby to dlouho netrvalo, abychom se my tři sestry co nejdříve setkaly s maminkou.
Spánembohem Tvá I."
12)
Otec zemřel o pár dní později při transportu a byl pochován v Pardubicích.

Hostovského prózy napsané v emigraci za 2. světové války zachycují převážně psychiku a osudy emigrantů. Z autobiografických vzpomínek nejprve vznikl soubor povídek Listy z vyhnanství (1941), kde se velice často objevuje autorova touha po domově. Připadá mi, že možná nemyslí domov - Hronov, ale jakýkoliv domov, který by se mu stal útočištěm, aby přestal už konečně být vyhnancem. Jde o dílo plné smutku, touhy a rozpaků, vnitřní pochybnosti a také veliké krize v komunikaci s okolím, neboť se spisovatel nikdy nenaučil tak dobře cizímu jazyku, aby jím mohl psát. Proto i jeho díla, která vznikla v cizině, byla psána česky. Jedním z hlavních motivů je i otázka "kdo jsme, co chceme, kam jdeme", na kterou se autor snaží najít odpověď. V románu Sedmkrát v hlavní úloze (1942) si Hostovský klade otázku viny na nacistické pohromě. Tu částečně nalézá v krizi společnosti a jejím mravním selhání. V novele Úkryt (1943) je zpracováno téma protifašistického odboje a osud jednotlivce, který se zmítá ve světě rozvráceném válkou. Prvním poválečným románem spisovatele je dílo Cizinec hledá byt (1947). V letech 1947 - 1948 se Hostovský vrátil krátce do Prahy, kde byl pověřen diplomatickým posláním na našem zastupitelském úřadě v Norsku. V únoru 1948 rezignoval z politických důvodů na svou funkci a podruhé odjel do Spojených států. Od roku 1949 zůstal natrvalo v zahraničí. Nejdříve žil v Norsku, poté v USA (učil češtinu na vojenské škole v Montrey, psal do amerických novin, spolupracoval s rozhlasem Radio Svobodná Evropa. Na období svého druhého exilu Hostovský vzpomíná: "Má neamerická tragédie se začíná tím, že mohu psát jen o prostředí, v kterém žiji. Ve svých knihách o Americe jsem tedy nejvíce psal o emigrantech." 13) I přesto stále zůstává autorovým velikým námětem otázka židovství. Aby zvýšil její dějové napětí a dramatičnost, zapojuje do díla i kriminální motivy, což platí především v dílech Nezvěstný (1951), Půlnoční pacient (1958) i Dobročinný večírek (1958). Z dalších Hostovského děl připomeňme Všeobecné spiknutí (1961), Tři noci (1946), Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině (1946), Osvoboditel se vrací (1972) a novela Epidemie (1972).14)

Mezi zeměmi, krajemi, městy a místy, kde se toulal, přece jen zaujala jedna země místo vyjímečné. A právě jí jsou věnovány tyto řádky: "Ty, pro niž jméno vlast je slovo příliš zvětralé a jméno otčina je příliš kruché, ty nepojmenovatelná, jež na nás hledíš očima laní, obláčku nebo baštinami hájů, pelíšku plaché zvěře, úkryte vlaštovek, úkryte milenců, ty moje trápení, ženo má, mámo má - tebe jsem nezapřel, tebe jsem nezradil!" 15)

Svou tvorbou, a především svými náměty, se Hostovský přibližuje k pražské židovské literatuře (F. Kafka a další). Hlavním tématem izolace člověka a jeho duchovní osamocení, snaha dorozumět se v nekomunikativním světě. Autorovy vlastní zkušenosti s dvojí emigrací se promítly i do jeho děl v podobě motivů cizince, člověka bez domova i člověka emigranta.

Poznámky a prameny:

  1. Hostovský, E.: Listy z vyhnanství. Praha, Melantrich 1946, s. 9-10.
  2. Čáp, J.: Egon Hostovský ve světle archivních pramenů. In: U nás 1993, č. 5.
  3. Bratr Josefa Hostovského se původně jmenoval Šimon.
  4. Hladký, L.: O textilní firmě S. Hostovský a bratr. In: U nás 1993, č. 5., s. 4.
  5. Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. 2. vyd. Praha, ERM 1995, s. 11.
  6. "Nejenže jsem s kamarády za první světové války očesal všechno nezralé ovoce v jejich zahradě, ale dokonce jsem plánovitě povraždil kuší všecku strýčkovu drůbež na společném dvoře. Jednoho dne jsem byl přistižen při činu tetou Lorou, kterou jsem pokládal za čarodějnici, a v hrůze před ní jsem volal na pomoc tátu, který o všech mých alotriích věděl, ale jako by je schvaloval. Táta byl asi daleko a teta Lora mě zřejmě nechtěla ani zabít, ani kousnout. Ba dokonce mi nic nevyčetla, nýbrž se mě zeptala, zda bych u ní nechtěl vypít šálek horké čokolády. Jen pamětníci mohou vysvětlit, co slovo čokoláda znamenalo v severovýchodních Čechách na sklonku první světové války. A tak jsem se poprvé ocitl v bytě strýce Šimona a tety Lory, maje ošklivý, byť neurčitý pocit, že se dopouštím zrady na vlastních rodičích. Nejenže mě tenkrát uvedla do závrati neznámá chuť horké čokolády, ale celý byt mých příbuzných, čisťounký a přepychový, působil na mne asi tak, jako působily na vnoučata babičky Boženy Němcové zámecké komnaty ratibořické kněžny. I začal jsem tajně docházet k tetě Loře a strýčku Šimonovi a zdravil jsem je, když jsem je beze svědků potkal na ulici. Nevím posud, jak je možné, že bratr a společník mého otce byl zámožný a měl všeho hojnost, když u nás byla za první války nepředstavitelná bída." - tamtéž, s. 12.
  7. Hladký, L.: O textilní firmě S. Hostovský a bratr. In: U nás 1993, č. 5., s. 6.
  8. Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. 2. vyd. Praha, ERM 1995, s. 16.
  9. Mojžíš, J.: Spolužák. In: Egon Hostovský - Vzpomínky, studie a dokumenty o jeho díle a osudu, Toronto 1968, s. 52.
  10. Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. 2. vyd. Praha, ERM 1995, s. 11.
  11. Mlsová, N. a Dvořák, J.: Hlavní téma: psychologická próza - Sborník příspěvků z Laboratoře psychologické prózy konané v Hradci Králové 21. - 22. září 1993, Hradec Králové 1994, s. 42.
  12. Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. 2. vyd. Praha, ERM 1995, s. 13 - 14.
  13. Zahradníková, M.: Egon Hostovský 1908 - 1973. Památník národního písemnictví 1993, s. 4.
  14. V současné době vycházejí v nakladatelství ERM vybrané spisy Egona Hostovského.
  15. "Žvatlám po tobě prvotní slova, kterým jsi mě naučila, poznávám tvůj dech ve větru... Má jediná, hlase můj, smíchu můj a pláči můj! Tobě jsem věrný! Ty má, ty má!... Světluško, chomáčku pampeliščího chmýří, bludičko rákosí, daleký kouři! Pro vidinu tvých čtveroročních šatů ještě žiji. Pro hebkost tvého mechu, pro sladkost tvých písní, pro závrať tvého rána i soumraku, pro živou vodu tvých studánek a pramenů, pro tvá batolata, pro tvé modlitby, pro tvou pohanu, pro tvou chudobu a pro tvou příští slávu! Tobě a jenom tobě jsem věrný!" Hostovský, E.: Listy z vyhnanství, Praha. Melantrich 1946, s. 155 - 156.
    • Papoušek, V.: Egon Hostovský - Člověk v uzavřeném prostoru - 1. vyd. Jinočany H & H 1996, s. 11.
    • Hostovský, E.: Černá tlupa. 2. vyd. Praha, F. Borový 1948.
    • Hostovský, E.: Cizinci hledají byt. 1. vyd. Praha, Odeon 1967.
    • Hostovský, E.: Dům bez pána. 4. vyd. Praha, ERM 1994.
    • Brabec, J. a kol.: Slovník zakázaných autorů 1948-1980. 1. vyd. Praha, SPN 1991.
    • Kunc, J.: Slovník soudobých českých spisovatelů. 1. vyd. Praha, Orbis 1945.
    • Slovník českých spisovatelů od roku 1945. 1. vyd. Praha, Brána 1995, s. 286-287.
    • Barták, Praha.: Egon Hostovský (1908 - 1973), Okresní knihovna v Náchodě 1990.
    • Dokoupil a kol.: Slovník české prózy (1945 - 1994). Ostrava, Sfinga 1994.
    • Forst, V.: Lexikon české literatury. 1. vyd. Praha, Academia 1993.


Josef Regner Havlovický

* 24. února 1794 Havlovice
+ 11. května 1852 Náchod

"Poslouchejte, řekl farář zasmušile, tak už jsem děkanem. Včera to přišlo od konzistoře1) I čmerta! Učitel se lekl i zaradoval...

...Farář pokynul, naposledy zazněl jeho hlas osadníkům, a pláč zástupů byl mu odpovědí. Vtom ze staré bedněné zvonice zvony zahlaholily na rozloučenou. V ten okamžik zaslzel a slze vstoupil do kočáru, z něhož se ještě ohlédl po zvonici, po kostele, po svých lipách; kynul vpravo vlevo maje smeknuto a dávaje sbohem. Jel zástupy, které na něj tu čekaly, jel za hlaholů zvonů živou ulicí, která konce neměla, táhnouc se od kostela dolů Padolím až na dolejší konec. Kynul a kynul, sbohem dával a v tom vzrušení jen pokynul hlavou, když stará mlynářka uslzená mu řekla: "Tak vidíš, jak tě mají rádi" Měli a nemohli na něj zapomenout. Padolským scházel všude, v kostele, ve škole, v okolí fary, na polích i na cestě ke štole pod starý buk. Zůstalo velké prázdno." 2)

Takto vylíčil Alois Jirásek ve své kronice U nás vztah místních usedlíků k veliké osobnosti dějin Hronova. Páter P. Regner Havlovický Havlovický odjíždí do nedalekého Náchoda, kde se po čase stává děkanem.

Pocházel z rodiny havlovického mlynáře a měl tři bratry. První z nich byl po otci mlynářem, druhý "šichtmistrem" a třetí zednickým mistrem. Z dopisů, které psala sestra Aloise Jiráska spisovateli jako podkladový materiál pro kroniku U nás se můžeme dovědět, že páter Regner byl vysoké postavy, štíhlý, měl černé vlasy a zvláště prý měl pronikavé černé oči. Po studiích na broumovském klášterním gymnáziu a po absolvování filozofie a teologie v Praze působil jako kaplan v Náchodě a administrátor3) několika farních úřadů na náchodském panství (do roku 1829), potom jako zámecký kaplan4) v Náchodě. Dne 11. 1. 1831 byl jmenován farářem v Hronově, kde zůstal do roku 1845, kdy se stal náchodským děkanem.5)

Oblečen chodil obyčejně černě, na hlavě cylindr a na krku černý šátek. Měl mnoho knih a choval velké množství krásného dobytka. "Návštěv míval mnoho, zvláště cizích. Jmenovitě k němu často přijížděl pan důchodní ze zámku s paní, která byla příbuznou faráře. Byla prý to velmi hezká mladá dáma, neměl žádné děti. A mezi lidem se snad trochu šeptalo, že se mají s panem farářem rádi. Podstatného však nikdo nic nevěděl." 6) Při kázání mluvil k evangeliu, a pak poučoval lidi, co a jak mají v hospodářství dělat. Několika farníkům se to však nelíbilo. O nedělích si páter zval mladé sousedy do školy a učil je základům sadařství a včelařství, dospělé správnému obdělávání polí7) a základům chemie. V roce 1850 podal svůj návrh Vlastenecké hospodářské společnosti na zdokonalený pluh (tzv. Pflug - ruchadlo), který zkonstruoval na základě vlastních zkušeností.8) Podle tehdejšího zvyku mu lidé říkali "oni". Nato prý jednou ve škole povídá: "A kdo mne teď řekne nejdřív "vy", toho budu mít nejradši." 9)

Potkal-li farář někde tuláka, hned se ho ptal, proč nepracuje. Když on řekl, že nemá co, vzal ho hned s sebou, že mu práci opatří.

Páter Regner si vždy byl vědom své odpovědnosti k lidu ze kterého vyšel a pomáhal mu, jak jen mohl. Také při epidemii cholery, která se objevila krátce po jeho nástupu do Hronova a řádila hlavně ve Zbečníku, kde byl koncem ledna 1832 zaznamenán první případ na náchodském panství. V hronovské farnosti onemocnělo 372 osob, z nichž 186 zemřelo.10) Regnerovou základní povinností kněze bylo poskytnout umírajícím duchovní útěchu a zaopatřit je svátostmi. Pokud jen mohl, rozdával také léky a hlídal dodržování alespoň základních hygienických opatření, která rychtáři podceňovali. On sám v této zkoušce obstál, ale podepsalo se to na jeho zdraví (revmatismus a otřesené nervy).

Velký vliv měl Regner na zakládání a řízení přádelních škol na náchodském panství, ve kterých viděl prostředek k překonání výrobní i odbytové krize českého plátenictví. Spolu s dalšími však bohužel nepochopil, že budoucnost patří strojové výrobě.

Neúspěch zažili, Regner i jeho bratr Vincenc, při pokusech dolování uhlí na Hronovsku. Chtěli tak zajistit práci několika nezaměstnaným horníkům, a tak si v letech 1835 - 1839 pronajali důl Vilemínu ve Žďárkách. Tento pokus však skončil neúspěchem. Roku 1838 založili, p. Josef Regner a hronovský ranhojič Marek Teller, v Hronově školní knihovnu, jednu z nejstarších na Náchodsku.

A co na závěr? Znovu si vypůjčím několik řádek z posledního dílu kroniky U nás:

"Půl Padolí bylo v Náchodě na pohřbu děkana Havlovického. Když nesli Padolští s Náchodskými rakev z kostela, ohlédl se farář Rojek v třpytivém pluviálu11) po zámecké stráni sluncem vyzářené, líbezně zelené, místem už prokvétající šeříkem, a přišeptal faráři Ludvíkovi: "To jest jeho pomník."

Plakali všichni u hrobu vykopaného u samého starého kostelíka gotického pod lipami, plakali, a nejvíc a nejupřímněji Padolští i Matěj Donát. Když se vraceli domů, šli celým houfem, řekl Čejchan, starý granatýr:12) "No nedali nám ho, ale u nás ostane."" 13)

Poznámky a prameny:

  1. konzistoř - biskupská kancelář
  2. Jirásek, A.: U nás IV. Brno, Brázda 1952, s. 398 - 399.
  3. administrátor - prozatímní správce farnosti
  4. kaplan - kněz (obvykle nově vysvěcený) určený zpravidla za pomocníka faráři v duchovní správě
  5. děkan - titul správce některých významných kostelů; český titul udělovaný biskupem některým zasloužilým kněžím
  6. Janáčková, J.: Živé prameny, 1. vyd. Hradec Králové, Kruh 1980, s. 74.
  7. Učil lidi tzv. trojpolnímu hospodářství - střídání různých plodin na určitém poli (nenechávat žádnou část ladem, neboť se ještě více zaplevelila).
  8. Pluh je uložen v místním muzeu.
  9. Janáčková, J.: Živé prameny, 1. vyd. Hradec Králové, Kruh 1980, s. 75.
  10. SOkA Náchod fond AM Hronov, cit. Kronika sv. 3, s. 128 - 139.
  11. pluviál - široká a dlouhá, dříve bohatě zdobená pláštěnka, které užívají katoličtí duchovní při některých bohoslužebných úkonech (mimo mši).
  12. granatýr - příslušník vojenského oddílu vyzbrojeného ručními granáty; přeneseně statný člověk
  13. Jirásek, A.: U nás IV. Brno, Brázda 1952, s. 458.


Návrat na domovskou stránku