Obsah

Předmluva

Úvod

Poloha, znak a název města, přírodní podmínky

Stručný nástin historie Hronova

Kulturní památky a turistické zajímavosti

Pověsti z Hronovska

Místní lidové tradice a zvyky

Nejvýznamnější osobnosti

Další významní "Hronováci" a "krajánci"

Ti, na které by se nemělo zapomenout

Hronov a okolí dnes

Závěr

Napište mi
své připomínky, náměty, ...

Jste [CNW:Counter] návštěvník

Ti, na které by se nemělo zapomenout

Josef Prouza
Martin Růžek
Jan Jánský - Špreňar
Josef Škvorecký
Oldřich Kolman
Doc. RNDr. Jan Žďárek, DrSc

Josef Prouza

LIDOVÝ LÉČITEL (1904 - 1995)

Narodil se 17. prosince 1904 v Batňovicích. On sám i jeho léčení vyrůstaly z neviditelných pramenů tohoto kraje. Jeho předkové sídlili na náchodském panství. Jeho praděd, Matěj Prouza z Radešova, byl v první polovině 19. století léčitelem, všeobecně zvaným "doktor". Toto doktorské řemeslo už měl Matěj Prouza dobře naučené od svého děda a táty. Děd z matčiny strany byl kronikářem obce, ale kromě toho zanechal tři pozoruhodné rodinné kroniky. Vylíčil v nich nejen historii svého rodu, ale i své hledání lidské duše. Prostřednictvím spiritistického média vzkázal po své smrti vnukovi Josefu, že chce-li dojít dál duchovně a duševně, musí opustit spiritismus1) a hledat hlubší poznání. Protože byl jeho otec vážně nemocen, musel se Josef starat o hospodářství, takže na školy nebylo ani pomyšlení.

"Onemocnění jeho tří dětí záškrtem a uzdravení zejména nejmladší Elišky se stalo impulzem k tomu, že se zavázal do smrti léčit zadarmo lidi." 2)

Nejcharakterističtějším rysem Prouzova léčení byly diagnózy nemocí. Vypěstoval si a získal dar jasnozření. Viděl svým duchovním zrakem do nitra člověka. Poznával také zpětně, kdy určitá nemoc vznikla. Jeho diagnózy byly neobyčejně rychlé a přesné.

"Kromě daru "vidění" získal časem i dar "slyšení". Je to takzvaná psychografie. Ve stavu soustředění slyšel hlas či dostával myšlenky a ty zapisoval. Tyto zápisníky mu dávaly nahlédnout do vývojových fází člověka, lidských kultur i do toho, co se děje s člověkem, když překročí práh smrti. Tyto informace mu prý diktovala osobnost, která žila po první světové válce, ale osobně se na zemi nikdy nesetkali." 3)

Josef Prouza byl za války starostou obce, pak byl zaměstnán v JZD Batňovice. Lidi léčil po návratu z práce. Léčil doma, ale většinou jezdil po celém Podkrkonoší i do Českého ráje, do severních Čech, do Hradce Králové, do Prahy i na Moravu. Vyléčil desetitisíce lidí. Rozmnožoval, vydával a rozdával i recepty čajů. Přednášel o nemocích a výživě, spolupracoval s lékaři. Z hradecké nemocnice mu někdy posílali pacienty ke konzultacím ohledně diagnózy. Sám prožil klinickou smrt a přesně o ní vyprávěl. Zemřel 26. února 1995.

Josef Prouza je významnou osobností našeho kraje a novodobého léčitelství vůbec, který se doslova rozdal lidem.

Poznámky a prameny:

  1. spiritismus - názor, že se duše zemřelých mohou nějakým způsobem projevovat v oblasti zkušenosti žijících a že je možno s nimi navazovat spojení, např. prostřednictvím médií apod.
  2. Janeček, O.: Léčitel Josef Prouza. In: Rodným krajem (11), Červený Kostelec 1995, s. 29 - 31.
  3. tamtéž

Martin Růžek

HEREC (1918 - 1995)

Narodil se v nedalekém Červeném Kostelci 23. září 1918. Růžek je jedním z mála našich herců, kteří k divadlu Martin Růžek přišli bez konzervatoře nebo vysoké školy. Po maturitě (kdy se ještě jmenoval Erhart Martin, teprve později přijal příjmení po své matce Idě Růžkové a jméno po otcově příjmení Martin) začal studovat lesní inženýrství na pražské technice. Po uzavření českých vysokých škol prošel různými zaměstnáními, při kterých však myslel hlavně na divadlo. Jako ochotník hrál už od dětských let i v Kostelci. V Praze se prosadil v ochotnickém divadélku Čin, časem vstoupil do poloprofesionální skupiny Václava Laciny - Živé jeviště a koncem okupace do prvního profesionálního angažmá ve Snížkově satirickém Rozmarném divadle. Po válce nastoupil Růžek angažmá v Mladé Boleslavi, odkud přešel do Českých Budějovic, a potom do Brna.

Jeho velkým vzorem z mládí byl Zdeněk Štěpánek. V roce 1957 Růžka angažovalo Ústřední divadlo čs. armády v Praze na Vinohradech, kde zůstal až do r. 1963, kdy se dostal do Národního divadla, v němž pak působil až do své penze v roce 1990.

Z jeho repertoáru vzpomeňme např. Tartuffa (1965), Krále Jindřicha II. (1969), Valentu v Tylově Paličově dceři (1973), Lízala v Maryše bratří Mrštíků (1980) a Dvořana v Lucerně (1983).

Martin Růžek natočil více než sto padesát filmových rolí, vystupoval v rozhlase i v televizi, hlavně se však upsal divadlu. Celý život chtěl pomocí herectví vytvořit různé charaktery, rozličné pravdivé portréty, které by divákům něco užitečného řekly o životě a zároveň jim přinesly radost z hereckého umění. Zemřel 18. prosince 1995 a je pochován v Červeném Kostelci.

Poznámky a prameny:

Jan Jánský - Špreňar

HEREC (*1920)

Narodil se 20. ledna 1920 v Hronově. Oba jeho rodiče byli vynikajícími herci hronovského ochotnického spolku, a tak šel mladý Jan v jejich stopách. Divadlo začal hrát v divadelním souboru v Hronově, ale svou profesionální dráhu nastoupil v divadle v Pardubicích. V roce 1949 přešel do divadla J. K. Tyla v Plzni, kde za 46 let ztvárnil desítky vynikajících rolí a patřil mezi nejlepší členy souboru. Vystupoval v televizních inscenacích, v plzeňském rozhlase a vytvořil řadu filmových rolí.

Jan Jánský žije od roku 1949 v Plzni, ale i přesto se občas vrací do svého rodného Padolí (část Hronova).

Josef Škvorecký

PROZAIK, BÁSNÍK, PŘEKLADATEL A LITERÁRNÍ KRITIK (*1924)

Narodil se 27. září 1924 v úřednické rodině v Náchodě. Jeho otec působil v Sokole, za což byl během druhé světové války zatčen. Maminka pochází z Chodska.

V Náchodě, s nímž je spojena velká část Škvoreckého autobiografických próz, studoval na gymnáziu a po maturitě roku 1943 byl úřady poslán pracovat do továrny jako pomocný dělník. Po otevření vysokých škol odjíždí do Prahy studovat medicínu. Po dokončení semestru (roku 1945) studuje angličtinu a filozofii na filozofické fakultě UK. Po absolvování (1949) učil na škole v Polici nad Metují a později na sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší. Roku 1951 nastoupil vojenskou službu, která trvala dva roky. Poté nastoupil jako redaktor Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (Odeon). Mezi tímto zaměstnáním však nastala dvouletá pauza, kdy Škvorecký pracoval jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Od roku 1963 měl svobodné povolání.

V dramatickém roce 1968 odešel se svou ženou Zdenou Salivarovou do exilu do USA. Nyní žije v Torontu v Kanadě, kde se podílí na vydávání českých knih. Od roku 1969 učí na torontské univerzitě. Napsal celou řadu povídek a románů, z nichž se většina odehrává na Náchodsku. Jeho literární prvotinou je román Zbabělci (1958), kde se poprvé objevuje jeho alter ego,1) hlavní hrdina Dany Smiřický. Děj se odehrává během osmi dnů jara 1945.

Z dalších děl připomeňme: Mirákl (1972), Hořkej svět (1978), Příběh inženýra lidských duší (1977), novela: Legenda Emöke a další. Židovské tematice se Škvorecký věnoval v souboru Sedmiramenný svícen (1964), Babylónský příběh a jiné povídky (1967), Lvíče (1969). Důvtip a dobré kombinační schopnosti předvedl Škvorecký v souboru povídek o poručíku Borůvkovi. Jedním z nejznámějších děl novější doby se díky televiznímu zpracování staly detektivní příběhy s názvem Hříchy pro pátera Knoxe (Toronto 1973, Praha 1991 a 1998).

K postavě Danyho se Škvorecký vrátil v novele Konec nylonového věku (1967) a v románu o vojenské službě Tankový prapor (Toronto 1971, Praha 1990), který byl v roce 1991 zfilmován Vítem Olmerem podle scénáře Radka Johna. V emigraci dopsal a vydal Prima sezónu (1975), kterou autor sám pokládá za svou nejlepší knihu. Jedná se o šest příběhů septimána Danyho.

Škvorecký napsal i básnické sbírky: Nezoufejte (Mnichov 1979, Praha 1990) a Dívka z Chicaga (Mnichov 1980, Praha 1990). Dále napsal divadelní frašku Bůh do domu (1980). Podle jeho scénářů byly natočeny filmy: Farářův konec, Zločin v dívčí škole a Zločin v šantánu (poslední dva režíroval Jiří Menzel).

Za rok 1966 Škvorecký obdržel cenu nakladatelství Československý spisovatel. Další cenu získal roku 1968 za novelu "Konec nylonového věku". "Nerad bych psal nějakou slohovou úlohu o svém rodném městě, abych dokázal, že je miluju. Z milosti nevypočitatelného Pána Boha jsem se stal spisovatelem, a kromě dvou historických románů a několika vymyšlených detektivek, nepsal jsem vlastně nikdy o ničem jiném než o Náchodě, o tom "krásném městě Kostelci" a o všech jeho krásných dívkách, o kamarádech, které mám dnes stejně rád, jako když jsem před více než čtyřiceti lety psal Zbabělce. A pokud si někdo dá tu práci a přečte si román pozorně, najde v něm nejen panoramatický obraz města, doby a jejich lidí, ale v řadě pasáží i výslovné vyznání: lásky, přátelství, toho, co je mezi přátelstvím a láskou." 2)

Poznámky a prameny:

  1. alter ego - druhé já, důvěrný přítel
  2. Škvorecký, J.: Náchod. In: Rodným krajem (8), Červený Kostelec 1994, s. 2 - 3.

Oldřich Kolman

HUDEBNÍK, KAPELNÍK (1930 - 1995)

Hronovský hudebník, kapelník a vynikající harmonikář Oldřich Kolman se narodil 16. března 1930. Muzikantskou dráhu začínal již za druhé světové války, ale hlavně po osvobození, a to ve skautské kapele. V padesátých letech vznikl, díky dalším výborným hudebníkům, velký swingový orchestr. Oldřich Kolman díky svému nevšednímu hudebnímu talentu a zápalu pro věc stanul tomuto orchestru v čele. Vybaven teoretickými znalostmi od regenschoriho pana Hepnara tvořil hudební aranžmá, jimiž se orchestr proslavil po celém kraji, i za jeho hranicemi. Po rozpadu velkých kapel hrál nějaký čas v různých podnicích v Hradci Králové a Trutnově jako hudebník z povolání. Později se ale opět vrátil mezi tzv. amatéry. Zemřel 12. března 1995 v Hronově.

Poznámky a prameny:

Doc. RNDr. Jan Žďárek, DrSc

ENTOMOLOG (*1938)

Jan Žďárek je vědeckým pracovníkem Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR a vysokoškolským pedagogem na Přírodovědecké fakultě UK. Věnuje se studiu fyziologie a chování hmyzu, dlouhodobě pracoval a přednášel na univerzitách ve Spojených státech. Ve východní rovníkové Africe se podílel na výzkumných programech, zaměřených na boj proti tropickým škůdcům, hlavně mouše Tse - tse.

Jeho první českou populárně vědeckou knihou o hmyzu jsou Neobvyklá setkání (1980). Nedávno vyšla jeho další kniha s názvem Proč vosy, včely, čmeláci, mravenci a termiti...? (1997). Obě zmíněné knihy ilustroval hronovský malíř Ivo Švorčík.

Návrat na domovskou stránku