Askja
19.8. 2004
Ráno jsme si museli přivstat, auto jsme měli rezervované od osmi hodin do půlnoci. Čekala nás cesta do
vnitrozemí k sopce Askja. Zdejší krajina je prý velmi podobná krajině měsíční a proto zde také trénovali
američtí astronauté před svým letem na Měsíc.
Jak můžete vidět na mapce, cestu protíná řada řek a potoků, většinu z nich je nutné přebrodit. Proto
také není možné vyrazit s obyčejným osobákem. Cestou jsme dojeli jedno auto s Holanďany, se kterými
jsme se u brodu domluvili na výměně jednoho člena posádky. Můžete proto vidět i vlastní brodění v akci,
jak to Hary nafotil. Zvláště druhý brod byl dost hluboký a dveřmi u spolujezdce dovniř i maličko
nateklo. Pravděpodobně vlivem velmi teplého letošního počasí (prý byla překonána řada denních teplotních
rekordů) byla hladina řek, díky tajícím ledovcům, vysoká. Na to upozorňovala i výstražná tabulka u brodu.
Umístili ji ale šikovně na druhé straně, takže nás nemohla nijak znervóznit :-)
Jak jsme měli doposud štěstí na počasí, tak dnes bylo velmi pochmurně a naděje na zlepšení byla nepatrná.
To se bohužel potvrdilo a když jsme dorazili k Askje, střídavě pršelo, mrholilo a nebo chumelilo. Byly
i světlé chvilky, kdy vykouklo sluníčko, ty ale netrvaly příliš dlouho.
Jak působí okolí sopky opravdu bezútěšně, vlastní sopka vypadá velmi zajímavě. Nachází se zde třeba
kráter Víti, který se vytvořil po erupci Askji r. 1875. Je asi sto metrů široký a šedesát metrů hluboký.
Na dně je jezírko s teplou vodou, kde je možné se vykoupat.
Za ním potom najdete jezero Öskjuvatn, které vzniklo v kaldeře sopky. Má plochu 11 km2
a s hloubkou až 220 m je to nejhlubší jezero na Islandu. Poslední erupce sopky byly zaznamenány v
letech 1875, 1921-1929 a 1961.
Podnikli jsme menší výpravu po okolí, ze které můžete vidět i nějaké fotografie. Nakonec jsme neodolali
a i přes nepřízeň počasí jsme sešli vykoupat se do jezírka v kráteru Víti. Voda naštěstí nebyla zdaleka tak
teplá, jak varovaly cedulky nad kráterem. Holkám se naopak teplota necelých 30 °C zdála nízká a
byla jim zima. Nic to nebylo ovšem proti tomu, když člověk vylezl z vody ven. Tak rychle jsme ještě asi
ustrojení nebyli. Mezitím kolem procházel hlouček turistů a asi se dost divili, co za blázny se to tam
koupe.
Vzhledem k tomu, že jsme měli ještě dostatek času, rozhodli jsme se vydat k ledovci Dyngjujökull.
Co nás trošku trápilo byl ukazatel paliva, který neúprosně odměřoval ujeté kilometry a pomalu, ale jistě,
se propadal k červenému poli. Nejbližší čerpací stanice byla, jak snadno uhodnete, zpět v Reykjahlíðu.
To byl i hlavní důvod, proč jsme nakonec vyměkli a dojeli jsme pouze k čelu tohoto ledovce. Podle mapy
i podle průvodce měly být ještě kousek jižněji ledovcové sopky, to jsme však už nechtěli riskovat. Krajina
se cestou k ledovci trošku proměnila a z neútěšné měsíční krajiny začaly vystupovat nádherné horské
útvary.
Hrana ledovce je od sopečného prachu pěkně černá a na první pohled se příliš neliší od okolní krajiny.
Udělali jsme si opět menší výlet po okolí a pak jsme se již vydali na zpáteční cestu.
Podařilo se mně prosadit jinou cestu, než-li po které jsme přijeli. Byl to trošku risk, jelikož jsme
netušili, nakolik bude obtížná. Teoreticky měla být výhodnější, protože menší část cesty vedla terénem.
Ovšem v případě, že by se jednalo o obtížně sjízdný terén, asi bychom s benzínem nevystačili.
Naštěstí byla tato cesta o hodně jednodušší. Brodů zde bylo minimálně a byly mělké a celkově byla
cesta kvalitnější, takže se dalo jet mnohem rychleji. Nechali jsme řídit i holky, aby si také užily
jízdy teréňákem a bylo vidět, že jim to svědčí :-)
Nakonec jsme s benzínem vyšli bezproblémově a auto jsme vratili ještě hodinu před limitem. Celkem jsme
dnes ujeli asi 400 km. Přespali jsme opět v našem pseudokráteru.
