Skógar
1.9. 2004
Ráno jsme se mohli opět přesvědčit o proměnlivosti počasí na jihu Islandu, protože jsme se probudili do
nádherného dne a po včerejším lijáku a větru nebyla ani památka. Nejprve jsme museli vyřešit základní
problém příštích dnů - jak se budeme bez auta dopravovat. Vzhledem k cenám autobusů pro nás připadal do
úvahy pouze autostop a dnešek to měl prověřit. Potřebovali jsme se totiž nejprve dostat pro věci do
Skógaru a potom stopovat zase zpět, a to až do Reykjavíku.
Vzhledem k tomu, že nás bylo 5, museli jsme se nějak rozdělit. Pro začátek jsme navrhli rozdělení do
dvou dvojic (kluk + holka) a jeden bude muset cestovat sám. Jak jsem čekal, los padl na mě, takže jsem
neváhal a vydal se na hlavní silnici zkusit štěstí. To mně ovšem moc nepřálo - jednak bylo ještě poměrně
časně, takže jezdilo ještě méně aut než obvykle a jednak nikdo nezastavoval.
Po chvíli dorazil i Hary s Emou, kteří vyrazili stopovat směrem ke Skógaru a dali mně tak šanci jako
prvnímu odchytit projíždějící auta. Poté přišel i Petr s Luckou, kteří čekali na druhé straně silnice na
odpočívadle až něco stopnu a podle obsazenosti auta se buď svezou se mnou a nebo potom budou zkoušet štěstí
sami. Vše ovšem dopadlo úplně jinak - mně nikdo nezastavoval a po nějaké době jsem nevěřil vlastním očím.
Auto, které před chvílí jelo směr Skógar se vrátilo na odpočívadlo, chvíli tam stálo, Petr se s řidičkou
mezitím domluvil, ta je naložila a odjeli. Aniž by se tedy snažili, měli Petr s Luckou o odvoz postaráno.
Já jsem tedy jak trubka stál dál na silnici a marně se pokoušel cokoliv stopnout. Předem jsme se domluvili,
že nejpozději v 15:00 si dáme sraz ve Skógaru, jinak to už pak nemá cenu se ani snažit tam dostat. Bylo to
necelých 30 km a už jsem byl smířen s tím, že za chvíli vyrazím pěšky. Potom se na mě ale štěstí přeci jen
usmálo a jeden starší dědula mně zastavil. Znal jen pár anglických slov, ale na domluvu to stačilo. Po
chvíli jízdy najednou vidím, že Hary s Emou rovněž ještě stopují. My jsme měli auto dost narvané,
jeden člověk by se ještě vešel, dva už by byl ale problém. Dědula ani nejevil snahu zastavovat. Tak jsem
se zmínil, že to jsou moji kamarádi, kteří také ještě nikoho nestopli. Dědula tedy zastavil, trošku
jsme to uspořádali a nakonec se všichni vešli. Do Skógaru k muzeu jsme dorazili chvíli po Lucce s Petrem,
takže nám to pěkně vyšlo.
Po chvíli zmatků se nám podařilo získat i naše odložené batohy, takže jsme byli připraveni k další cestě.
Bylo nám ovšem trochu hloupé jen tak odejít, a navíc expozice v muzeu vypadala poměrně zajímavě, takže
jsme se rozhodli obětovat poměrně vysoké vstupné a muzeum navštívit.
Muzeum je rozdělené do několika částí a budov. V hlavní budově jsou exponáty především z oblasti Skógaru,
které ukazují, jak se zde dříve žilo. Bohužel veškeré popisky byly pouze v Islandštině. V další budově
se nachází expozice věnovaná dopravě a komunikační technice, nachází se zde i prodejna suvenýrů. Ta
nějakou magickou přitažlivostí vcucla obě holky a ty tam zůstaly po celou dobu, co jsme si tuto
expozici prohlíželi. Jedním z exponátů byla i Škoda 120 z roku 1989, škodovky jsou dodnes na Islandu
poměrně rozšířené a dobře hodnocené.
Později jsme objevili důvod, proč se holky zdržely. Chtěly si koupit čepice a pořád si zkoušely
jednotlivé modely a nemohly se mezi nimi rozhodnout. Nakonec se to společnými silami podařilo a mohli
jsme pokročit do poslední části muzea. Tou byla venkovní expozice, jakýsi skanzen, kde bylo možné si
prohlédnout, jak se na Islandu dříve žilo. Tuto jedinečnou možnost máte teď i vy prostřednictvím
mnoha fotografií, které jsem v celém muzeu pořídil.
Dnešní den byl opět ve znamení oslav - Lucka slavila své kulatiny (a dvacetiny to nebyly :-)) a kde
jinde bysme našli lepší prostředí pro oslavu, než u vodopádu Skógafoss. Měli jsme pro ni překvapení,
podařilo se nám najít obchod s vínem a jedno jsme jí tam zakoupili. Samozřejmě dostala i hobla, těžko
ale říci, jestli to bylo větší urpení pro ni, nebo pro Emu.
Protože jsme chtěli ještě vyjít nad vodopád a poté se dostat stopem do Reykjavíku, přesunuli jsme
zbytek oslav na večer. Vodopád vypadal zvrchu rovněž impozantně, jak můžete posoudit. Samozřejmě
nemohlo ještě chybět focení před vodopádem v nových čepicích, které už holky z hlavy prakticky
nesundaly.
Při stopování do Reykjavíku jsem se s Petrem a Luckou domluvil na vzájemné spolupráci, každý jsme
obsadili jednu cestu a zhruba po půlhodince jsme skutečně stop chytili. Aby to ale nebylo tak jednoduché,
tak si Petr s Luckou usmysleli, že cestou ještě vystoupí a půjdou nakoupit do supermarketu. Co, to bylo
tajné. Já jsem nehodlal podstupovat další stopařské martyrium a pokud by náš řidič jel až do Reykjavíku,
tak pojedu s ním. Pokoušel jsem se mu to vysvětlit, protože jeho angličtina se také omezovala jen na
několik základních slov, a nakonec se mně to i povedlo. Jel opravdu až do Reykjavíku a dokonce mě
dovezl až na hlavní autobusové nádraží, kde jsme měli každou hodinu (od 20:00) sraz.
Dorazil jsem tam krátce po sedmé, takže jsem měl ještě spoustu času. Prolistoval jsem tedy prospekty,
kterých bylo na nádraží neúrekom, a krátce před osmou mně přišla SMSka od Haryho, že jsou v Reykjavíku
v kempu a jdou pěšky na nádraží. Mezitím přijela i Lucka s Petrem a tak jsme se tu všichni sešli.
Zbývalo ještě vyřešit otázku, kde oslavíme ty Lucčiny narozeniny. Protože to vypadalo na déšť, zvolili
jsme nakonec variantu, že dojdeme do kempu, kde postavíme stany a někde to tam oslavíme. Obzvlášť Hary
s Emou z toho měli asi velkou radost, jelikož odtamtud právě přišli a není to odtud zrovna nejblíž.
Nejprve jsme ale ještě na nádraží zakoupili na příští den turistickou kartu, na kterou měly být
zdarma vstupy do muzeí, MHD, ZOO, bazénů a hlavně na Volcano show, na kterou jsme se chystali.
