Cesta do Lauterbrunnen
10.8. 2001
Po loňském putování po Skandinávii jsme letos zvolili cíl značně bližší - Švýcarsko. Na tom by normálně nebylo nic zvláštního, zajímavý
byl ovšem zrod tohoto nápadu. Hary totiž viděl v příloze Mladé fronty o cestování článek popisující ferátu "Via Ferrata du Rocher Jaune". Byly u toho poměrně pěkné fotky a zajímavé vyprávění, tak jsme si řekli, že by nebylo špatné se tam podívat.
Zbývalo tedy vyřešit dva zásadní problémy - čím pojedeme a kdo pojede s náma. Protože jsem měl v době plánovaného odjezdu už 3/4 roku předběžně zadržený řidičský průkaz aniž bych tušil, kdy mně bude vrácen, nemohli jsme jet mým Nissanem, jelikož nemám zaplacené povinné ručení a navíc mu v červnu prošla technická kontrola. Nejjednodušší řešení se ukázalo být jediným schůdným - půjčili jsme si auto v půjčovně. Přes Siemens, kde pracuji a který půjčovnu běžně užívá, jsem dojednal solidní cenu 620 Kč na den za Felicii kombi.
Pokud jde o personální složení výpravy, nakonec se k nám přidala Míša s Káťou a mohli jsme vyrazit.
Odjezd byl již dříve stanoven na 10.8., zbývalo stanovit hodinu odjezdu. Když se mě na to prvně Káťa ptala, odpověděl jsem něco ve smyslu, že když jsem loni jel do Julských Alp, tak jsme vyráželi asi v 7 hod. ráno, ale do Švýcarska bych vyrazil asi o hodinu dřív. Po domluvě s Harym, který celou cestu řídil, jsme se nakonec rozhodli vyrazit v 5:00 z Hronova. Káťa sice protestovala, něco ve smyslu, že nejdřív se mluvilo o sedmé hodině, potom o šesté a nakonec vyjíždíme "takhle v noci", ale nakonec se přizpůsobila :-)
Po zkušenostech s rakouskými celníky jsme se rozhodli jet přes Německo. Cestou jsem se ještě musel stavit v Praze ve firmě Paladix, kde jsem měl domluveno zakoupení polarizačního filtru do mého foťáku. To představovalo asi hodinové zdržení, jelikož jsme nemohli jet po okruhu, ale museli jsme přes centrum.
Dále jsme jeli přes Rozvadov a Mnichov do Lindau. Do Lindau jsme z dálnice zajeli záměrně, jednak jsme dotankovali benzín a koupili
švýcarskou dálniční známku, jednak jsme se vyhnuli placenému tunelu Pfändertunnel. Kousek za Lindau už je hraniční přechod do Švýcarska. Jelikož se jede kolem Bodamského jezera, je to turisticky velice frekventované místo a tomu odpovídají i patřičné zácpy. Než jsme se dostali na hlavní silnici a poté na dálnici směr Winterthur, pořídil jsem v městečku Lochau přímo z auta pohled na Bodamské jezero.
Naším prvním cílem bylo městečko Lauterbrunnen. Cestou jsme se ovšem ještě zastavili u nějakého motorestu, odkud byl krásný výhled na
jezero Zürichsee. Na pravé fotografii je vidět jezero při pohledu směrem k městu Rapperswil, vlevo potom při pohledu směrem k Zürichu.
Pokud jste četli moje povídání o putování po Hronu na raftech, znáte již Sněhurku s Vojtou. Ti byli asi před 3 roky ve Švýcarsku stopem
a seznámili se zde s rodinou Heinigerů, u kterých si vydělávali peníze na jízdenku na Jungfraujoch. Jedná se o turisticky velice pěknou oblast a i my jsme se zde chtěli pár dní zdržet. Od Sněhurky jsme dostali drobné dárky, které po nás Heinigerovým posílala a tajně jsme doufali, že tam budeme moci bydlet. Skutečnost však předčila naše očekávání. Asi o půl osmé večer jsme dojeli do Lauterbrunnen a asi další půlhodinku nám trvalo, než jsme našli dům, kde Heinigerovi bydlí. Doma byla jen paní Heinigerová. Představil jsem se jako známý Sněhurky a Vojty a paní Heinigerová mě okamžitě poznala. Sněhurka s Vojtou je totiž před rokem pozvali na svoji svatbu a při cestě svatebčanů na oběd jsme jim ztropili takovou malou taškařici, ve které jsem učinkoval v hlavní roli policajta. Okamžitě poznala i Haryho, který celou svatbu filmoval a poznala i Káťu, která na svatbě "pěkně tancovala". Míšu znát nemohla, jelikož na svatbě nebyla.
Dostalo se nám skvělého přijetí. Paní Heinigerová ovšem musela odejít ke své matce. Nechala nám tedy celý dům k dispozici s tím, že ráno, až budeme odcházet na výlet, tak zamykat nemusíme... Ubytovali jsme se všichni v jednom pokojíku, který měl samostatný vchod ze spodní strany domu, vedle byl i záchod s koupelnou.
