Vítejte v Červeném Kostelci
Pokud chcete navštívit Červený Kostelec, vězte, že se nachází v okrese Náchod. Náchodsko leží mezi Krkonošemi a Orlickými horami a svažuje se od Javořích hor, Adršpašských skal a Broumovských stěn
do úrodné jaroměřské roviny. Lesnaté hory se setkávají s loukami povodí
Labe, Úpy,
Metuje, a na každém kroku se střetává minulost s přítomností. Minulost má podobu
hradů a zámků, městských věží a lidové architektury venkovských stavení. Přítomnost
vyhlíží ze sídlišť, z řad nových domků ve všech obcích, z nových mateřských škol, obchodních
prodejen, z lázeňských a rekreačních středisek. Pokud máte kvalitní připojení,
zde je podrobnější mapa okolí Červeného Kostelce.
Katastrální území velkého Červeného Kostelce se rozkládá ve značně členitém podhorském terénu na jihozápadním úpatí Jestřebích hor a měří 2 409 hektarů. Členitost terénu dokládají nadmořské výšky uváděné v mapách: Červený Kostelec 414 m n. m., výšina Chrby nad městem 457 m n. m., Lhota 415 m n. m., Horní Kostelec 446 m n. m., Bohdašín 516 m n. m. a Končinský kopec nad Horním Kostelcem 530 m n. m. Nejníže položený, 316 m n. m., je Náchodec při řece Úpě na katastru Červeného Kostelce - Stolína.
Něco z dávné historie Náchodska
V starší a střední době kamenné, paleolitu a mesolitu, se na území dnešního Náchodska na rozdíl od středního Polabí rozkládala nehostinná studená step a hluboký prales. Jen dočasně sem pronikaly tlupy lovců za medvědy, jeleny a mamuty. Četnější stopy osídlení pocházejí teprve z mladší doby kamenné, neolitu.
I tehdy však zůstávaly severovýchodní Čechy okrajovou oblastí střídajících se kultur.
Nejbohatší archeologickými nálezy je na Náchodsku nejúrodnější a z vnitrozemí nejpřístupnější
Jaroměřsko. Nehluboko pod povrchem země zde zůstala zachována svědectví o životě pravěkých
lidí. Vyprávějí o prvních zemědělcích, kteří v povodí Labe, Úpy a Metuje zakládali primitivní
sídliště, stavěli chatrče obdélníkového půdorysu, vyplétané proutím a vymazávané hlínou,
pěstovali pšenici, ječmen, hrách, proso, čočku a boby. Kulovité a miskovité nádoby z hlíny
zdobili rytými liniemi, otisky prstů, nehtů i plastickými pásky. Ke konci mladší doby
kamenné byly z jihovýchodu hojněji osídlovány také vyšší polohy Čech. Nový lid zdokonalil
kamenné nástroje, zemědělství i chov dobytka. Hliněné nádoby, tvarově blízké vázám, zdobil
geometricky řezanými vpichy. Na Jaroměřsku byly nalezeny i nádoby zdobené plastickými
třásněmi a žebry a opatřené velkým vynálezem - prvními uchy. V podstatě nešlo o novou
kulturu, protože keramika vypíchaná navazuje na keramiku lineární.
Na sklonku doby kamenné, přibližně 2000 let před n. l., se na území Čech střídaly etnické a kulturní celky prvních Indoevropanů. Do života neolitických zemědělců zasáhl např. kočovný lid z ukrajinských stepí. Zanechal po sobě střepy s otisky pletených šňůr, šňůrovou keramiku. Své mrtvé pohřbíval ve skrčené poloze a do hrobů ukládal vedle nádob, náramků a náušnic i pazourkové a kostěné nástroje, sekery a sekeromlaty. Ačkoliv na našem okrese nebyly hroby tohoto typu nalezeny, byly u Čáslavek a Zaloňova na Jaroměřsku objeveny jeho kamenné nástroje.
Slitina mědi a cínu, bronz, znamenal hospodářský a společenský převrat. Matriarchální rodové zřízení bylo postupně nahrazeno patriarchálním, v čele kmenů stanuli náčelníci - patriarchové nejbohatších a nejmocnějších rodů.
Ve starší době bronzové zasahuje na Jaroměřsko únětická kultura a ve střední době bronzové přichází ze slezsko-polské oblasti přes Kladsko lid kultury lužické. Zakládal osady, hradiště, obdělával půdu, pěstoval obilí, luštěniny a kromě hovězího dobytka choval koně, ovce, kozy a vepře. Mrtvé spaloval a popel ukládal do hliněných nádob v rozsáhlých pohřebištích, popelnicových polích. Na počátku pozdní doby bronzové, přibližně 900 let před n. l., vystřídala kulturu lužickou kultura slezskoplatěnická.
Od konce 5. století před n. l. přecházeli kladskou cestou od západu do Slezska kelští osídlenci, potomci podunajských Indoevropanů. Vojenskou mocí si podrobili zdejší původní obyvatelstvo a vtiskli mu i vlastní vyspělou laténskou kulturu, jejíž pozůstatky, bronzové a železné spony, hroty a bodky kopí, štítové puklice, řetězové opasky, náramky, nákrčníky a prsteny, nacházejí archeologové v plochých keltských pohřebištích a hrobech vedle koster zemřelých, pohřbených v natažené poloze s hlavou směrem k severu.
Okrajový význam si oblast východních Čech ponechala i při vpádu germánských kmenů z horního Polabí. Procházely tudy v 1. století n. l. při stěhování národů. V 6. století se opět vracely na západ. V témže století přišli od východu do země téměř neosídlené první Slované a trvale se v ní usadili. Nejstarší nálezy slovanské keramiky v našem okrese pocházejí z 8. až 11. století z Čáslavek, Hustířan a Jaroměře.
Do dějin vstupuje Náchodsko jako území kmene Charvátů pod panstvím rodu Slavníkova.
Historický vývoj Červeného Kostelce
Jak dokládá břevnovská listina z roku 1260, bylo Červenokostelecko ještě v druhé polovině 13. století "širokou děsící pustinou". Již na počátku 13. století povolal král Přemysl Otakar I. (1197 - 1230) z Kladska starobylý český rod erbu zlatého střmene, aby kolonizoval rozsáhlé pusté území mezi Úpou a Metují.
Členové rodu erbu zlatého střmene Chvalek, Bohouš Bradatý a Ratibor spravovali za vlády
Přemyslova otce Vladislava II. (1140-73) kladský knížecí hrad a bývali kastelány kladské
župy. Po příchodu do severovýchodních Čech vybudovali nedlouho po sobě při křižovatce
Kladské a Úpské cesty dvě opevněná rodová sídla, na pravém břehu při brodu přes řeku Úpu
poblíž dnešního kostela v České Skalici tvrz maloskalickou, patrně rozsáhlejší a důležitější,
a na levém břehu Úpy na kraji Babiččina údolí v místech, kde se dosud říká Na hradě, tvz
velkoskalickou. Počátky kolonizačního úsilí rodu erbu zlatého střmene dodnes připomínají
jména míst Chvalkovice, Boušín,
Ratibořice. Petr ze Skalice se svými syny Tasem a Sezemou
postavil v druhé polovině 13. století za přímé podpory
Přemysla Otakara II. (1253-78) na
střední Úpě tři mohutné hrady: Rýzmburk, Červenou Horu
a Vizmburk. Petrovi mladší synové
Rubín a Petr postupili při osídlování kraje až k Poříčí u Trutnova a Teplicím nad Metují.
Rodu patřily vesnice na Svatoňovicku, Úpicku, tvrz v Batňovicích, strážní hrádek u Radvanic
a skalní hrad Střmen, nejstarší feudální sídlo v
Adršpašsko-teplických
skalách.
Hrad Červená Hora se vypínal na vysokém ostrohu červené pískovcové skály obtékané ze tří stran řekou Úpou v místech, kde dnes u slatinského mlýna protíná silnice z Červené Hory Babiččino údolí. V letech 1291-95 patřil členu rodu zlatého střmene Sezemovi z Červené Hory, v letech 1362-65 Mikuláši Pisklovi. Roku 1372 prodal Mikuláš Pole ze Svídnice Červenou Horu pražskému arcibiskupu Janu z Jenštejna a jeho bratrům Václavu a Pavlovi. Posledním vlastníkem hradu byl od roku 1393 až do jeho vypálení a zboření husitskými vojsky v roce 1427 Hynek mladší z Dubé.
Není přesně známo, kdy byla na červenohorském panství v táhlém a mělkém údolí Červeného (Kosteleckého) potoka vysazena poddanská ves Kostelec. První písemná zpráva o Kostelci z 22. srpna 1362 dokládá ustavení faráře Heřmana na zdejší faře, a je tedy nepřímým důkazem nejen založení Kostelce v první polovině 14. století, ale i existence okolních obcí, které tvořily kosteleckou farnost. Roku 1384 patřil kostelecký dřevěný kostel k dobrušskému vikariátu a odváděl mu deset grošů ročního desátku.
Počátky Kostelce, osady ležící na křižovatce cest z Úpice do Náchoda a ze Skalice do Broumova, jsou pravděpodobně totožné se vznikem kostelecké tvrze a svobodnického statku. Tvrz v sousedství kostela nebyla nikdy samostatným zbožím, a majitelé červenohorského hradu ji propůjčovali v držení svým oddaným dvořanům. Držitelem tvrze bývá uváděn rod Jana Sendražského ze Sendraže.
Majitelem červenohorského hradu v době husitské byl horlivý zastánce strany katolické,
hejtman královské vojenské posádky v Jaroměři Hynek mladší z Dubé, ale většina obyvatel
Kostelecka bylo vyznání kališnického. Proto husitská vojska Kostelec šetřila. Jan Žižka
tudy táhl po vítězství nad katolickými pány u České Skalice v lednu 1424 k Hostinnému a
Vrchlabí, táborská a sirotčí vojska se tudy vracela z první slezské "spanilé jízdy"
a při návratu 8. června 1427 oblehla, vypálila a pobořila Hynkovu Červenou Horu. Tím více
však Kostelec a jeho okolí utrpěly v letech 1421 a 1425 vpády Slezanů. Za poslední trestné
výpravy na svatodušní pondělí roku 1447 Slezané vypálili a pobořili hrad
Vizmburk nad Havlovicemi.
Vizmburské panství, k němuž tehdy patřilo dvacet vesnic a městečka Úpice a Kostelec, zdědil
po smrti Jiříka z Dubé a Vizmburku roku 1450 Jan (Ješek) z Dubé, majitel Třebechovic a
Žlebů. Roku 1464 byl Jan z Dubé pro podezření z přípravy úkladné vraždy krále Jiřího z
Poděbrad zatčen a v Kladsku popraven. Vizmburské panství připadlo Jiřímu z Poděbrad a po
jeho smrti roku 1471 jeho nejstaršímu synu Jindřichovi.
Kostelecká fara byla dlouhá léta nekatolická. Prvním kališnickým knězem v Kostelci se stal roku 1426 Adam z Dobrušky. Poslední luteránský kněz, Jan Nepomucký, byl donucen opustit Kostelec teprve na základě císařského patentu roku 1625. Rekatolizace však probíhala jen pozvolna. Ještě roku 1651, dvacet šest let po vydání císařského patentu, označuje soupis obyvatelstva všech 14 kosteleckých sedláků, 7 zahradníků a 7 chalupníků za nekatolíky "s nadějí na převedení" na víru katolickou.
V 15. století se stal Kostelec s okolními vesnicemi součástí panství náchodského. Roku
1444 bylo Kostelecko zasaženo morem. Dne 4. dubna 1591 postihl Kostelec zhoubný požár a
zničil v krátké době všechna obydlí i dřevěný kostel. Na faře shořely obecní listiny,
prudký žár roztavil zvony na věži. Ohni nepodlehla jen cínová křtitelnice z roku 1555.
Za třicetileté války brzdily rozvoj Kostelce požáry, válečná tažení, nemoci a neúrody. Velká neúroda postihla Kostelecko roku 1625. Lidé umírali hlady, nebylo obilí ani na osetí polí. Bídný život poddaného lidu zhoršilo roku 1632 řádění císařských vojsk a roku 1639 rekvizice švédské armády. Berní rula z let 1653-55 uvádí v Kostelci jen 43 domů a 197 obyvatel. Obdělávána byla asi čtvrtina zemědělské půdy.
V poválečných letech význam obce vzrůstal a Kostelec byl stále častěji označován jako
městys. Z roku 1680 se zachovala pečeť městyse Kostelce s obrazem kostela. Náchodský
kníže Jan Pompeius Piccolomini udělil pravděpodobně roku 1684 Kostelci právo pečetit
zeleným voskem a užívat znaku, stříbrného kostela s věží a červenou střechou v modrém poli.
Po třicetileté válce byla česká svébytnost stále více omezována násilnou protireformací, rekatolizací a germanizací. Po nuceném odchodu luteránského kněze nebyla kostelecká fara do roku 1709 obsazována. Tohoto roku byla v Kostelci samostatná fara obnovena a jako filiální jí byl přidělen kostel rtyňský.
Ve snaze udusit v Čechách co nejrychleji nekatolictví, budovala církev kláštery a z nich se šířilo nové, barokní umění, mocná zbraň pyšné a bohaté církve, aby dalo zapomenout na "kacířskou" minulost. Zchátralý kostel v Kostelci, přestavěný roku 1668 z dřevěného, dal náchodský kníže Octavio Piccolomini zbořit. Roku 1744 byly položeny základy ke stavbě vznosného barokního chrámu. Na jeho architektuře je patrna účast slavného stavitele Kiliána Ignáce Dietzenhofera. Stavbu kostela prodlužovaly války o dědictví rakouské. Byl dokončen roku 1754, nikoliv však podle původního stavitelova záměru, nýbrž s kratší lodí a bez druhé věže. Jediná věž (zvonice) stojí mimo kostelní loď; byla postavena již roku 1685. Požár Kostelce roku 1831 ji značně poškodil, proto byla snížena a prozatímně zastřešena nízkou jehlancovitou střechou. Teprve v letech 1939-40 byla věž dostavěna do původní výše a jehlancovitá střecha nahrazena pseudobarokní cibulovitou bání.
Trocha dobových fotografií
Rozvoj našeho města příznivě ovlivnila také stavba železniční tratě z Jaroměře do
Svatoňovic. První vlak projel nádražím ve Lhotě za Kostelcem 1. května 1859. Později byla
trať prodloužena do Trutnova, roku 1868 do Královce a následujícího roku do Libavy ve
Slezsku. Roku 1876 umožnila nově dobudovaná železniční spojka Starkoč-Václavice dopravovat
z Kostelce náklady po trati Choceň-Broumov. Roku 1882 byla dostavěna místní trať z
Královce do Žacléře.
Železnice spojila Kostelec se světem, usnadnila odbyt výrobků a umožnila přísun průmyslového
uhlí ze svatoňovických a žacléřských dolů i ze Slezska. Až do roku 1901 se těžilo uhlí
také v těsné blízkosti Kostelce, v jámě Josefi na Bohdašíně.
Na těchto fotografiích ještě můžete vidět, jak vypadalo náměstí a autobusová doprava v
Kostelci před druhou světovou válkou.
Druhá světová válka
Začátkem roku 1938 Evropu znepokojovala hrozba světové války. Buržoazně demokratické Československo bylo bezprostředně ohroženo Hitlerovou fašistickou třetí říší. Na kopcích
a v lesích nad Náchodem, od Dobrošova k České Čermné a Borové, i na druhou stranu, k Babí,
Pavlišovu a ke Slavíkovu, Hronovu, Zbečníku, Hornímu Kostelci, Bohdašínu a odtud po
hřebeni Jestřebích hor k Markoušovicům, se pracovalo ve dne v noci. Věnec opevnění z oceli
a betonu, zakotvený místy hluboko pod zemí, mohutněl a sliboval, že se stane pro agresora
nepřekonatelnou překážkou.
Červený Kostelec neměl stálou vojenskou posádku, ač o ni v letech 1933, 1936 a 1937 žádal. Od podzimu roku 1937 byly v Horním Kostelci rozmístěny jednotky VIII. strážního praporu přidělené k ostraze opevňovacích prací. O stavbě kasáren začalo ministerstvo národní obrany uvažovat opožděně, až roku 1938.
V noci z 23. na 24. září 1938 vyhlásil prezident republiky všeobecnou mobilizaci. Část
mobilizovaných vojáků z Červeného Kostelce nastoupila k obraně hraničního pásma mezi
Slavíkovem u Horní Radechové a Stárkovem. Po mnichovské dohodě a následné kapitulaci byla
ovšem armáda donucena vydat Německu v pěti etapách do 10. října 1938 pohraniční území Čech
a Moravy obývané německým obyvatelstvem. V prvních dnech po příchodu do Čech zabrali
Němci i některá ryze česká místa: nad Velkými Svatoňovicemi osadu Na Horách, Odolov na
hřebeni Jestřebích hor a přechodně i českou hornickou obec Bohdašín nad Červeným Kostelcem.
Na Krkavčině a v lese Maternici nad Bohdašínem a Horním Kostelcem a na nedalekém Turově
vytyčili němečtí vojáci dřevěnými kolíky vnucenou hranici tzv. druhé Česko-Slovenské
republiky, a Červený Kostelec se stal hraničním městem.
Z podnětu pražské Obce sokolské v odboji vznikla na Červenokostelecku a na sousedním Svatoňovicku sokolská odbojová skupina. Kromě učitelů v ní pracovali také dělníci. Vedení skupiny S 21 B (Satran, poř. č. 21, Bohdašín) převzal bývalý náčelník 1. okrsku sokolské Jiráskovi župy, malosvatoňovický učitel Josef Schejbal. Významnou roli v ní hrál také červenokostelecký učitel Václav Hejna a bohdašínský řídící učitel Ladislav Satran.
Skupina S 21 B navázala na jaře 1942 spojení s jednotkou parašutistů vysazených na naše území z Anglie pod krycím označením Silver A. Jejich úkolem bylo provést atentát na nenáviděného říšského protektora Reinharda Heydricha.
Historikové nazvali tragické události z konce června dvaačtyřicátého roku v Podkrkonoší
epilogem heydrichiády. Na půdě školy v hornické obci Bohdašín se od 18. června 1942 skrýval
se svou vysílačkou Libuší poslední parašutista skupiny Silver A, radista četař Jiří
Potůček. Uchýlil se sem přímo ze Švandova mlýna v Ležákách na Pardubicku a vysílal odtud
do celého světa depeši o jejich vypálení. Protože v bohdašínské škole u řídícího Ladislava
Satrana hrozilo vyzrazení, nalezl díky obětavosti pracovníků odboje novou skrýš na
hornokosteleckých Končinách ve stavení rolníka Antonína Burdycha. Sem ho za dramatických
okolností z obklíčeného Bohdašína vyvedl Antonín Němeček.
Úkryt parašutisty byl neopatrností Ladislava Satrana vyzrazen. Následovalo zatýkání a
popravy. V kameni pomníku proti bývalé bohdašínské škole jsou vytesána jména sedmnácti
umučených a popravených členů ilegální sokolské odbojové skupiny i jméno odvážného
parašutisty. Byl po zdařilém útěku z Končin zastřelen 2. července protektorátním četníkem
u obce Trnová na Pardubicku. Památník u lesíka nedaleko Burdychova stavení na Končinách
připomíná statečnou smrt rolníka Antonína Burdycha mladšího, zastřeleného na útěku.
Prchal ze stavení obklíčeného gestapáky a četníky, aby předpokládaná střelba pronásledovatelů
upozornila na nebezpečí četaře Potůčka. Z rodiny Burdychových zastřelili nacisté na
popravišti Zámečku u Pardubic Antonína Burdycha st., jeho ženu Josefu a Miladu Burdychovou,
ženu Antonína Burdycha ml.
Bohdašínu a Končinám hrozil osud Lidic a Ležáků. Naštěstí ho byly ušetřeny. Pozdějšímu zatčení však neušli ani další členové skupiny S 21 B, červenohorský učitel Josef Čapek a českoskalický učitel Jaroslav Falta. Ten byl umučen v koncentračním táboře Mauthausenu 24. 10. 1942.
Červený Kostelec dnes
Dnes má Červený Kostelec i s přilehlými obcemi Lhota, Horní Kostelec, Bohdašín, Stolín, Mstětín a Olešnice necelých 10 000 obyvatel. Po roce 1989 zde jako v celé republice
vznikla celá řada soukromých firem, naopak některé bývalé státní podniky zkrachovaly.
Jedná se především o textilky, kterých je v našem kraji velké množství, což má i své
historické kořeny. Z kulturních památek je nejzajímavější pravděpodobně
Domek Boženy Němcové.
Bývalý dům kupce Augustina Hůlka naproti faře v ulici Boženy Němcové (čp. 127), dnes Domek
Boženy Němcové, připomíná s vedlejším domem někdejšího pláteníka Vincence Bureše (čp. 139)
výstavbu zámožných kosteleckých měšťanů z doby pobytu manželů Němcových. Původní barokní
průčelí obou domů s kamennými štíty a okny do podkrovních místností byla již ve třicátých
letech minulého století vyzdobena v duchu klasicismu.
Průčelí bývalého Hůlkova domu (později domu Jana Wolfa) zdobí pamětní deska s nápisem: "V tomto domě bydlela Božena Němcová od měsíce září 1837 do dubna 1838." Deska byla odhalena za velké účasti veřejnosti roku 1912. Teprve o třicet let později, 24. května 1942, byla v podkroví domku kupce Augustina Hůlka z iniciativy učitele, muzejníka a regionálního spisovatele Josefa Hurdálka a péčí městské rady v Červeném Kostelci a pod záštitou Spolku českých spisovatelů beletristů Máj z Prahy slavnostně otevřena pobočka městského vlastivědného muzea, světničky Boženy Němcové.
Hned za domkem, na bývalém městském hřbitově, se nachází hrob bláznivé Viktorky, postavy
z Babičky Boženy Němcové. Na kovaném železném kříži nad hrobem je deska s nápisem:
"Zde odpočívá Viktorka, narozená r. 1792, dcera Antonína Žida. Zemřela 17. října
1868."
Viktorka Židová nezemřela v Červeném Kostelci. Podle vyprávění žernovského kronikáře
Jindřicha Valáška nalezl jeho pradědeček Josef Kaněra ze Zlíče polomrtvou Viktorku na
svém pozemku v malé jeskyňce v dubině pod Žernovem. Dosud se zde říká na Kaněrově stráni.
Protože Viktorka byla nemajetná a Josef Kaněra se obával, že ji bude muset pohřbít na
vlastní náklady, odvezl umírající do Červené Hory, odkud pocházela. Odtud byla na obecní
útraty pohřbena do společného hrobu chudých na kosteleckém hřbitově, neboť Červená Hora
patřila ke zdejší farnosti.
Kostel sv. Jakuba Většího
Kostel je připomínán jako farní již roku 1362. V 17. století patřil přechodně k Náchodu, ale po roce 1709 byl opět farní. Roku 1591 byl zničen při požáru městečka. Obnovy se dočkal až roku 1668. V letech 1744-54 ho na náklad piccolominské vrchnosti přestavěl v barokním slohu Kilián Ignác Dientzenhofer.
Budova kostela je jednolodní a není spojena s věží. Nároží stavby jsou až na průčelí
zaoblena. Nejbohatší výzdobu má průčelí s velkou zlacenou sochou sv. Jakuba Většího,
zasazenou uprostřed ve vysokém štítu nad tympanonem. K hlavnímu vchodu v průčelí vede
široké kamenné schodiště s dvěma pískovcovými plastikami, sv. Václavem a sv. Ludmilou, po
stranách. Plastiky jsou dílem červenokosteleckého řezbáře a sochaře Břetislava Kafky.
Kilián Ignác Dientzenhofer měl v úmyslu zdůraznit bohatě zdobené průčelí kostela dvěma
vysokými barokními věžemi postavenými mimo kostelní budovu. K oběma věžím byly položeny
základy, ale dostavěna byla toliko jedna. Protože ji roku 1831 značně poškodil požár,
byla snížena a provizorně zastřešena nízkou stanovou střechou. Teprve v letech 1939-40
byla dostavěna do původní výše a stanová střecha nahrazena podle návrhu ing. arch. Aleše
Pitřince cibulovitou pseudobarokní bání. Věžní hodiny sestrojil roku 1838 kostelecký
tkadlec Antonín Kaválek. Roku 1940 byly na všech čtyřech stranách věže obnoveny ciferníky.
Poslední opravu hodin provedl roku 1972 mistr Josej Středa. Při generální opravě hodin
byly pozlaceny hliníkové číslice ciferníku a měděné závaží hodinového stroje. Dnešní
elektrický hodinový stroj s bitím je v pořadí již šestý.
Hlavní věž slouží jako zvonice. Do požáru roku 1831 v ní viselo pět zvonů. Po požáru zůstal nepoškozený jediný zvon, odlitý pražským zvonařem Karlem Bellmanem roku 1591. Druhý, značně poškozený zvon z roku 1622 byl roku 1894 přelit zvonařem A. Děpoldem z Prahy. Třetí zvon byl odlit roku 1904 mistrem V. K. Červeným. Za první světové války musely být zvony sňaty a odevzdány pro vojenské účely. Také na počátku druhé světové války byly všechny tři zvony, Ivan, Jakub a Jan, odvezeny a rozlity. Nové zvony, odlité podle dochovaných forem zvonařem Aloisem Voralem v Kovolisu v Černé u Brna, byly na věž osazeny 7. 3. 1959.
Druhá plánovaná samostatná kostelní věž zůstala nedostavěna a jsou v ní uloženy kosti z původního hřbitova u kostela. Na tento hřbitov se přestalo pohřbívat roku 1821, ale hroby a pomníky byly rušeny postupně ještě řadu let.
Vnitřní výzdoba kostela není důsledně barokní. Křížová cesta je z roku 1905 a pseudorenesanční
hlavní oltář z roku 1906. Z vnitřního vybavení je nejcennější
cínová křtitelnice z roku
1555. Plášť kostela a střecha byly po druhé světové válce renovovány v letech 1955 a
1972, průčelí bylo znovu opraveno v roce 1986.
V malém parku před kostelem stojí empírové pískové sousoší Kalvárie z roku 1824 a
pseudokorintský sloup z roku 1724 se zlacenou barokní sochou Panny Marie na zeměkouli s
hadem, dílo sochaře z okruhu spolupracovníků bratří Pacáků.
Hadař
Červenokosteleckým se podle staré pověsti přezdívá "Hadaři". Pověst připomíná dobu, kdy tkalci nosívali od faktora domů v kouli svinutou osnovu, aby z ní vyrobili "dílo". Jednomu z nich prý cestou uvázl konec osnovy na suku v lese, celá se rozvinula, a ubožák, ohlédnuv se za sebe, hrůzou strnul, že ho pronásleduje strašlivý dlouhý had. Utíkal do města a celé je vzbouřil. Sousedé, ozbrojeni kosami, motykami, hráběmi a cepy, se vydali hrozného netvora zabít. Za nimi šel v úctyhodné vzdálenosti velký zástup zvědavců. Z krvelačné výpravy zbylo jen hodně ostudy, neboť na určeném místě spatřili viset na stromech tkalcovu rozmotanou osnovu.
Jméno Hadař dostal do vínku i červenokostelecký soubor národních písní a tanců. Od svého
vzniku roku 1956 se věnuje výhradně písním a tancům z Náchodska, i když se někdy
poohlédne také směrem ke Krkonošům, Orlickým horám, k Hradci Králové nebo k Jičínu.
Soubor Hadař se brzy stal ve svém oboru nejlepším v Hradeckém kraji. Z prvního nadšení
zakladatelů v národním podniku Severografia (kde se např. tisknul i populární
Čtyřlístek)
vyrostl významný národopisný soubor, jemuž se dostává uznání na domácích festivalech
včetně slovácké Strážnice, na nesčetných představeních ve městech a na vesnicích,
tleskali mu i v Polsku, SRN, Monaku, Francii, Belgii, Finsku, Švédsku, Dánsku a Rakousku.
Můžete ho vidět i na folklórním festivalu "U nás na Náchodsku", který se
každoročně pořádal koncem srpna na Rýzmburku u Žernova, posledních několik let se koná
přímo v Červeném Kostelci. Uvidíte nejen chlapce a děvčata z Náchodska, ale i z jiných
krajů republiky, a vystoupení národopisných souborů zahraničních.
Kostelce v Kostelci
S počátkem tradice červenokosteleckých setkání je spojeno jméno Jana Nejedla. Už jako malého chlapce ho zaujal název Kostelec a později se začal historií Kostelců vážně zabývat. Studoval, shromažďoval materiály a trvale v sobě živil myšlenku uspořádat jednou setkání občanů obcí a měst jménem Kostelec, kterých je v České republice dvacet čtyři. Vždy si přál, aby tato setkání nebyla jen prezentací umění na podiu a sportu na hřišti, ale aby plnila své poslání také v navazování přátelství a sblížení lidí. Idea se mu splnila po roce 1989, kdy za pomoci "černokosteláků" bylo v roce 1992 uspořádáno první setkání Kostelců v Kostelci nad Černými lesy.
V srpnu 1994 se uskutečnilo v Červeném Kostelci již třetí setkání Kostelců. Účastnilo se
ho na 300 hostí, celkem pak více než dva a půl tisíce občanů z našeho města i okolí.
Kulturní pořady, v nichž se představily jednotlivé Kostelce, se konaly v krásném prostředí
Smetanových sadů a v kostele sv. Jakuba Většího.
Setkání Kostelců v našem městě dokázalo, že je tou správnou inspirací k vytváření lidské
pospolitosti a vzájemnosti, že je setkáním lidí dobré vůle toužících po upřímném přátelství.
Našim rodákům připomnělo léta jejich mládí a oni nám svou účastí na oplátku dotvrdili, že
na Červený Kostelec nezapomněli a mají jej stále rádi.
Martin Růžek
Téměř ve všech interview, které dal Martin Růžek novinářům, zabloudil alespoň na chvíli
do Červeného Kostelce, kde se 23. 9. 1918 narodil a prožil nejrozhodnější
roky svého života. Náchodsko, jeho minulost i živá prvorepubliková současnost, velká
literární tradice, symbolizovaná jmény Němcové, Jiráska a Čapků, i čilá činnost
ochotníků jej v dětství výrazně formovaly. Růžek byl jedním z mála českých herců, kteří k
divadlu přišli bez konzervatoře nebo vysoké školy. Po maturitě (tehdy se ještě jmenoval
Erhart Martin, teprve později přijal příjmení po své matce Idě Růžkové a jméno po otcově
příjmení Martin) začal studovat lesní inženýrství na pražské technice a po uzavření
českých vysokých škol prošel různými zaměstnáními, při nichž však myslel hlavně na
divadlo. Jako ochotník hrál už ostatně od dětských let i v Kostelci. V Praze se prosadil
i v ochotnickém divadélku Čin, jehož duší byl Déda Papež. Časem vstoupil do poloprofesionální
skupiny Václava Laciny Živé jeviště a koncem okupace už i do prvního profesionálního
angažmá ve Snížkově satirickém Rozmarném divadle. Když skončila světová válka, nastoupil
Růžek angažmá v Mladé Boleslavi, odkud přešel do Českých Budějovic a v letech 1948-1956
do Brna. Už v těchto městech mladý herec robustního zjevu a temperamentního projevu,
tíhnoucího k plné realistické charakteristice, na sebe upozornil.
Velkým vzorem jeho mládí byl Zdeněk Štěpánek. V roce 1957 Růžka angažovalo Ústřední divadlo čs. armády v Praze na Vinohradech, kde zůstal až do roku 1963, kdy se mu otevřelo Národní divadlo, v němž pak působil až do svého penzionování v roce 1990.
Hned po příchodu na Vinohrady hrál v titulní roli Dvořákova dramatu Král Václav IV. (1958), dále hrál např. Petrucchia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy (1962), Coriolana, Karenina. Velkým úspěchem byl tam však hochštaplerský a mocichtivý vrchní číšník Heytmann ve hře Zázračná kariéra Alberta Heytmanna (1960) od německých dramatiků Dudowa a Tschesno Hella. I v této roli ukázal, že mu budou svědčit muži pánovitých či vladařských sklonů, pro něž měl zjev, pronikavé velké oči, schopné probíjet lidi, i chraplavý hlas, a jimž dovedl dát přesvědčivou vnitřní dimenzi. Když jej v roce 1963 angažovali do Národního divadla, měl, aniž by se to nahlas říkalo, zřejmě převzít obor, který tu skvěle po léta dělal Bedřich Karen, od roku 1959 už penzionovaný. (Ne náhodou Růžek vytvořil i několik rolí z Karenova repertoáru.) Jeho fyzické i psychické předpoklady, předchozí výsledky právě v tomto druhu rolí, jakož i rozhodný úspěch v roli Koniáše ve filmu Temno jej i tu předurčily být portrétistou panstva všeho druhu, které se v minulých desetiletích mělo leckdy líčit ve zvlášť nepříznivých barvách. Martin Růžek tomuto trendu, k němuž jej vybízeli a do něhož jej tlačili dramatikové, scénáristé i režiséři divadla, filmu, rozhlasu a televize, také splatil daň, ale ne takovou, jakou by musel splatit člověk a umělec menšího formátu. Tak jako všichni herci, jimž bohyně Thalie přisoudila hrát často nesympatické tváře, toužil proto i on po charakterech složitějších, dobrých a vysloveně milých. Ve zralých letech i pak ve stáří se mu občas takových rolí dostalo. Terén, který mu divadlo nabízelo jen zřídkakdy, nacházel spíše v rozhlase, kde četl Mahenovu Rybářskou knížku, nebo třeba Golombkovo a Valentovo vyprávění o Eskymo Welzlovi.
Z jeho repertoáru na scénách Národního divadla připomeňme např. Tartuffa (1965), Krále Jindřicha II. v Anouilhově Tomáši Beckettovi (1969), Valentu v Tylově Paličově dceři (1973), z něhož některá místa kdysi přednesl i při oslavách červenokosteleckých ochotníků, stavitele Roškota ve Šrámkově Měsíci nad řekou (1976), biskupa Mikuláše Arnessona v Ibsenových Nápadnících trůnu (1978), Lízala v Maryše bratří Mrštíků (1980) a Dvořana v Lucerně (1983).
Martin Růžek, tvrdí to filmografové, natočil více než sto padesát filmových rolí. Vystupoval v rozhlase i televizi. Hlavně se však upsal divadlu. Patří ještě k té generaci herců, která sice ráda hrála v masových médiích, ale nejšťastnější byla v divadle. Šel celý život divadlem s touhou vytvořit různé charaktery, rozlišené pravdivé portréty, které by divákům něco užitečného řekly o životě a zároveň jim i přinesly radost z hereckého umění.
Okolí Kostelce
Ovšem nejen kulturou živ je člověk. Jak již bylo na některých fotografiích vidět, jsou v
okolí Červeného Kostelce poměrně rozsáhlé lesy, které lákají k příjemným procházkám,
spojených např. se sběrem hub. Navíc směrem k Zábrodí se rozkládají známé červenokostelecké
rybníky: největší Špinka, nejznámější Brodský, menší Čermák a nejmenší Krčmařík. V létě
jsou osvěžením pro řadu lidí toužících po vodě a odpočinku. Na jejich březích vyrostlo
několik chatových osad a ještě zbylo dost místa pro autokempinky a stany.
