Mont-Blanc
14.-15.8. 2001
Brzy ráno jsme tedy vyrazili směr Chamonix, kam jsme přijeli asi v 8 hodin. Marně jsme se pokoušeli sehnat nějaké informace, i když směrovku k informacím jsme našli. Pravděpodobně to byl jeden stojan s prospektama před nějakým hotelem. Téměř všechny prospekty byly samozřejmě jen ve francouzštině. Protože jsme stejně chtěli použít lanovku z Les Houches do stanice La Chalette, popojeli jsme do
sousedního Les Houches. Alespoň na fotografii se můžete podívat na Chamonix zblízka.
V Les Houches jsme museli především zjistit předpověď počasí. Už paní Heinigerová nám říkala, že se má počasí výrazně zhoršit a zejména Káťa si od toho hodně slibovala. V případě nepříznivého počasí bychom samozřejmě nahoru nešli. V informacích mně paní řekla, že bude ještě pěkně a klidně můžeme na Mont-Blanc vyrazit. Káťa ovšem trvala na tom, že se musíme zeptat ještě u lanovky. Nyní už vím proč. Když jí paní opět řekla, že bude ještě pěkně, tak na ni začala Káťa mrkat a zeptala se, jestli je to opravdu vhodné počasí na výstup. Paní to
naštěstí nepochopila a zopakovala, že ano. Když jsme poté ještě Kátě slíbili, že až se vrátíme, tak se bude moci za 15 FRF osprchovat, bylo rozhodnuto. Na parkovišti jsme zabalili vše potřebné do batohů a mohli jsme vyrazit. Lanovkou jsme vyjeli do stanice La Chalette, kde jsme chtěli přestoupit na vlak s výmluvným názvem "Tramway du Mont-Blanc". Jak jsme zjistili, není to tak jednoduché. Vlak je hodně plný a při koupi jízdenky nám paní řekla, že příští vlak je plný a musíme jet až tím dalším. Měli jsme tedy asi 2 hodiny času. Všechno zlé je ale k něčemu dobré - měl jsem alespoň dost času si prohlédnout okolí a udělat pár fotek, které si zde můžete prohlédnout.
Konečně jsme se dočkali a dalším vlakem jsme zase o kousek popojeli k naší vysněné metě. Málem bych zapomněl uvést, že během čekání na
vlak jsme snědli většinu zásob chleba, které jsme si s sebou vzali. Na další fotografii je záběr již od konečné stanice vlaku - Nid d'Aigle (2 372 m).
Bez dlouhého zdržování jsme tedy vyrazili směr Mont-Blanc. Cesta k první chatě - Refuge de Tête Rousse (3 167 m) byla celkem pohodová a došli jsme tam po necelých dvou hodinách. Nejprve jsme se nasvačili a potom lehce odpočívali. Během odpočinku Káťa stále pozorovala jednoho člověka, který jí připomínal jejího tělocvikáře. Nakonec nabyla přesvědčení, že by to opravdu mohl být on, a vydala se směrem k němu. Na něco se ho zeptala a teprve když jí řekl, že mluví pouze německy, tak se přesvědčila, že je to někdo úplně jiný... Ještě nezbytné foto u chaty a mohli jsme pokračovat dál.
Cesta ke druhé chatě již byla podstatně náročnější. Nejprve jsme přešli ledovec a pak nás čekal krátký, o to však nebezpečnější, úsek
suťoviště. Zde se rozhodně vyplatí nasadit si helmu, jelikož je zde hodně úrazů od padajícího kamení. I my jsme tu zažili pěknou šutrovou smšť, ovšem až na zpáteční cestě. Nyní bylo vše bez problémů, i když nějaké menší kamínky též padaly.
Na fotografii je vidět pohled na kopec, na jehož vrcholu je vidět chata Refuge de l'Aiguille du Goûter (3 817 m), náš dnešní cíl.
Takhle odspodu to nevypadá zas tak hrozně, ale cesta přece jen chvilku trvá.
Před osmou hodinou večerní jsme k ní konečně dorazili. To jsem byl ještě v tričku a kraťasech. Během půlhodinky se ovšem počasí natolik změnilo, že jsem si musel vzít i zimní bundu. Jako již tradičně na podobných výstupech, i zde jsme se potkali se zájezdem z České republiky. Ti tvořili většinu lidí u chaty. Díky tomu byl ovšem problém s místem pro postavení stanu a když jsme nechtěli spát na přímém větru, museli jsme dobudovat větrolam po nějakém menším stanu a stan trochu zakopat.
Během cesty nám už Káťa řekla, že s náma dál nepůjde a že zde na nás počká. Ani Míša moc nevypadala na to, že by se jí chtělo dál, ale
říkala, že ještě uvidí. Večer se neudělalo dobře Harymu, trochu zvracel a šel hned spát. Vypadalo to teda dost bledě. V noci byla docela
zima, zvlášť odspodu, takže jsme toho moc nenaspali. Vyrážet jsme chtěli kolem třetí hodiny ranní. Hary už byl tou dobou fit a říkal, že by vyrazil. Míša ovšem řekla, že dál nepůjde. V tomto případě nemělo moc smysl, abych tam šel s Harym sám a holky na nás musely čekat.
Hary tím byl velice zklamán, ale dohodli jsme se, že se ráno vrátíme zpět.
Ráno jsme se tedy v klidu sbalili a sestoupili jsme opět až ke stanici vlaku. Na fotografiích můžete ještě vidět ranní foto u stanu a hlavně potom Míšu, jak sestupuje od tábořiště k chatě. Byl to sice jen krátký úsek, ale cepín se tu docela hodil. Jak zde chodilo hodně lidí, tak to bylo dost zledovatělé. Dále můžete ještě vidět, jak to vypadalo při sestupu, pohled na jeden z mnoha vrtulníků, které tam neustále létaly a nakonec jsme viděli i kozoroha.
Měli jsme štěstí, že jsme se vešli do vlaku, který chvilku po našem příchodu do stanice odjížděl. Jeli s náma i skuteční borci, pro které výstup na Mont-Blanc byl jen takovou nedělní vycházkou. Když jsme pak přišli k lanovce do Les Houches, sklidili jsme spolu s nima bouřlivý potlesk od turistů :-)))
Dole jsme se osprchovali, jak jsme slíbili Kátě a poté jsme se vydali hledat nějaké místo na noclech. Přespali jsme kousek od Sallanches, což byl odsud jen kousek, ale nechtěli jsme něco hledat zase příliš blízko Ženevy.
