Reykjavík
2.9. 2004
Celý dnešní den jsme si vyhradili na prohlídku Reykjavíku. Šéf výpravy bohužel hrubě podcenil období
výskytu papuchalků na Islandu, a tak jsme za celou dobu našeho pobytu žádného živého papuchalka neviděli.
V podstatě hned vedle kempu se nachází zoologická zahrada, kde se mají vyskytovat především zvířata
žijící na Islandu a tak jsem doufal, že ho uvidíme alespoň tady.
Před návštěvou ZOO jsme si ještě trošku zařádili v nedalekém bazénu, když už jsme měli na kartu vstup
zdrarma. V ZOO otevírali stejně až v 10:00 a tak jsme měli dost času.
Bohužel zoologická zahrada, alespoň pokud jde o papuchalky, rovněž zklamala a žádní zde nebyli. Měli jsme
ale štěstí a viděli jsme krmení tuleňů. Jinak to byla spíše taková miniZOO, mnoho druhů zvěře tu nemají.
Zato zde najdete technický koutek, kde si můžete ověřit svoji šikovnost, sílu, případně vyzkoušet, jak
hlasitě dokážete zařvat.
Poté jsme se již autobusem dopravili do centra, kde jsme se rozdělili. Mě s Harym příliš nelákala
návštěva rozličných muzeí, tak jak si to naplánovaly holky, Petr říkal, že ještě uvidí. Dali jsme si
tedy sraz večer před Volcano show a rozdělili jsme se.
My jsme to s Harym vzali pěšky po jedné z hlavních ulic, objevili jsme zde i náš oblíbený supermarket
Bónus, kde mají jedny z nejnižších cen na Islandu. Došli jsme až k betonovému kostelu Hallgrímskirkja,
který je hlavní architektonickou atrakcí v Reykjavíku a je to vůbec největší kostel na Islandu.
Zde ovšem Hary zjistil, že někde ztratil svoji návštěvnickou kartu Reykjavíku. Vzhledem k tomu, že jsme
stejně neplánovali návštěvu velkého množství muzeí a i centrum je poměrně malé a není zapotřebí použít
MHD, nebyla to až taková tragédie. Od kostela jsme tedy zamířili dále do centra, před nějakým domem se
sochou jsme si dali svačinku, prošli jsme kolem radnice, která tak ovšem vůbec nevypadala a zamířili
jsme k národnímu muzeu. To bylo jediné muzeum, které jsem si chtěl v centru prohlédnout. Po chvíli
hledání jsme ho i našli, bylo nově otevřené a expozice byla velmi zajímavá. Bohužel se zde nesmělo
fotit.
Hary na mě počkal v předsálí a já jsem si rychle proběhl nejzajímavější expozice. Měli tu hezky udělaná
videa na různá témata - osídlení Islandu, Vikingové apod., bohužel tolik času jsem tomu zase věnovat
nechtěl. V tomto muzeu už měli popisky v angličtině, takže se člověk mohl i leccos zajímavého dozvědět.
Byla tu i možnost vyzkoušet si vikingskou výzbroj, čehož jsem rovněž využil. Byla tak těžká, že bych s
ní nechtěl nikam chodit, natož pak bojovat.
Odtud jsme pak šli do turistických informací, kde měla být možnost na turistickou kartu získat půl
hodiny internetu zdarma. To se skutečně potvrdilo, navíc jsme zjistili, že systém jejich zabezpečení
je natolik průhledný, že jsme oba internetovali zadarmo a půlhodinový kupón na internet jsme ani
nepoužili.
Pokračovali jsme pak k přístavu a po nábřeží až k Slunečnímu plavidlu od Jóna Gunnara Árnasona, což
je stylizovaný vikingský drakar, který rovněž nemůže chybět na fotografiích návštěvníků Reykjavíku.
Odtud jsme pak došli opět k hlavnímu kostelu, jelikož při naší první návštěvě zde svítilo slunce
tak nešťastně, že nešel pořádně vyfotit. Potkali jsme se zde se zbytkem naší výpravy a Petr se
slitoval nad Harym a půjčil mu svoji kartu, jelikož ji prý až do návštěvy Volcano show nebude potřebovat.
To nám umožnilo vydat se na průzkum vzdálenějšího předměstí Reykjavíku. Vybrali jsme si Hafnarfjörður,
jelikož zde mělo být námořní muzeum a odplouvali odtud lodě, které vozí turisty za velrybami. To je
mimochodem jedna z mála věcí, která není až tak drahá, minimálně to bylo o dost levnější, než kolik
jsme za to kdysi zaplatili v Norsku. Ema by ráda na velryby jela, kromě Lucky jsme ale tuto atrakci
již všichni absolvovali v Norsku. Lucce se to ale zdálo příliš drahé a navíc by nás to stálo další
den v Reykjavíku, což by sice holky uvítaly, ale nám se to moc nezamlouvalo. Pokud by byli z lodi
vidět papuchalci, tak bych na to s Emou klidně jel, ti ale všichni už odlétli a tak to nedopadlo.
V přístavu jsme objevili nádhernou vikingskou restauraci, kterou jsem obdivoval již na prospektech
na autobusovém nádraží. Nakoukli jsme přes okno dovnitř a vypadalo to tam opravdu stylově. Viděli
jsme i odplouvající velrybářskou loď, muzeum jsme ovšem nenašli. Stejně jsme měli nejvyšší čas jet zase
zpět, abychom stihli Volcano show.
Dorazili jsme tam s Harym ještě o chvíli dříve, tak jsem využil času a zeptal se slečny u pultíku,
jestli zde platí návštěvnická karta. Přestože nás baba na autobusáku ujišťovala, že zde karta platí a
zejména proto jsme ji zakoupili, v doprovodném letáčku se o Volcano show nezmiňovali. Slečna z toho
byla lehce zmatená, zrovna tudy však procházel postarší pán, kterého se na to zeptala. Ten rezolutně
prohlásil, že zde sleva neplatí a chystal se odejít. Já jsem řekl, že to nevadí, že o to máme stejně
zájem. To ho zarazilo a zeptal se, odkud jsme. Když jsem řekl, že z České republiky, jen se usmál a
na chvíli zmizel. Za chvíli přinesl knihu Hynka Adámka a Jakuba Havla - Island soulad protikladů,
kterou mu Hynek věnoval. Tak jsme mu řekli, že se s Hynkem známe, že jsme se s ním letos potkali zde
na Islandu.
Byl to totiž Villi Knudsen, jekož otec s natáčením sopečných aktivit na Islandu začal a Villy v jeho
díle nyní pokračuje. Mezitím přišel i zbytek naší výprvy a tak jsme se společně s Villim seznámili.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme slevu stejně dostali, platili jsme méně než polovinu obvyklého vstupného.
Představení se skládá ze dvou částí. První část ukazuje všechny erupce na Islandu od roku 1947, druhá
část se pak věnuje výbuchu sopky Heimæy v roce 1973 a následné evakuaci malé rybářské vesničky a
uvidíte i zrození ostrova Surtsey z oceánu v listopadu 1963.
Jedná se o velice zajímavé dokumenty, jen by to chtělo více zapracovat na zvukovém doprovodu, kterému
bylo velmi špatně rozumět. Lucka si nechala druhou část pouštět do sluchátek italsky a bylo to prý o
hodně lepší. Po skončení představení za námi ještě Villi přišel s tím, jestli nás může pozvat do hospody.
Takové pozvání se samozřejmě nedalo odmítnout, jeli jsme tam dokonce taxíkem.
V hospodě přišly na řadu, kromě tradičních témat týkajících se sopečné činnosti na Islandu, i otázky
týkající se národního nápoje na Islandu - Brennivinu. Jak s tím holky začaly, bylo nám jasné, jak to
skončí. Villi samozřejmě brennivin objednal a nezůstalo jen u jedné rundy. Do toho se pilo pivo, tak se
tam všichni zmazali jak klokani. Za mě pivo vypil Hary, tak jsem dopadl nejlépe a dobře jsem se pak
cestou přes celé město do kempu bavil. Potvrdilo se tak i tvrzení Hynka v jeho knížce, že si Villi
velmi rád přihne.
