Putování po Hronu
Jak jsem již naznačil, mým oblíbeným "sportem" se v poslední době stal rafting. V loňském roce jsem si to poprvé vyzkoušel na Ohři, letos potom na Vltavě a hned nato na Hronu.
Vyrazili jsme 6. září 1997 vlakem časně ráno z Hronova. Naše skupinka čítala celkem 10
lidí, akorát na dva rafty. Již z historických důvodů, které zde nebudu jmenovat, jsou
jednotlivé rafty pojmenovány jako Colorado 1 a Colorado 3. Na obrázku vlevo
můžete vidět celou naši trasu.
Colorado 1 jezdilo v následujícím obsazení (viz. foto):
Sněhurka na háčku, levý motor Vojta, pravý motor Hary, levý zadák Káťa a pravý zadák Maruška.
Colorado 3 mělo následující obsazení:
Na háčku Helča, levý motor Jarda, pravý motor
Martin, levý zadák Jíťa, na pravém zadáku jsem byl já.
Už cesta začala zajímavě - v Chocni jsme přestupovali na rychlík na Slovensko, který bývá dost plný. Maruška, šéfka výpravy, ovšem prohlásila, že máme (i když nedopatřením, na co ten přepych) koupené místenky. Když však došlo na lámání chleba, místenky nebyly k nalezení. Vypadalo to na cestu strávenou v chodbičce vlaku obklopeni různými zavazadly a lidmi, láteřícími, že se přes nás nemohou dostat. Díky pochopení a vstřícnosti pracovníků ČD jsme se ovšem mohli přemístit do poštovního vagonu, nic lepšího jsme si ani nemohli přát. Když Maruška při zpáteční cestě místenky našla, byli jsme vlastně rádi, že se tak nestalo dříve. Jak nám ale již naši železničáři naznačili, po přejezdu hranic je nahradí slovenští kolegové, kteří tak vstřícní nebývají. Na jejich slova došlo, ovšem to již byl vlak poloprázdný, takže přesun proběhl bez problémů. Navíc věci jsme si mohli v poštovním vagonu ponechat.
Přejezd hranic proběhl u všech bez problémů, tedy až na mě. Můj pas si celňák ponechal a nakonec mi sdělil, že je neplatný. Jak už asi mnozí tuší, chyběl mi tam podpis. To se (zvláště mně) občas stává.
Cílem naší cesty byla vesnička Podbrezová v Nízkých Tatrách.
Ovšem už cestou jsme s nelibostí pozorovali, že vody je proklatě málo. Šéfka tedy
rozhodla, že vystoupíme už v Predajné, což je vesnička, kam jsme chtěli ještě v sobotu z
Podbrezové dojet. Na fotografii je vidět naše tábořiště. Tato fotka je svým způsobem
zvláštní - jen velmi zřídka se někomu poštěstí vyfotografovat mě při práci. Zde jsem
nafouknul větší část našeho raftu, na fotografii mně ještě vydatně pomáhá Jíťa,
nafukování se účastnil i Jarda.
V neděli byla naším cílem Slovenská Ľupča. Už při sobotním "tréninku" jsme
prakticky ověřili, že vody je skutečně málo. Do rána žádná nepřibyla, takže jsme asi
kilometr až dva rafty spíše tlačili. Poté se ovšem hladina zvedla a my konečně mohli
nasednout. Na horním toku voda tekla poměrně svižně, jak je vidět i na fotografii, a cesta
tedy příjemně ubíhala, aniž by se člověk musel zvlášť snažit.
Na tomto místě bych chtěl vyzvednout umění našeho háčka. Helča nejen že skvěle navigovala, ale nezapřela v sobě ani rybářku. Do holých rukou se jí podařilo chytit nádherného pstruha duháka (kolem kterého např. Colorado 1 projelo zcela bez povšimnutí), kterého nám později také usmažila k večeři. Neodvážím se již odhadnout jeho velikost, ale Helča tvrdila, že v čechách se takovýto duháči vůbec nevyskytují.
Po 19,3 km plavby jsme dorazili do cíle, kde se nám rozprostřel nádherný pohled na hrad.
Rozbili jsme tedy tábor a vyrazili k němu. Přišli jsme sice asi 20 minut po zavírací době,
přesto pro nás kastelán uspořádal prohlídku. Zde mě zaujala např. studna, jejíž hloubku
kastelán demonstroval vhozením hořících novin. Přesnou hloubku si již sice nepamatuji,
ovšem byla značná. Noviny kupodivu nezhasly a osvítily studnu až na dno, dole však žádná
voda nebyla. Studna totiž sloužila jako tajný vchod do hradu, druhý konec chodby ústil
kdesi v pivnici (což je ovšem na Slovensku sklep) ve vesnici pod hradem.
Zdejší kastelán byl velice příjemný starší pán, který, ačkoliv na hradě nejsou vystaveny téměř žádné exponáty, dovedl velice poutavě vyprávět, a to nejen o jeho historii. Však se také i přes svůj pokročilý věk přihlásil na univerzitu, kde studuje tuším historii a psychologii. Zvláštností tohoto hradu prý je, že nikdy nebyl v držení soukromé osoby, jednalo se o hrad královský a pobývali zde údajně alespoň jednu noc všichni významní evropští vladaři. Pokud někdy zavítáte do okolí Slovenské Ľupči, určitě se zde zastavte.
Od hradu byl i pěkný výhled na naše tábořiště. Poblíž se nacházelo i políčko s bramborami,
kde už nějací dva rybáři brambory sbírali. Po návratu jsme nelenili, nějaký ten brambor
rovněž vykopali a Helča nám k nim usmažila výborného pstruha. Pouze Sněhurka ho odmítla
jíst tvrdíc, že když už jednou něco vidí živého, nemůže to pozřít. Na fotografiích vidíte
fázi vaření brambor, jak vidno, sliny se mi už zbíhají. Na fotografii vlevo na něco
hledíme, z mého výrazu je ale patrno, že dodnes nevím na co. Úplně vlevo stojí Martin,
náš pravý motor.
Další den jsme vyrazili směr Hronsek, což znamenalo celkem 23,6 km plavby. Nejprve jsme se ale podívali na tábořiště rybářů, cože dobrého měli k večeři oni. K našemu údivu jsme zde našli několik račích klepet.
Už po několika kilometrech došlo k poměrně nepříjemné situaci. Úspěšně jsme přejeli jez a
pokračovali dále, voda byla poměrně klidná, jak je vidět i na fotografii. Po 1,5 km
měly být zbytky starého jezu, nic mimořádného ale vidět nebylo. Oba rafty pluly vedle sebe
v družné zábavě. Po chvíli se před námi cosi objevilo, takže jsme se rozpojili, Colorado 1
plulo jako první. Uvízli ovšem na kameni a abychom do nich nenarazili, pluli jsme vpravo
kolem nich. Uvízli jsme samozřejmě také. Jednalo se zřejmě o zbytky toho starého jezu, o
kterém jsme se domnívali, že už jsme ho dávno minuli.
Colorado 1 se po chvíli vyprostilo a odplulo, Vojta už ovšem nestačil naskočit a zůstal uprostřed řeky. Nás proud hodil na poměrně velký balvan, ze kterého se nás snažili Jarda s Martinem dostat. Byla zde poměrně velká hloubka a hlavně velmi silný proud. Po chvíli se jim to podařilo, ovšem proud hnal raft na Martina. Ten se dostal pod něj, vypadalo to velmi ošklivě. Naštěstí vyvázl "pouze" s odřenou pravou nohou. Jarda s Martinem pochopitelně rovněž nestačili naskočit, my jsme byli ale téměř u pravého břehu. Nejdřív ovšem museli "zachránit" Vojtu, který se přes proud ke břehu vůbec nemohl dostat, navíc neměl ani boty. Z této příhody jsme si odnesli jedno poučení - nikdy nelézt pod raft, i když je jeho vyproštění potom snazší.
Aby se Martinovi do rány nedostala infekce, vyměnil si s Jardou místo, takže od této chvíle byl na levém motoru Martin a na pravém Jarda. V tomto obsazení jsme pluli dále po celý zbytek cesty. Naopak Colorado 1 měnilo obsazení postů dynamicky, jelikož Vojta si chtěl vyzkoušet všechny pozice. Bylo mu to asi málo, jelikož později se chtěl prohodit i s někým z naší posádky.
Asi v půli cesty do Hronseku se projíždí Bánskou Bystricí, kterou jsme pochopitelně nemohli minout bez povšimnutí. Jednak jsme zde nakoupili nějaké potraviny, ale hlavně jsme se vydali na obhlídku města. Mají zde celkem pěkné náměstí se zajímavě řešenou kašnou, ovšem na celém náměstí ani v přilehlých uličkách jsem nenalezl žádnou cukrárnu, což je poměrně velká architektonická zvláštnost.
Večer jsme šťastně přistáli v Hronseku, kde mají krásný dřevěný evangelický kostel. Aby
totiž tento kostel mohl být postaven, muselo být splněno několik podmínek - kostel musel
být celý dřevěný, musel být postavený do roka, nesměl mít vchod přímo do ulice a nesměl
mít věž. Dnes už se zde sice najde i jiný materiál než dřevo, to ovšem stále převládá.
Před odplutím jsme se do něho také podívali. Poměrně zajímavá je skutečnost, že ačkoliv
z venku nevypadá jako příliš veliký, má 1100 míst k sezení.
V úterý byl cílem naší plavby Pustný hrad, vzdálený asi 13 km. Ten se nachází asi 4 km za Zvolenem, kde jsme se pochopitelně rovněž zastavili. Zde jsme si prohlédli zdejší hrad, i když jen z vnějšku, dovnitř jsme se nedostali. Náměstí ve Zvolenu je poměrně dlouhé, asi 1,5 km, žádnou architektonickou zvláštnost zde ovšem nehledejte. Cukrárny jsem zde objevil minimálně dvě, na každé straně jednu.
Ještě ve Zvolenu jsou dva jezy. První projet nešel, jelikož bylo příliš málo vody. Ten
druhý ovšem vypadal na to, že při troše odvahy by byl sjízdný. Colorado 1 se
rozhodlo, že to vyzkouší. Protože ale ne všichni sdíleli nadšení z tohoto podniku,
našlo se zde místo i pro mě. Hary mi ho uvolnil, čímž mu ještě jednou patří můj dík.
Vlevo je vidět náš nájezd do jezu. Jarda, který vše z povzdálí pozorně sledoval, aniž se
ovšem v pravou chvíli do věci vložil, komentoval sjezd zhruba těmito slovy: Když jste
byli pod jezem, raft se zlomil, takže háček musel přepadávat dozadu, zadáci dopředu, co
to udělalo s motorama nemám tušení. Jelikož jsem byl místo Haryho na pravém motoru,
musím říct, že vůbec nic. Člověk se sice musel trochu držet aby nevypadl, ale jinak to
byla krása. Byl jsem sice mokrý od hlavy až k patě, ale stálo to za to. Inicioval jsem
tedy ještě jeden sjezd, tentokráte s posádkou Colorada 3, i když ne všichni se
zúčastnili. Vpravo je vidět "akční" fotografie, na které jsem ovšem poznal
pouze sebe a Jíťu na zadáku. Musím říct, že zde to se mnou zacloumalo o poznání více,
Jíťa dokonce opravdu přepadla dopředu.
K Pustnému hradu jsme připluli poměrně pozdě, přesto jsme se rozhodli k němu podívat. Na
fotografii můžete vidět Zvolen tak, jak jsme ho viděli cestou na hrad. Jelikož se už dost brzy
stmívalo, žádné další fotografie z této cesty už nejsou, i když je to škoda. Z hradu toho
mnoho nezbylo, ale v současné době zde probíhají vykopávky a začíná se s jeho obnovou.
Potkali jsme se zde i s jedním mladíkem, který se na obnově hradu podílí. Jméno si při
své skleróze už nepamatuju, skvěle jsme si ale popovídali. Ve své době se prý jednalo o
nejrozsáhlejší hrad v Evropě, alespoň pokud jde o plochu ohrazenou hradbami. Ta činí
přibližně 7 ha, zatímco např. plocha Spišského hradu je asi 5 ha. Samotný hrad
už asi tak velký nebyl, skládal se ale pravděpodobně z více budov, rozmístěných na
poměrně velké ploše. Jak jsme se tak procházeli, ukázal náš průvodce na dva šutry s tím,
že kdyby bylo světlo, tak to jsou "takové artefakty". Jarda měl naštěstí baterku, takže jsme
mohli spatřit dva krásně vytesané obličeje. Komentář k tomu byl: To som robil já, keď
nemám nič na prácu. Rovněž zajímavě vyřešené schůdky, které mě již dříve upoutaly a které
zpřístupňují různé části hradu, byly jeho dílem. Dovedl nás až ke vstupní bráně, která
byla už zrenovovaná a vypadala opravdu majestátně. Renovaci brány prý uspíšili proto, že
měl přijet sám velký Vlado ...
Ve středu naše cesta pokračovala směrem na hrad Šášov, který byl vzdálen 19,1 km. Cestou se nic mimořádného nestalo (když pominu tak silný protivítr, že pokud jsme přestali pádlovat, byli jsme unášeni proti proudu a dále zdravotní potíže, které provázeli zejména posádku Colorada 1) a odpoledne jsme přistáli ve vesničce pod Šášovem, což je již téměř předměstí Žiaru nad Hronom, jezdila zde i městská doprava.
Cestou na hrad se k nám ze dvorku na konci vesnice přidal ještě roztomilý psík, který nás
vedl. Na fotografii vpravo je vidět větší část hradu, která se dochovala, vlevo je potom
pohled na druhou stranu. Na této fotografii jsou vidět i zbylí dva členové naší posádky,
kteří se objektivu fotoaparátu dosud umně vyhýbali. Úplně vepředu mezi mnou a Jíťou je
naše rybářka Helča, druhý zleva vedle Haryho je Jarda. To, co všichni sledujeme a vy
nevidíte, je náš čtyřnohý společník. Byl sice velmi družný, ale fotit se nechtěl. Na
poslední fotografii je ještě vidět Jíťa, která zřejmě přemýšlí, zda skočit nebo
neskočit ...
Ve čtvtek jsme se vydali na poslední delší plavbu z Šášova do Revištského Podzámčí, která
měřila celkem 22 km. Cestou jsme se samozřejmě neopomněli zastavit v Žiaru nad
Hronom, který mě ovšem celkem zklamal. Na této fotografii vidíte optimismus posádky
Colorada 1 po vyplutí, zvláště pak u Marušky a u Káti.
Cestou jsme se zastavili v malebné zátočině, abychom nabrali nových sil. Z fotografie
vpravo snadno poznáte, kdo byl nejmladším účastníkem výpravy. Voda byla ale příliš
mělká a tudená, takže žádné velké dovádění se nekonalo.
Odpoledne jsme přistáli v Revištském Podzámčí, ale místo zámku, jak by asi každý podle
názvu očekával, na nás vykoukla opět krásná zříceninka hradu. Asi už všichni tušíte, že
jsme se tomuto hradozámku vypravili podívat blíže na zoubek.
Byl odtud krásný výhled do okolí, na fotografii vpravo vidíte po velkém vnitřním boji
Sněhurky, zda vylézt nebo ne, Sněhurku s Vojtou jako dobyvatele hradu. Na další fotografii
je vidět domeček ve vesnici průhledem přes okénko hradu, nejedná se, jak by se mohlo na
první pohled zdát, o otvor v podlaze nebo o nějakou věž.
Toto byl náš poslední
společný večer strávený u vody, posezení u ohně se tedy trochu protáhlo.
Další den už nám zbývala pouze cesta k vlaku a potom hajdy domů. Ještě poslední pohled na
Revištské Podzámčie a vzhůru k vlaku. Původně jsme chtěli na vlak nasednout ve Voznici,
tam se nám ale příliš nelíbilo, takže jsme nakonec dopluli až do Rudna nad Hronom, celkem
tedy 14,2 km. Zde jsme měli do příjezdu vlaku ještě dost času na to převléknout se
do něčeho čistšího, umýt rafty, vše sbalit a ještě si zahrát fotbálek. Na fotografii je
vidět jedna fáze vyfukování raftů.
Co říci závěrem - celkem jsme po vodě ujeli 111,2 km, potkali mnoho zajímavých lidí a zažili spoustu krásných chvil. Mé poděkování patří všem členům výpravy za skvělou atmosféru a zvláště pak Marušce za zorganizování celé akce. Takže za rok třeba opět nashledanou!
