Cesta na Jungfraujoch
12.8. 2001
Ve všech informačních letácích o této oblasti se dočtete o nezapomenutelném zážitku z jízdy do nejvýše položené železniční stanice v Evropě. I my jsme měli v plánu se sem podívat, přestože cena jízdenky není právě nejnižší, a to ani pro Švýcary. Už při příjezdu do Lauterbrunnen jsme se paní Heinigerové zeptali na předpověď počasí pro tuto oblast. Podle této předpovědi mělo být v neděli již překrásně a musím říct, že tamní meteorologové se nespletli.
Na cestu se vyplatí si přivstat, protože pak lze využít tzv. "good morning ticket", který je výrazně levnější. Předchozí den jsem zjišťoval, kolik by stál lístek z Lauterbrunnen na Jungfraujoch s tím, že zpáteční cestu bychom chtěli jet přes Grindelwald, viz. mapa. Cestou z naší okružní jízdy jsme se totiž stavili na nádraží ve Wilderwilu, kde mně byla sdělena suma asi 122 CHF.
Podle jízdního řádu odjížděl ranní vlak, na který je poskytována sleva, v 7.08 hod. Přišli jsme na nádraží o něco dříve a jaké bylo moje překvapení, když mně byla při koupi jízdenky sdělena suma 115,60 CHF. Pokud dočtete až do konce, zjistíte proč...
I přes poměrně časnou hodinu bylo na nádraží rušno. Pochopit systém švýcarských vlaků bylo trochu problematické, na nástupišti stály dva vlaky označené cedulkou Jungfraujoch, oba dost plné, nikde ovšem nebyl údaj v kolik hodin který vlak odjíždí. Zjistil jsem že je jedno, kterým vlakem pojedeme, oba jedou hned po sobě.
Vlak vyjel na čas a my jsme vyrazili směr Kleine Scheidegg. Na této trase zdolá vlak převýšení 1265 m a projíždíte nádhernou krajinou. Bohužel se cestou nedalo příliš fotit, takže vám nemůžu žádné záběry ukázat. V Kleine Scheidegg se přestupuje už na vlak na Jungfraujoch. Nápad postavit železnici na Jungfraujoch se zrodil v hlavě Adolfa Guyer-Zellera při jeho horolezecké výpravě v roku 1893. Byl natolik uchvácen triem hor Eiger, Mönch a Jungfrau, že si hned vytvořil nějaké poznámky a skici, které tvořily základ pro budování železnice. Stavba započala z Kleine Scheidegg v roce 1896. Nikdy předtím nebyla železnice stavěna za takových extrémních podmínek. Stavba trvala 16 let místo plánovaných sedmi a stála celkem 15 milionů CHF, místo plánovaných deseti. Železnice byla otevřena
1. srpna 1912, což je švýcarský státní svátek. Guyer-Zeller nikdy neviděl svůj sen dokončený, zemřel roku 1899 ve věku 60 let.
Cesta z Kleine Scheidegg je dlouhá 12 km a téměř celá vede tunelem po šroubovici ve skále. To mělo hned několik výhod:
- Pozvolný gradient (max. 25 cm na metr) umožňuje postupné přizpůsobování lidského těla nadmořské výšce
- Těsná blízkost povrchu horniny usnadnila odvoz materiálu při stavbě a vybudování vyhlídkových bodů
- Otevírání trati etapu po etapě cestující veřejnosti zajistilo průběžné financování výstavby
Když byla železnice plánována, byly elektrické vlaky teprve na svém počátku. První experimenty byly prováděny na ulicích a první tramvaj vyjela teprve roku 1888. Přesto se od začátku počítalo s využitím elektřiny pro pohon vlaku.V severní stěně Eigeru je vybudována zastávka Eigerwand (2865 m) s prosklenými výhledy do okolí, ukázku výhledu můžete vidět na fotografii.
Dále již trať pokračuje až na Jungfraujoch (3454 m). Překoná tedy převýšení 1393 m. Sem jsme dojeli po necelých dvou hodinách jízdy z Lauterbrunnen. V jednom z propagačních letáků jsme si našli, že je zde možno podniknout menší tůru na Mönchsjochhütte, což i se zpáteční cestou mělo trvat 2 hodiny. Nevýhoda ranního lístku je totiž ta, že musíte odjet nejpozději ve 12 hodin zase zpátky. To by akorát vyšlo. Protože zde byla poznámka, že jsou nezbytné horolezecké zkušenosti a dobré vybavení, těšili jsme se na zajímavou tůru. Skutečnost je však úplně jiná. Přestože cesta vede po ledovci, je velice dobře prošlapaná od tisíců turistů a lze po ní chodit za dobrého počasí i v sandálech...
Na dalších dvou fotografiích už můžete vidět pohled od chaty Mönchsjochhütte. Protože i časový údaj byl v letáku značně nadsazen, rozhodli jsme se vylézt na horu Mönch. Bylo jasné, že z časových důvodů to nestihneme až nahoru, ale i tak to mohl být pěkný výhled. Věděli jsme, že lezení po horách není nic pro Káťu, ale vypadalo to poměrně jednoduše, takže i Káťa vyrazila s náma. Na
prvním trošku obtížnějším úseku to ovšem vzdala s tím, že tu na nás raději počká. Nemělo moc cenu ji přemlouvat, tak jsme vyrazili jen
ve třech. Odhadoval bych, že jsme došli téměř do poloviny. I zde jsem si neodpustil jedno panoramatické foto. Dále můžete vidět i naše "vrcholové" foto, foto při sestupu a také pohled na observatoř na Jungfraujochu.
Nyní už jsme se vydali zpět na Jungfraujoch. Abych si mohl lépe vyfotit observatoř, odbočil jsem z vyšlapané cesty a šel jsem více vpravo. Výsledek mého snažení si můžete prohlédnout na další fotografii. Nevšimnul jsem si přitom, že i ostatní se vydali za mnou. Důvod byl prostý - vystrašeni letákem jsme si s sebou vzali cepíny, které jsme dosud nevyužili. Jelikož zde byl pěkný svah, mohli jsme provést nácvik použití cepínu v praxi :-)
Jelikož už se blížila dvanáctá hodina, museli jsme si pospíšit, abychom stihli poslední vlak. Samozřejmě jsem přitom neopomněl udělat nějaké fotky z observatoře.
Na vlak čekalo tolik lidí, že už to vypadalo, že se do něj ani nevejdeme. Naštěstí to už mají Švýcaři zmáknutý, takže do vlaku pustí
tolik lidí, kolik si může ve vlaku sednout a zbytek jede dalším vlakem. Ten ovšem přijíždí okamžitě a není tedy třeba čekat několik
hodin jako u jedné nejmenované české společnosti. Z časových důvodů jsme si už bohužel nestihli prohlédnout Ledový palác. Již více než deset let vytváří sochař Bruno Haenggi ledové skulptury. Můžete zde spatřit eskymáky, tučňáky, polární psy nebo lední medvědy. Zde je alespoň malá ukázka z prospektů.
Cesta do Kleine Scheidegg trvá asi ¾ hodiny. Zde jsme sice mohli okamžitě přestoupit na vlak do Grindelwaldu, ale protože nás čas
nijak netlačil (odtud už lze použít jakýkoliv vlak), rozhodli jsme se jet až dalším a trochu se zde porozhlédnout. Nejdříve jsme ovšem
sundali nějaké vrstvy oblečení, jelikož zde už panovalo letní počasí. Protože Hary s sebou neměl kraťasy, vyřešil to velice jednoduše a svléknul se do trenek. Vypadalo to fakt úžasně a Hary se tím prvně dostal do Katčina deníčku, který se rozhodla si psát.
První, co nás na nádraží upoutalo, byl místní trubač, kterého můžete vidět i na fotografii. Na dalších dvou fotografiích je vidět vláček na Jungfraujoch. Zvláště na té druhé si můžete povšimnout jedné zvláštnosti - tato trať je třífázová.
Zrovna se zde také konaly závody horských kol a ten terén jsem závodníkům rozhodně nezáviděl. Dokonce jsme slyšeli hlásit i nějakého závodníka z Čech. Okolí Kleine Scheideggu si můžete prohlédnout na posledních dvou fotografiích.
Jízda vlakem do Grindelwaldu byl opět zážitek. Začalo to už na nádraží v Kleine Scheideggu, kam přijely tři vlaky a všechny jely do
Grindelwaldu. My jsme jeli tím prvním, takže jsem mohl cestou vyfotit oba vlaky, které jely těsně za námi. Něco podobného si v Čechách
neumím představit. V Grindelwaldu se musí přestupovat, tak jsme chtěli opět využít až další vlak a trochu se tu porozhlédnout. Vystoupili jsme ovšem o stanici dřív - byl to totiž rovněž Grindelwald, ale Grindelwald Grund. Zde pravděpodobně začínal výše zmíněný závod horských kol. Porovnáme-li nadmořské výšky Grindelwaldu (1034 m) a Kleine Scheideggu (2061 m), zjistíme převýšení 1027 m. A to závodníci šlapali v Kleine Scheideggu zase dál do kopce.
Po menší procházce jsme tedy nasedli do dalšího vlaku, v Grindelwaldu přestoupili a pokračovali do Zweilütschinen. Cesta trvá asi půl hodinky. Během celé té doby se pořád neobjevoval průvodčí, takže jsem začal vtipkovat o tom, že jsme si ten lístek mohli koupit pouze do Grindelwaldu a ušetřili bychom ještě víc. Káťa ovšem prohlásila, že by to její svědomí neuneslo a musela by si udělat zápis do deníčku. Kousek před Zweilütschinen, kde jsme měli zase přestupovat, se ale průvodčí objevil. Podal jsem mu lístky, on je začal
zkoumat a po chvíli prohlásil, že máme lístky jen do Grindelwaldu a kam že to teda jedeme. Snažil jsem se mu vysvětlit (mluvil pouze německy, takže jsem musel použít svoji lámanou němčinu), že máme lístky do Lauterbrunnen, nebo jsem je tam chtěl alespoň ráno koupit.
Bylo mně tedy divné, že na těch lístcích byla jako poslední stanice uvedena Grindelwald, ale vysvětloval jsem si to tím, že je to okružní lístek a z Grindelwaldu už se jinak do Laterbrunnen jet nedá. Byl jsem vyveden z omylu a prý máme na další zastávce vystoupit. To nám ovšem už nevadilo, jelikož jsme tam stejně vystupovali.
Tam už čekal vlak do Laterbrunnen a my jsme přemýšleli, jestli s ním pojedeme. Byla to totiž hned následující zastávka, takže by se s úspěchem dala vyzkoušet stejná finta. Jelikož jsme ale s těmi batůžky a cepíny nevypadali jako normální cestující, všimnul si nás hned na peróně průvodčí a ptal se, jestli jenom procházíme. Tak jsem mu vysvětlil, že jsme původně chtěli jet vlakem, ale v předchozím vlaku nám bylo řečeno, že máme neplatné lístky. Když jsem mu je ukázal, tak to potvrdil, takže tímhle vlakem jsme už jet nemohli. Vzhledem k tomu, že už to byl ale opravdu jen kousek, tak jsme to došli pěšky. Tak jsem si cestou alespoň mohl vyfotit krajinku.
Byl to náš poslední den v Lauterbrunnen, protože další den jsme měli v plánu zdolat v úvodu zmíněnou ferátu. Vyfotil jsem si tedy ještě kousek hlavní třídy, kde stojí za povšimnutí především vlajková výzdoba. Všimli jsme si toho už loni při cestách po Skandinávii a rovněž ve Švýcarsku visela jejich vlajka skoro všude. Dále můžete vidět pohled na část města, kde mají dům Heinigerovi (před domem je ten obrovský kaštan) a na poslední fotce ještě pohled k Jungfrau, v levé části je vidět dům Heinigerů.
