Místní lidové tradice a zvyky
OD ADVENTU DO ADVENTU
"Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
Toč se a vrč, můj kolovrátku!
Ejhle adventu již nakrátku..." 1)
"Kde jsou ty časy, kdy tady v Padolí všechno přadlo: báby, vdané ženy, dívky, starci i pacholci po práci, ba i kantor i farář a po vsích i v městečku, v chaloupkách, a často i ve statcích hrčely a rachotily tkalcovské stavy, až se stavení otřásala." 2)
Tak nějak tomu bylo až do doby, kdy dosud tichým údolím Metuje projel před 120 lety první vlak od Chocně do Broumova a za ním začaly, jako houby po dešti, vyrůstat textilní továrny. Tím vzalo za své také domácí zpracování lnu v tomto podhorském kraji. Až do této doby kvetly na mnoha okolních polích blankytně modré kvítky lnu. Lidé ho seli kolem sv. Antonína (13.6.), a když vzešel, musel se plet. Aby vyrostl co nejvyšší, přeskakovala děvčata na sv. Jana Křtitele (24.6.) oheň. Jak vysoko vyskočí, tak hodně len vyroste.
Když dozrály paličky lnu s hnědavými semínky, len se ručně trhal, ve snopcích sušil, opatrně svážel do stodol a mlátil. Poté se znovu rozprostřel na pole a močil; uschlý se pak dále zpracovával. "Trdlováním, vochlováním a třením se zbavovalo suchého pazdeří a vyčesávalo se tak jemné dlouhé vlákno. To se za dlouhých podzimních a zimních večerů spřádalo na kolovrátku. Používalo se vřetánka, přeslice a kuželu, na který se kloubky lnu upevňovaly." 3)
Jak se malé děti těšívaly na přástky se můžeme dočíst v knize Babička od Boženy Němcové. "Jednoho dne vrazil Jan do světnice s křikem: "Děti, děti, pojďte se podívat, babička snesla s půdy kolovrat!" - "Je to jaký div?" kárala matka děti vidouc, že se všecky ze dveří ženou, i Barunka. Ovšem div to nebyl žádný, ale matka nepomněla, jakých radostí babička do sednice s kolovrátkem přinesla. S kolovrátkem přišly přástevnice a s nimi krásné pohádky a veselé písně... A jak milo bylo v sednici, když se smrklo! Vorša okenice zavřela, v kamnech praskaly smolné otýpky, doprostřed sednice vysoký dřevěný svícen se postavil, do železných ramenou plápolající louče se zastrčily, a kolem dokola lavice a stoličky se postavily přástevnicím, pro něž mimo to babička pokaždé vošatku křížal a švestek uchystala, pro poslinku. S jakou dychtivostí čekaly děti, brzo-li dveře u síně klapnou a přástevnice ve dveřích se ukážou? Neboť o přástvách babička dříve nezačala povídat, až se přadleny sešly." 4)
V Hronově se děvčata nejčastěji scházela ve Frýdkově stavení pod zvonicí. Přástek se účastnili i chlapci, kteří škádlili děvčata a nejednou je odváděli od práce. Rozverní chasníci třeba přikryli deskou komín, a když se vyděšená děvčata rozběhla ze vrat, vrazila do dřevěné záchodové budky, kterou chlapci předtím přiklopili na dveře.
A přišel-li někdo, kdo se předem neohlásil? "Takový nezvaný host (zvláště byl-li to mladší hoch) špatně pochodil: přástevnice přinesly vanu s vodou, notně ho "zmyly" a pak vystrčily ven na mráz. Přišel-li hoch z cizí vesnice, musil zaplatiti výkupné: mládenci jej "vzali", totiž došli si pro něho, přivedli jej mezi přástevnice a zde za pokutu musil (kleče ve vodě) přeříkati růženec. Nebo mu i vlasy dohola ostříhali a jiné žertíky s ním provedli. Pak směl již bezstarostně navštěvovati vyvolenou srdce svého." 5)
Při předení se muselo dbát, aby louč, která hořela ve stojanu, nezpůsobila požár. Také se při přástkách hodně zpívalo, vyprávěly se pohádky o hastrmanech, divoženkách, ohnivých mužích, pověsti o turovských rytířích, o maternických chlebech. Na řadu přišla i historka o Rýbrcoulovi a Kačence.
Často se také mluvilo o zdejších zlodějských bandách, které přepadávaly lidi ve městečku i okolí. Vděčným námětem byly i dojmy z prvních divadelních představení, která se konala v Habrově hospodě (dnešní hotel Sokol), nebo v kamenném domě kupce Vlacha (bývalá městská knihovna) v Jiráskově ulici. Přástevnice nejednou přetřásaly i nové známosti mladých dvojic, kdo a kdy se bude vdávat či ženit, kde do rodiny přibylo dítě či kdo tento svět již opustil. Svou práci si zpříjemňovaly hrnečkem čaje, nebo kalíškem kořalky.
Život v městečku nebyl vůbec nudný, i když ještě nebyl rozhlas, film ani televize. Od posvícení do vánoc bylo neustále živo.
Na svatého Martina (11.11.) se pekly rohlíky plněné mákem v podobě koňských podkov, protože tento světec "přijel na bílém koni". Tancovačkou se slavil svátek sv. Kateřiny (25.11.) a později i Barbory. Na svátek sv. Barbory (4.12.) se řežou višňové větvičky - Barborky. Rozkvetou-li do Štědrého dne, děvče se určitě do roka vdá.
Před vánocemi působil rozruch sv. Mikuláš (6.12.) se svým doprovodem a někde i Lucky (13.12.), které rozsvícenými svícemi připomínaly, že slunovrat je už nadosah. V předvečer svátku svatého Mikuláše obcházel 5. prosince Mikuláš v doprovodu anděla, a někdy i hrozného čerta, známé rodiny, kde měly malé děti. Připomínal jim jejich prohřešky, vybízel je k modlitbě a nakonec je podělil různými dobrotami. Mikuláš chodí se svou družinou v Hronově dodnes.
V mnohých rodinách nahrazovala návštěvu Mikuláše s doprovodem nadílka do punčochy, zavěšené na okně. Hodné děti se ráno dočkaly sladké nadílky, zlobivé jen několika polínek, uhlí či nahnilých brambor.
"Na Náchodsku v průvodu svatomikulášském i masopustním jezdíval kůň s jezdcem a rozdováděl se příšerný kozel s metlou. Kolem sekyry (motyky) byly navázány hadry, potaženy plátnem a tak utvořena hlava s krkem u koně i u kozla. Huba a oči se vyznačily černí. Na místo uší se přivázaly lžíce..." 6)
"Jen v očích dítěte vidím štěstí a krásu svátků vánočních.
Jen v nich se zrcadlí upřímnost a žádná zrada.
Jen v očích dítěte jsou zázračné otázky, když díváš se do nich
a na stromku svítí jejich pohledy tak zářivé, tak nezáludné, tak lidské.
Jen tak vedle nich jsou i mé Vánoce šťastné, veselé,
a znovu k životu zrozené." 7)
Již dávno před příchodem křesťanství připisovali naši předkové dnům zimního slunovratu kouzelnou moc. Nové náboženství slaví v této době památku Kristova narození. Již v době adventní bývalo zvykem chodit na "roráty" - ranní mši před východem slunce. "Věřící spěchali ještě za tmy do kostela s lucernami a v kostele si svítili smotkem tenkých dlouhých svíček, zvaných "sloupek."" 8)
V Podkrkonoší se děti těšívaly na "Kristydle" - bíle oděnou postavu s křídly, která chodila na Štědrý večer. ""Kristydle"...obejde několik stavení, zazvoní pod okny nebo za dveřmi a posvátnou úctou předesílá do chaloupek, kde se děti mezi stavy choulí, až konečně domácími předvedeny, klekají před Kristydle a podrobují se dosti obtížné zkoušce tkalce - čtenáře. Modlitby, otázky z náboženství a biblické dějepravy, mnohdy i z ostatních školních předmětů předcházejí všeobecně podělování." 9)
Tento zvyk však v našem kraji nezdomácněl, ale zachoval se tu jiný. Koledníci obcházeli stavení s betlémem nebo jesličkami. Alois Jirásek ve svých Pamětech vzpomíná na to, jak si jako chlapec s velikým nadšením kupoval u souseda, kupce Vlacha, archy pestře tištěného betlému. Ovečky a figurky podlepoval lepenkou, vystřihoval je, nalepoval na ně dřívka a zapichoval do mechu k jesličkám. Další tradicí z dob Jiráskových jsou pastýřské hry, které se dnes znovu začínají obnovovat v podobě hraných živých betlémů.
Současný symbol vánoc - co nejvyšší a nejozdobenější smrček, ale raději borovička či jedlička - se v našem kraji objevil někdy v polovině 19. století společně s vánočními zvyky německých horníků. Původně býval vánoční ozdobou světnice jenom věnec z chvojí nebo několik smrkových větviček.
Ještě začátkem 20. století se na stromeček věšela jenom jablíčka a pozlacené nebo do staniolu zabalené ořechy, v některých chalupách i zázvorky. Zapálené svíčky si na vánoční stromeček v žádné dřevěné chalupě dát netroufli z obavy před požárem, a tak byla vánočním světlem sklenička s olejem a knůtkem, postavená k betlému...
Jak u nás probíhaly vánoční svátky se můžeme dočíst v Babičce Boženy Němcové10) i v Jiráskově kronice U nás, kde spisovatel popisuje provedení slavné pastorální mše Jana Jakuba Ryby, která se dodnes o vánocích hraje. "Farář Havlovický u oltáře dychtivě naslouchal výborné hře učitele Černého, na niž se těšil. On a všichni dychtivě čekali, co dál, dál, až se pastýři ozvou. A již tu byli.
"Hej mistře!
Vstaň bystře",
budil pastýř příjemným tenorem, a kostelem se provanulo hnutí milého očekávaného překvapení...
"- Budiž veleben na věky, amen!
A - men - á - men!"-
Na kůru si jen vydechli, regenschori jen sestoupil od varhan, už napravo na kruchtě zanotoval bělovlasý Vít s Lhotákem:
"Narodil se Kristus Pán,
radujme se!"
Veselá vánoční píseň zajásala celým kostelem, od oltáře ke dveřím, pod kůrem, na kruchtách, všude pronikala ven a nesla se přes zasněžené hroby dále k zaváté stráni v jasném klidu mrazivé, posvátné noci." 11)
Vánoční stůl býval dříve chudší než dnes. Po celý den se držel přísný půst (aby lidi mohli večer vidět "zlaté prasátko"), zato večer na štědrovečerním stole nesmělo chybět devatero jídel: hrachová polévka, chlupaté knedlíky s houbami, hrách (aby bylo dost peněz), kyselé zelí (pro zdraví), "rejžák" s rozinkami, "muzika" z křížal, vánočka s oříšky, "štrůdl" a na zapití kafe. Často večeře začínala společnou modlitbou a krajíčkem suchého chleba, symbolem hojnosti, jinde si ani na Štědrý den neodpustili každodenní kyselo.
U Jirásků mívali na Štědrý večer rybu, když ji poslali ze mlýna, kde otec mlel. Jinak večeřeli tak, jak bývalo v té době zvykem. Bývala jahelná polévka, "vařené buchty" (knedlíky se sušenými houbami), později i káva a buchty. Po večeři přinášela matka nadílku: vánočku, ořechy, jablka, křížaly a sušené hrušky. Ale všude takto bohatý stůl nebýval.12)
Po večeři bylo zvykem rozkrojit jablíčko. Hvězdička věštila zdraví a štěstí po celý rok, jádřinec v podobě kříže znamenal opak. Stejně tak se na budoucí osud usuzovalo z jádra ořechu. V tento kouzelný večer si děti s oblibou pouštěly v míse s vodou lodičky z ořechových skořápek s rozsvícenou svíčkou. "Jan tajně postrkoval mísu, v níž voda byla, aby se hnula, a skořápky, představujíce loďky života, od kraje ku středu se houpaly; pak volal radostně: "Dívejte se, já se daleko, daleko dostanu do světa!"" 13)
Na štědrý den děvčata házela přes hlavu dřeváky, aby se dověděla, jestli půjdou do roka z domu. Překvapením bylo, když dřevák vyrazil okno, anebo dokonce hospodáři přední zuby. "Františka Kolísková strčila jednou hlavu do měděnce, aby ve vodě spatřila obraz budoucího ženicha. Nemohla pak ale hlavu vyndat a všichni spustili šumraj, až táta měděnec rozbil." 14)
Také se s oblibou odléval rozžhavený vosk nebo olovo do vody. Podle tvaru odlitku děvčata soudila na profesi budoucího ženicha, ale o svém nastávajícím se dovídala leccos i jinak. "Na Štědrý večer chodívala na pole, kde tři sousedi "mezují", a tam třikrát hujkala: "Milej kde jsi?" Z které strany uslyšela hlas, odtud se milý přihlásil." 15)
V podvečer Štědrého dne chodívala děvčata do sadu třást stromem a říkala: "Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, ozvi se mi v tu stranu, kam se jistě dostanu." Ráno šla děvčata pro vodu a dívala se do studně. Když viděla věnec na hlavě, věřila, že bude v příštím roce nevěstou. "Po večeři chodívaly dívky až na Hejšovinu a házely do skalní rozsedliny šišky. Které se to podařilo hned napoprvé, určitě se dostala pod čepec." 16)
Šlo-li děvče ráno zatápět, mělo dbát na to, aby vzalo sudý počet polínek, jinak zůstalo "na ocet". Na vzhled budoucího ženicha se usuzovalo i podle polínka, které děvče v kůlně sebralo. Je-li hladké a bez suků, bude ženich urostlý a pěkný. Popadne-li polínko křivé a sukovité, bude pak i ženich pokřivený. Děvčata si také měla dát pozor při utírání stolů po večeři. Nedosáhlo-li rukama přes stůl, nemohlo se ještě vdávat. "Nechá-li při mytí vedlejší hrany stolu neutřeny, čeká ji opilec. Když neutře z obou stran, dostane vdovce. Zmáčí-li si při tom břicho, opilec ji taky nemine." 17)
Aby stromy plodily hodně ovoce, chodili je hospodáři na Štědrý den brzy ráno budit. Poklepali na ně proutkem a říkali: "Stromečku vstávej, ovoce dávej, najez se, ustroj se, je Štědrý den". Aby dobytek neonemocněl, stavěla se na Štědrý den k chlévu sekera. Na Štěpána (25.12) bylo zvykem dávat drůbeži zbytky štědrovečerní večeře. "Koledníci obcházeli na Štěpána i později na Nový rok a zejména na Tři krále a zpívali při tom koledy: "Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu. Psi se na mě sběhli, koledu mi snědli." Nebo: "My Tři králové, jdeme k Vám, štěstí a zdraví vinšujem Vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k Vám přišli z daleka."" 18) Při odchodu napsali na dveře své monogramy, K+M+B, s letopočtem nového roku, čímž zaručovali celé rodině štěstí. Jiní koledníci v Podkrkonoší zpívali tuto koledu:
"Vzkázal Vás Ježíšek pozdravovat,
máte nám koledu hned darovat,
my jsme tam byli,
s ním jsme mluvili,
on nám to povídal,
že jste pekli
sejrový, makový,
že jsou pěkný.
Máte-li dát, dejte brzy,
na zádech nás pytel mrzí,
při tom dobrou noc,
dáte-li jen moc,
šup! do našeho pytle strčíme,
veselý svátky vám vinšujeme." 19)
Po vánočním odpočinku šly děti opět do školy. A co se tam asi učily? Nejspíš náboženství, počtům, psaní a čtení. Aby uměli žáci při čtení dobře vyslovovat, připravoval jim kantor různé jazykolamy a zamotané říkanky, jako je tato:
"Pane špás, to byl soused:
před prasetem chlívek utek,
my jsme chlívek chytili,
a do prasete strčili." 20)
Přešel nějaký ten měsíc a byl masopust. Na konci této slavnosti lidé na Hronovsku stínali kohouta. Píše o tom Alois Jirásek v Sebraných spisech 22. "Dopoledne té neděle, kdy po nešporách je stínání, ubírá se veliký průvod do okolí. Na fasuňku vezou k smrti umučeného kohouta a hudebníky. Kolem vozu jedou na koních jonáci, přestrojeni za maškary, nejvíce za židy - a provozují všeliké žerty. Před vozem kráčí "půlnočník", jenž jest půl bíle, půl černě oblečen. V jedné ruce drží hořící svítilnu, v druhé koště. Před vozem žertovně zametá a uklízí kamínky, aby vůz přes ně nehrkal. Má veliký strach a péči o kohouta." 21)
Po masopustu následovala doba postní, která trvala pět neděl. Poslední neděle se nazývá Smrtná, neboť se vynášela smrt ze vsi. "Tento obyčej ... pokládám za nejstarší jarní obřad v českém zvyklosloví lidovém. Z dávných věků udržel se obyčej až podnes v podobě takřka nezměněné." 22)
V nedaleké Olešnici u Červeného Kostelce si v tuto neděli hoši a dívky udělali velkého hastroše, který byl oblečen do dlouhé košile. S hastrošem, který představoval smrt, chodili po vsi a zpíval: "Smrt chodí po vsi, má na loket vousy a na ruce košíček, prosí o pár vajíček!" 23)
Když průvod obešel celou ves, zastavil se mezi dvěma lipami, kde hoši vykopali jámu, do které hodili smrt a zakopali ji. Podobný zvyk existoval i v sousedním Velkém Poříčí pod Hronovem, kde si hoši ustrojili smrt, chodili s ní po vsi a zpívali: "Smrt chodí po vsi, má veliké vousy, už nám nemůže choditi, musíme ji nositi, od města k městu; nesem nevěstu; jestli nám nic nedáte, tak vám ji tu necháme." 24) Také v Provodově u Nového Města nad Metují se tradoval podobný zvyk jako oba předchozí. Děti si ustrojily pannu, se kterou chodily po vsi. Nakonec ji vynesly za humna, kde ji zapálily.
Na Květnou neděli se v Hronově a okolí chodívalo na dívčí "litování". "Nosí se líto, chvojek, okrášlený pentlemi, vejdumky a řetězy nebo mašlemi z barevného papíru. Děvčata chodí od stavení ke stavení a zpívají koledy, obecně začínající: "Na tu Květnou neděli..."" 25)
Tyto koledy se léty měnily, a tak dnes málokdo ví, jak vlastně zněly třeba před padesáti lety. Moji pětiletou maminku učila její babička koledu takto:
Na tu Květnou neděli,
zase jsem k vám přišla,
dejte mě kus perníku,
já jsem koza mlsná.
Holčičí koleda, neboli litování, se v kraji dochovalo dodnes. Děvčata již nenosí snítku ze smrčku, ale z jalovce a zpívají různé (i smyšlené) koledy. Když jsem byla malinká, chodila jsem také litovat a zpívala:
Líto, líto nesu,
až se celá třesu.
Ráno jsem nic nesnídala,
protože jsem pospíchala,
abych něco dostala.
Aby hoši nepřišli zkrátka, chodili koledovat o Velikonočním pondělí a dodnes tomu není jinak. Kluci si upletou dlouhé binovačky, chodí binovat a přitom zpívají:
Hody, hody, do provody,
dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.
Na dvoře v koutku,
na zeleným proutku,
proutek se zlámal,
vajíčko spadlo,
šup do šátku!
Toto je ukázka koledy, se kterou se chodí dnes. V dřívějších dobách se v kraji koledovalo takto:
"Mé srdce jediné,
probuď se včas,
loni jsem dynoval,
letos jdu zas.
Byl jsem dost broukaný
od táty, od mámy,
ale já jsem nedbal,
šel jsem přec zas.
Oni se mně pořád
vysmívali,
že já mám kalhotky
ušišmaný" 26)
Po 1. květnu (o letnicích) stavívali hoši děvčatům máje. "Jak první máj býval i v Náchodě, podle svědectví J.K. Hraše, vítán a označován vztyčením vysokých, štíhlých smrčků nejen před jednotlivými domy sousedskými, nýbrž i před městskou radnicí... Před domy soukromými stavěly se máje tenkráte jenom, když v nich byly panny, dcerky hospodářovy a byly na vdavky. Čím bohatší nápadník, tím více vystrojena máj byla ozdobena velkou pěknou kyticí a pestrými stuhami ve své koruně a její kmen byl ozdoben různým vyřezáváním kůry..." 27) Tento zvyk se v kraji nedochoval.
Každý rok na sv. Jakuba (25.7.) shazovali v Hronově ze zvonice kozla. Tuto událost doprovázely rozličné obřady. Řezníci v ten den přivlekli ozdobeného kozla na zvonici a vyhnali ho na vystrčené prkno. Poděšené zvíře chvíli balancovalo ve výšce, ale pak před očima sroceného davu následoval jeho smrtelný pád. Roztlučenému kozlovi byla přičítána hojivá moc. Rozdělili se o něj řezníci, lékárníci i přihlížející lidé. Výklad tohoto ukrutného obřadu zněl, že prý je to na památku svatého Jakuba, který byl shozen z jeruzalémského chrámu. Shazování kozla je také doloženo v sousední Vysoké Srbské. Tam se v den svátku sv. Jakuba sešla celá ves v hospodě. Středem této společnosti byla kozlova družina, která měla obvykle 16 párů mládenců a družiček. Sedmnáctý pár byl označován jako "ženich" a "nevěsta". Celý průvod (hudba, chasníci, opentlený kozel, řezník, družičky a mládenci) šel z hospody k nejvyšší stodole ve vsi. "V čele družiny ubírala se "nevěsta" bíle oblečená, s rozpuštěnými vlasy, zdobenými kvítím. Věnec míti nesměla, zato družičky zdobili jím své hlavy. První družička nesla na misce nůž zdobený černou mašlí." 28)
Když došla družina kozla na střechu, postavili ho na prkno. Řeč si vzal "ženich", který se přimlouval za kozla a dokazoval jeho nevinu. Poté ke kozlovi promluvila "nevěsta":
| "Nermuť se, kozle, | Po celý tvůj život |
| že svůj život dokonáš. | užíval jsi kratochvíle, |
| Vypršela tvoje hodina, | teď za tvé špatné činy |
| dnes svůj život skončit máš. | přišla tobě smutná chvíle. |
| Nemeškej, skoč rychle dolů, | |
| Sraz hlavu, uděláš konec všemu." |
Dalším blízkým městem, kde se shazoval kozel, byla Jaroměř. Řezník vyhledal co nejškaredějšího kozla černé barvy a s velkými rohy, na které mu vložil věnec s černou stuhou. "Když pak ubožák dopadl a řezník jej zapíchl, chytali řinoucí se krev co nejpečlivěji, aby ani kapka nepřišla nazmar. Maso zabitého kozla prodal řezník hned, šlo na dračku, ale po krvi byla ještě větší poptávka. Mělať "jakubovská krev" podle obecné pověry hojivou, ano kouzelnou moc: čerstvá hojila padoucnici a jiné nemoci, usušena a na prášek rozemletá sloužila proti "pškání" či píchání, proti chrlení krve apod. Nebylo tedy divu, že řezník za krev utržil více, nežli za "jakubovské" maso z celého kozla." 30)
Koncem srpna nastaly v kraji žně, kdy se sklízelo a cepem vymlacovalo obilí. Aby se chasníci při vymlacování sami nepobili, povídali si při práci různá rytmická říkadla. Z Náchodska se dochovalo toto: "Buci, baci, - čtyři mlatci." 31)
Po celý rok lidé z vesnic chodili do města na jarmark, kde prodavači různými způsoby upoutávali pozornost na své zboží:
"Pojďte, panenky,
hop hop, hop,
pojďte kupovat,
nebudete litovat!
Jak to mám,
tak to dám
na vejdělek nekoukám.
Jsem tu dneska naposled,
nepřijdu sem zas tak hned." 32)
V knize Český rok jsem našla zajímavou píseň, kterou si lidé na Náchodsku zpívali, když chodívali z kostela. Původně se v ní zpívalo o kostelíčku v Boušíně, ale Hronováci si ji trochu upravili:
| "Ty hronovský kostelíčku, | První vyšla celá bílá, |
| stojíš na pěkným vršíčku. | a to byla moje milá. |
| Vycházejí panny z tebe, | Druhá vyšla ještě bělší, |
| jako andělové z nebe. | to byla má nejmilejší." 33) |
O ostatních zvycích jsem se informace nedozvěděla, asi proto, že v kraji nebyly tak obvyklé. Dnes je jiná doba, jiní lidé a jiné mravy. Snad je dobré si vzpomenout jak kdysi bývalo a srovnávat s dneškem. Zbývá tedy otázka, jsou-li dnešní lidé při rozvoji techniky a ekonomiky vlastně šťastnější, než byli naši předkové.
Poznámky a prameny:
- Erben, K.J.: Kytice, 3. vyd. Praha, Rebcovo nakladatelství 1947, s. 91.
- Jirásek, Ant.: Přástky. In: U nás 1995, č. 12, s. 1.
- tamtéž
- Němcová, B.: Babička, Praha 1940, s. 175 - 176.
- Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha, Vyšehrad 1950, s. 33.
- tamtéž, s. 108.
- Karel Václav Kubík Hronovský, básník (viz. 8.11.)
- Jirásek, Ant.: Jak se u nás slavívaly vánoce. In: U nás 1993, č. 12, s. 1.
- Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha, Vyšehrad 1950, s. 491.
- Němcová, B.: Babička, Praha 1940, kapitola XII., s. 182 - 196.
- Jirásek, A.: U nás III., Brno, Brázda 1952, kapitola XXX., s. 259.
- O vánocích píše Alois Jirásek v 30. kapitole III. dílu kroniky U nás.
- Němcová, B.: Babička, Praha 1940, s. 182.
- Jirásek, Ant.: Přástky. In: U nás 1995, č. 12, s. 7.
- Jirásek, Ant.: Jak se u nás slavívaly vánoce. In: U nás 1993, č. 12, s. 2
- tamtéž
- tamtéž
- tamtéž
- Plicka, K. a Volf, Fr.: Český rok - Zima, 1. vyd., Praha 1960, s. 62.
- Plicka, K. a Volf, Fr.: Český rok - Podzim, 1. vyd., Praha 1954, s.
- Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha, Vyšehrad 1950, s. 556 - 557.
- tamtéž, s. 209.
- tamtéž, s. 215.
- tamtéž, s. 216.
- tamtéž, s. 238.
- tamtéž, s. 132.
- tamtéž, s. 284.
- tamtéž, s. 586.
- tamtéž
- tamtéž
- Plicka, K. a Volf, Fr.: Český rok - Léto, 1. vyd., Praha 1950, s. 313.
- tamtéž, s. 383.
- Původní znění písně i s notami je v knize Český rok - Jaro, s. 339.
