Obsah

Předmluva

Úvod

Poloha, znak a název města, přírodní podmínky

Stručný nástin historie Hronova

Kulturní památky a turistické zajímavosti

Pověsti z Hronovska

Místní lidové tradice a zvyky

Nejvýznamnější osobnosti

Další významní "Hronováci" a "krajánci"

Ti, na které by se nemělo zapomenout

Hronov a okolí dnes

Závěr

Napište mi
své připomínky, náměty, ...

Jste [CNW:Counter] návštěvník

Další významní "Hronováci" a "krajánci"

Jan Křtitel Knahl
Anna Vítová
Františka Semeráková
Josef Vavřička
Jaroslav Meier
Jaroslav Cita
Jan Špáta
Ivo Švorčík
PhDr. Ladislav Hladký, CSc.
Pavel Rejtar
Karel Václav Kubík Hronovský

Do této kapitoly jsem zařadila osobnosti, které pravděpodobně nejsou tak celonárodně známé. Jejich přičinění se o zviditelnění města Hronova je však tak veliké, že je nemohu vynechat.

Zvolila jsem řazení podle věku.

Jan Křtitel Knahl

* 11. září 1825 Hronov
+ 17. září 1901 Hronov

Kořeny Knahlova rodu jsou v Úpici, kde již praděd Jana Křtitele - rovněž Jan Knahl, byl kantorem. Odtud přesídlili Pamětní deska do Hronova. Otec skladatele, Antonín Knahl (Kalina), sice z učitelské rodiny pocházel, ale sám kantorem nebyl. V Praze se vyučil hodinářem a vrátil se zpět do Hronova. Za krátký čas se tu oženil s Justýnkou Pikovou. Při hodinářském řemesle zastával ještě funkci kostelníka a divadelního ochotníka. V roce 1827 spolu s místními ochotníky secvičil v Hronově první ochotnické divadelní představení.

Syn hronovského hodináře a regenschoriho získal první hudební vzdělání doma, ve staré hronovské škole pod kostelem, kde se i narodil. Svému krásnému hlasu vděčil za přijetí do chlapeckého sboru metropolitního chrámu sv. Víta a jeho konviktu1) s veškerým zaopatřením. To mu umožnilo i studia na akademickém gymnáziu, kde v té době studoval i Bedřich Smetana.

V době studií se mladý Knahl seznámil i se svým učitelem Aloisem Jelenem, který mu byl velkým pomocníkem ve zpěvu, kompozici2) a dirigování. Pro Knahla byl Jelen vzorem nejen jako umělec, ale i jako vlastenec. Po studiu na gymnáziu chtěl Knahl pokračovat na pražské univerzitě, ale z finančních důvodů dal přednost nabízené funkci registrátora na pražské arcibiskupské konzistoři.3) Při tomto zaměstnání se mohl Knahl zcela věnovat hudbě. Studoval díla starých mistrů, komponoval a dirigoval pěvecké chrámové sbory. V Praze se prosadil jako vynikající sbormistr a znalec lidského hlasu. Po uvolnění se místa sbormistra v císařské a královské kapli na Pražském hradě roku 1817, byl do této funkce zvolen právě on.

J.K. Knahl patří mezi první hronovské občany, kteří dosáhli tak významného postavení. Patří proto do galerie slavných rodáků z Hronova. Jeho dílo se soustředilo na tvorbu sborovou - světskou a duchovní. Z jeho vlasteneckých sborových písní jsou nejznámější: Já jsem Slovan, Toť lásky čas, Žižkova smrt, Starý, Český ráj, Prosba, Zastaveníčko, Tam v tichu nad Lužnicí, Posel Slovanský, atd. Z duchovní hudby jsou to především mše, sbory k mariánským a svatojánským slavnostem. Dále napsal skladby pro varhany, dechové nástroje, ale i skladby pro klavír, písně apod.

Tímto výčtem není zdaleka uzavřena tvorba Jana Křtitele Knahla. Chybí hudba instrumentální, která se ztratila, nebo leží neevidována v některém z našich archivů.

Poznámky a prameny:

  1. konvikt - ústav poskytující studentům byt, stravu a výchovný dozor
  2. kompozice = komponování - skládat, hudebně tvořit
  3. konzistoř - biskupská kancelář

Anna Vítová

* 20. března 1885 Vysokov u Náchoda
+ 28. února 1972 Hronov

ŘEZBÁŘKA BETLÉMŮ

Betlemářství v našem kraji se začalo ve větší míře prosazovat asi až teprve v poslední čtvrtině minulého století. Příčinu je možno hledat ve stěhování tehdejších obyvatel, kteří šli za prací do průmyslovějších oblastí. To má také za následek vytlačení jednotlivých projevů lidového umění ze života. Po určité době, kdy výtvarné umění mizí, přichází na scénu betlemářství. To nespočívá jen ve tvorbě vlastních betlémových figurek (ať řezaných či malovaných), ale i v tom, že každý majitel betlému se přímo podílí na jeho příští podobě. Vytváří si vlastní představu betléma, pořízené figurky doplňuje dalšími prvky a konečně betlém realizuje podle své vlastní představy.

Řezbáře v mnoha případech ovlivňovalo i přímé okolí a lidé, s kterými žili. Ve figurkách betlému pak vedle Svaté rodiny, tří králů a ostatních biblických postav najdeme i představitele jednotlivých řemesel, prosté ženy z lidu s dobovým účesem a ošacením, muzikanty, hajného, kominíka či poustevníka, který žil někde v okolí. Betlémy tak dostávaly mnohem pestřejší podobu a vedle náboženského jádra se v nich zrcadlil i současný život.

Betlemáři, kteří stavěli betlémy, nebyli závislí jen na místních řezbářích. Do kraje se dovážely i betlémy z okolí. Veliký ohlas měly figurky, které vznikaly v okolí Králík v Orlických horách. Králické figurky, které byly vyráběny sériově v jakési manufaktuře, byly velice pěkné a hlavně velmi levné. Celkový sortiment figurek, které se prodávaly na předvánočních trzích, byl neobyčejně veliký a cena opravdu lidová. Ovečka stávala korunu, darovník1) či pastýř 2 až 3 koruny. Řezbářsky náročnější figurky (Svatá rodina, tři králové a jejich zvířecí doprovod) byly dražší. Králické figurky bývaly v kraji k sehnání ještě ve třicátých letech našeho století.

Montáž betlémů se většinou prováděla na schodovou konstrukci, a ta se potahovala "skálovým" papírem, který se různě pomačkal, aby krajina betléma vypadala věrohodněji. Nezanedbatelnou součástí byly i domy, které tvořily město na pravé straně betléma. Dalším doplňkem byly různé stromy a keře, buď vyřezané, nebo různě vystřihované z tuhého papíru. Některým betlemářům se podařilo svůj betlém oživit pohybem pomocí jednoduchých i složitějších strojků.

I dnes se objevují tvůrci, kteří pro potěšení sobě i druhým, vyřezávají figurky a staví betlémy. Za povšimnutí stojí i práce paní Jiřiny Vyčichlové z Hronova, která nás svými těstovými figurkami reprezentovala na různých výstavách betlémů v zahraničí.

Krom vyřezávaných betlémů byly a jsou v oblibě betlémy vystřihované či malované. Malované betlémy jsou velmi vzácné a moc se jich ze starších dob nedochovalo.2)

Hronovské betlémy jsou na takové úrovni, že se mohou rovnat i takovým, jako jsou betlémy od Mikuláše Alše, Josefa Lady či Josefa Weniga. Můžeme se o tom přesvědčit u pěkných betlémů Jiřího Škopka, Karla Šafáře, J. Petiry, i Anny Vítové.

Paní Vítová vyřezávala figurky z lipového nebo vrbového dřeva. Sedla si na stoličku, špalek mezi koleny, v rukou dláto a sekyrku a odsekávala kusy dřeva ze špalku. Bez tužky, bez nákresů jí pod rukama ožívala jedna figurka za druhou.

Anna Vítová

Celkem vyřezala paní Vítová osm betlémů a darovala je příbuzným a sousedům. Největší betlém však věnovala hronovskému římskokatolickému kostelu Všech svatých. Betlém obsahuje 95 figurek a mnoho různých staveb. Největší figurky jsou velké 20 - 25 cm a každá má své místo. Celý betlém jakoby žil: pastýři se modlí, radují, hřejí u ohňů, pískají na fujaru a přinášejí své dary, vánočku, ovoce, králíka, kohouta. Cizinci vedou velblouda, slona a koně.

A jak se paní Vítová k vyřezávání betlémů vlastně dostala?

"Já jsem už jako dítě měla ráda dřevěný špalíček a nůž, a ni jsem nedala na varování Aničko, pořežeš se! Pak přišla léta dřiny v hospodářství. Musela jsem nahradit tatínka, zedníka, když pracoval daleko od domova. Všechnu mužskou práci v zemědělství jsem dělala ráda. Orala jsem, sekala, krmila, dojila. Pak jsem se provdala a s mužem jsme si zavedli obchod v Novém Městě nad Metují. O prvních vánocích v manželství jsem chtěla postavit svůj malý betlém. Ten jsem si jako dítě koupila za první vydělané peníze, když jsem, šestiletá, dostala pár krejcarů za nasoukané "štočky".3) Ale figurky byly poškozené, rozklížené, nožky a ručky v nepořádku. Chtěla jsem je opravit, ale výsledek byl žalostný. A tak jsem tajně, aby nikdo nevěděl, vzala špalek a zavíracím nožem "kudličkou" jsem vyřezala první tři figurky: Svatou rodinu. Když byla hotova, pochlubila jsem se muži. Měla jsem radost z jeho uznání: "Víš, když to tak dobře dovedeš a těší tě to, zastanu tě někdy v práci a vyřež nový betlém". Tak vzniklo do první světové války prvních osm figurek mého prvního betlému" 4)

Zmiňovaný betlém jsem na hronovské faře hledala marně. Ptala jsem se tedy potomků paní Vítové (její dcera paní Anna Kleslová již také zemřela - v roce 1990) a zjistila jsem, že jej prodali do muzea betlémů v Třebechovicích pod Orebem.

Tradice betlemářství v kraji pokračují a každoročně se v některém městečku v kraji pořádají předvánoční výstavy.

Poznámky a prameny:

  1. darovník - ten, kdo nese dary
  2. Velice starý betlém se dochoval v Jiráskově muzeu. Jedná se o dílo Antonína Knahla.
  3. štoček (štůček) - svazek určitého materiálu pro výrobu textilu
  4. Mühlsteinová, L.: Řezbářka betlémů Anna Vítová z Hronova. In: Rodným krajem (5), Červený Kostelec 1992, s. 34-35.

Františka Semeráková

* 14. února 1891 Malá Čermná
+ 17. května 1971 Olešnice v Orlických horách

Obal básnické sbírky Naše tkalcovina

Žila byla tkalcovina -
babka stoletá,
v chloupkách jí srdce dali,
než šla do světa.

Sny a přání, co jich měli,
všechny plátnu pověděly,
v radostný den s písní tkali,
jindy slzy vyplakali.

Táta dal stav svému synu:
"Nenech, hochu, tkalcovinu,
měj ji rád, jak my jsme měli,
služ jí zase život celý."

Žila byla tkalcovina -
babka stoletá,
a osudy horských tkalců
nesla do světa.

Takto se vyznává ze své lásky k tkalcovskému horskému kraji lidová básnířka a místní sběratelka lidových pohádek. Životem i dílem je spjata s hronovským krajem a s tkalcovinou.

Narodila se 14. února 1891 v Malé Čermné u Hronova do prosté venkovské rodiny, kde se zpívalo, vyprávělo, Františka Semeráková četlo. Ze svého nejútlejšího dětství vzpomíná nejvíce na obě své babičky a jim připisuje vznik svých básniček z koutku pod Borem. "Jedna babička, ta z kopců, z Jakubovic, veselá, zpěvavá, samý úsměv a žert; druhá, otcova matka z Čermy, vážnější, s nevyčerpatelnými pohádkami a s rajskou náručí, kde mi bylo nejlépe. Z jejich vyprávění vyrůstal se mnou jiný svět, milejší - a život bohatší." 1)

Ve škole na ni velmi působily básně Erbenovy, Nerudovy a Sládkovy, později i Čechovy a Vrchlického. S J.V. Sládkem se jako dítě setkávala osobně - když pobýval v Čermné při léčení v lázních Chudoba (dnes Kudowa Zdrój). Besedoval s dětmi, navštěvoval školu. Za ním přijížděli básníci a spisovatelé, o prázdninách každý týden Alois Jirásek, Sigmund Bouška, F.X. Šalda, profesor Gebauer, přijížděli i kněží z Hronova a Bezděkova.2) "Celá škola šuměla hovorem a veselým smíchem. My, děti, stávaly jsme venku u zdi, u dveří, a s otevřenými ústy poslouchaly hovory nám tak vzácných lidí a čekaly, kdyby někdo z nich potřeboval malou úsluhu, vzkaz od bosých skřítků, že hned vyletíme a ochotně obstaráme." 3)

Františka Semeráková milovala básně po celý život, který prožila se svým mužem - tkalcem na Hronovsku, v Červeném Kostelci a Olešnici v Orlických horách. Svým dětem vyprávěla pohádky, pověsti a říkanky, které si pamatovala. Přidávala k nim i své vlastní básničky, do kterých později pronikly postřehy a zážitky z tkalcování, když se sama učila snovat, soukat a tkát. Ve verších ožily mnohé postavy z jejího života mluvící místním nářečím (tkalci, ševci, krejčí, dřevaři i vandrovní), vyprávěla o práci v textilních továrnách a na polích. Její dílo je naplněno optimismem a láskou k rodnému kraji.

Básně psala asi od roku 1932. Věnovala se dětské poezii, psala pověsti a povídky. Inspirovala se přírodou (za mlada pěšky prochodila rodný kraj a poznala Kladsko), byla vášnivou houbařkou a vyznala se v bylinách.4)

"O úspěch poezie Františky Semerákové se v našem kraji velmi zasloužila "máma" hronovských ochotníků, paní Vilma Štelzigová, která s velkým ohlasem recitovala její verše, srozumitelné obsahem a blízké našim lidem." 5)

Paní Františka Semeráková zemřela 17. května 1971 v Olešnici v Orlických horách. Jejím nejznámějším dílem je sbírka lyrických i epických básní Slunečný den, z dalších děl je to Fridolín a hastrman, Bílý kámen, Začarované střevíce, Od pondělka do neděle, Hadí král, Říkačky a rýmovačky, Utkáno z veršů (vydáno posmrtně).

Šlo housátko   Starý rak   Šila, šila švadlena
v čisté rose,   šil si frak,   dvě srdíčka zelená
smáčelo své   šel pro nůžky   sešila je dohromady,
nožky bosé.   do Dobrušky.-   přišila si kolena.6)

Poznámky a prameny:

  1. Semeráková, F.: Slunečný den. Praha, Mladá fronta, 1950, s. 127.
  2. tamtéž
  3. tamtéž, s. 128.
  4. Tříška, J.: Osobnosti Podorlické literatury. 1. vyd. Ústí nad Orlicí, OFTIS 1996.
  5. Dusilová, K.: Františka Semeráková. In: Rodným krajem (3), Červený Kostelec 1991, s. 21.
  6. Semeráková, F.: Říkačky a rýmovačky. Praha 1959.

Josef Vavřička

* 20. března 1906 Hronov
+ 16. dubna 1993 Chrudim

REŽISÉR

Patřil k těm šťastným, protože se mu podařilo naplnit život tím, co mu bylo nejdražší - prací pro divadlo. Po léta pomáhal lidem naplnit jejich touhu vystoupit ze sebe a stát se na chvíli Strýčkem Váňou, Mlynářkou a dalšími. Vavřička to prostě uměl zařídit a s lidmi to dovedl, své herce si "vychovával". Často přemýšlel o svých inscenacích, pro inspiraci dokázal dojet i velmi daleko, ale dovedl ji najít i velmi blízko. Většinou si vybíral ke zpracování spíše díla vážnější, jako byl Sen noci svatojánské od Shakespeara (1946), či Strýček Váňa od Čechova (1949), se kterým takříkajíc udělal díru do světa. Toto dílo pak zcela změnilo jeho budoucí život. Stal se profesionálním kulturním referentem na okrese. Z jeho dalších děl stojí za povšimnutí i zpracování Slaměného klobouku a Jiráskových dramat Lucerna a Pan Johanes.

Pro děti školou povinné vedl na LŠU v Hronově dramatický kroužek, se kterým vystupoval i na školních akademiích. Upravoval dětské inscenace a sám také tvořil autorská pásma k různým příležitostem (28. říjen, školní akademie; režíroval dětské pohádky). V LŠU nebyla vhodná učebna, a tak Vavřička s dětmi zkoušel v Jiráskově divadle. Znáte děti, ty nemohou jenom tak sedět na místě, a obzvláště ne v takových tajemných místech, jako je zákulisí divadla. Na pana Vavřičku začaly chodit stížnosti, a tak byl z LŠU nucen odejít.

Pan Josef Vavřička měl vzácný přirozený talent. Nenechal bez povšimnutí žádný tvořivý projev, a tak se stalo, že měl spoustu žáků. Z těch, kteří se v Hronově i jinde prosadili, nesmím zapomenout na Ing. Miroslava Houšťka, který později současně se svým učitelem Vavřičkou režíroval. Jak už to tak někdy bývá, učitel a žák se nepohodli, což mělo za následek i rozdělení tehdejšího ochotnického divadla. K dalším Vavřičkovým odchovancům patří také Vratislav Habr, který se později prosadil jako scénograf libereckého divadla. Dětem bude jistě znám animovaný večerníček Človíček. A právě ten (a také krátký film Cvoček astronaut) animoval další Vavřičkův žák Josef Lamka, který se učil u takových osobností, jako jsou Skupa a Trnka. Pan Lamka, jeho manželka Hana Lamková a Jiří Srnec založili v Praze černé divadlo, které existuje dodnes.

Poznámky a prameny:

Jaroslav Meier

* 7. prosince 1923
+ 17. března 2001

HUDEBNÍ SKLADATEL A PUBLICISTA

Narodil se v Hronově 7. prosince 1923. Zde také absolvoval základní vzdělání na obecné a měšťanské škole. V té době se již u něj projevovalo hudební nadání, a proto se rozhodl studovat hudbu. Nejprve navštěvoval Pražskou hudební akademii, kde studoval hru na varhany u profesora Nowakovského a Langra. Další studia absolvoval po válce na bratislavské konzervatoři. Přestože nejprve sklízel veliké úspěchy na varhanních koncertech, věnoval se pan Meier také skladatelství. Jeho vzorem se na dlouhá léta stala hudba starých mistrů.

V Bratislavě pracoval jako komponista, i jako organizátor při vysílání Československého rozhlasu a Československé televize. Je autorem několika televizních oper, jako např.: Dřeváčky, Čin - čin, baletu na Andersenovu pohádku Děvčátko se zápalkami a řady skladeb. Mezi nimi jsou převážně písně a písňové cykly: Božská láska na verše básníka P. Verlaina, Noční písně podle veršů Š. Žaly, Sloky lásky na verše S. Ščipačova. V díle J. Meiera je také hojně zastoupena komorní hudba, jako je např. Preludium a dvě fugy, Toccata a fuga pro klavír, Koncertní fantazie pro varhany a jiné.

Velkou část svého života prožil na Slovensku, ale pravidelně se vracel do rodného Hronova za svou matkou. Po odchodu na odpočinek v Hronově zůstal natrvalo. Ani nyní nezahálel. Téměř pravidelně pořádal v Hronově varhanní koncerty a psal. Napsal knihu pro labužníky, přátele dobrého jídla a pití s názvem Recepty pana Rossiniho. Aktivně také spolupracoval s regionálními novinami Náš čas a Noviny Náchodska. V místních listech pravidelně publikoval v rubrice Hronovské procházky, kde připomínal čtenářům slavné osobnosti a zapomenuté rodáky.

V roce 1992 byla zásluhou pana Meiera umístěna pamětní deska na Kalinův domek. Z kompozic, které napsal, stojí jistě za připomenutí klavírní úpravy místních lidových písní. Málokdo asi bude vědět, že pan Meier zkomponoval také městskou znělku, kterou věnoval městu Hronovu. Jedná se o fanfáry, kterými je každoročně zahajována přehlídka amatérského divadla Jiráskův Hronov.

Poznámky a prameny:

Jaroslav Cita

* 1926 Vysokov u Náchoda

MALÍŘ A POHÁDKÁŘ

Budete-li mít cestu kolem Vysokova (vesnička u Náchoda), na chvilku zastavte a projděte se po Martincově kopci. Dávejte ale pozor, kam šlapete, protože tam je v trávě ukryta pohádková chaloupka šneka Mati a možná právě vy Z knihy Pohádky z palouku ji najdete. Že tomu nevěříte? Přesvědčí vás o tom vysokovský rodák Jaroslav Cita. Právě sem a do nejbližšího okolí umístil svůj pohádkový palouk plný zázraků. Vypráví o něm ve sto dvanácti pohádkách a vy jej nejlépe poznáte z veselých ilustrací, které prozrazují daleko více než vyprávění a lákají k četbě.

Na pohádkovou mýtinu za šnečkem Maťou a skřítkem Klinčekem se můžete vypravit v kteroukoli roční dobu, protože pohádky tu vznikají jedna za druhou po celý rok.

Na každém obrázku je něco překvapujícího. Někdy je to výtvarná podoba zvířátek, jindy promyšlené ztvárnění věcí, o kterých se mluví. Zmiňované obrázky vznikly počátkem devadesátých let, kdy malíř začal spolupracovat se slovenským nakladatelstvím Martis, jehož plánem bylo postupně vydat většinu pohádek o Maťovi a Klinčekovi.

Po rozpadu našeho státu se to ukázalo jako nesplnitelné a po vydání knihy Maťo a Klinček spolupráce skončila. Malířovi se vrátila krabička s několika sty kolorovaných kreseb k desítkám dalších příběhů, které najednou nebyly k ničemu. Že tomu tak není se ukázalo už na jaře téhož roku, kdy požádala o jejich zapůjčení Okresní galerie v Ústí nad Orlicí. V prosinci putovalo padesát obrázků na výstavu do anglického města Warringtonu. Tam jejich pouť skončila, protože si je do jedné rozebraly anglické děti.

České děti však přišly o Maťu a Klinčeka už podruhé. Po večerníčcích, které zůstaly v majetku Slovenské televize, zmizely nenávratně i nejlepší obrázky, které kdy Jaroslav Cita namaloval.

"Když jsem psal první díly večerníčků, říkal jsem ještě Maťovi šnek Pepa a skřítkovi Pivoňka. Pražská Maťo a Klinček televize však seriál nepřijala, a tak pro mne začala spolupráce s televizí bratislavskou. Mí hrdinové dostali jméno Maťo a Klinček. Dnes jsou známí dětem ve dvaadvaceti zemích světa. V Holandsku patří jejich příběhy k nejoblíbenějším večerníčkům. V každé zemi si je však jmenují podle svého. Pražská televize vysílala příběhy šneka Matěje a skřítka Vítka. Nakladatelství Panorama je před časem ve Čtyřlístku jmenovalo Ďubka a Klouzek. Vždy se však jedná o tytéž dobráky, kteří spolu prožívají velká dobrodružství. Lhostejno, zda chytají chrousta, nebo sbírají kaštany. Jdou životem spolu, potkávají hodná i zlá zvířátka, rozumné i pošetilé broučky a na palouku před jejich chaloupkou se rodí jedna pohádka za druhou." 1)

Poznámky a prameny:

  1. Cita, J.: Jak přežili bouračku. In: Rodným krajem (10), Červený Kostelec 1994, s. 26-27.

Jan Špáta

* 25. října 1932 Hronov

FILMOVÝ DOKUMENTERISTA A ESEJISTA, REŽISÉR A KAMERAMAN

Při hledání informací o Janu Špátovi jsem našla velmi zajímavý článek ve vlastivědném sborníku Rodným krajem. Nejsou zde data studií, ani vypsaná zaměstnání, ale je tu rozhovor, jeho osobní výpovědi a pohledy na svět, které řeknou o člověku mnohem víc.

"Kamery nepadají z nebe . . . Jak vy jste se dostal k té své?

Únor 1948 zbavil mé rodiče papírenského obchodu v Hronově. Škrtl jsem ze svých plánů prodávání sešitů - a protože naši rádi fotografovali, osud mě zavál do profese, která mi umožnila rovněž oslovovat veřejnost. . .

Vaše pravidelné filmové "předváděčky" v Hronově zabírají u všech generací.

Jak říká Leoš Janáček, každý by měl pokorně obdělávat pole, které mu bylo souzeno. Pak se dostaví pocit radosti z naplňování údělu.

Někdo raději naplňuje kasu a kapsu.

Vděčím sudičkám, že mě nevybavily touhou po moci a po penězích.

Řeklo by se, že jste si své přístroje dokonale ochočil, takže události vám samy naskakují do zorného pole. A můžete tedy pracovat "do nekonečna".

Dnešní situace nabízí lidem nebývalé šance, ale i rozčarování, procitání ze snů příliš prostoduchých anebo z Jan Špáta nepřesných výpočtů. Někdo to sráží do deprese, do pocitů marnosti a beznaděje. Ale kdo ví, že život by se měl žít, překonává tyto pocity svou činorodostí. Tou je pro mne filmařina. Mohl bych ji dělat do vysokého věku, najdu-li motivaci, která ve mě vydoluje novou energii. Za dominantu svého života pokládám zápas se sebou samým . . . Důležitá je životospráva a zvládnutí času v širším smyslu slova. Když si člověk vytvoří prostory odpočinku, zrání a vnímání, může udělat film aspoň trošičku nadprůměrný . . . Dnes je tolik útoků a agresí na lidskou duši, že by při neuspořádaném životě udolala člověka únava.

Kdo klouže po povrchu, ten se hned unaví - bohužel. Ale kdo natočil Největší přání I a II, Zemi svatého Patrika, Poslední dějství, Australský víkend, Velikonoce v Mexiku, Vánoce v Africe, Keutzerovu sonátu, Vstaň a choď a Armstronga, riskuje únavu a získává prostor i pro diváka zprvu nerozhodného.

Rád bych se s divákem podělil i o zážitky z oblastí, o kterých on nechce moc slyšet, ačkoliv by slyšet měl.

Není nic lehkého zažírat se lidem do svědomí filmem o zanedbávaných staroušcích anebo o bezbranných holátkách nehodných rodičů.

V mém rodném kraji, na radniční věži v Novém Městě nad Metují, je nápis Hora ruit, respice finem . . . Hodiny ubíhají, mysli na konec. Jedním z mých prvních filmů bylo Respice finem . . . Zamyšlení nad konečností života, která nás nutí dát mu smysl. Název dalšího je obdobný: Carpe diem - Užij dne. - Ze smrti nechci dělat tragédii, jen ji chci zapřáhnout do svého motivačního vozu.

Zdá se mi, že ani ve svém světoobčanství nezapřete svou českou příslušnost. Do veliké japonské reportáže pronikají pro porovnání poměrů karlovarské oplatky, náš horský vzduch, neúhledné pražské nádražní svačiny i letmo připomenuté stavitelské skvosty Kotěrovy a Gočárovy éry . . . Ať chceme nebo nechceme, domácí zážitky máme hluboko pod kůží . . .

. . . a určují naši vnímavost a naše celoživotní citové vztahy.

Škola života prý vyžaduje nejdražší školné. Toho se někteří lidé bojí . . .

Ale na svou duševní pohodlnost pak doplácejí daleko víc. Ustrnutím začínají neúměrně stárnout. Nemají už odvahu luštit propletence. Člověk by měl neustále vědět, že vše je trochu jinak, než si představoval. Tolerance pramení z poznání, že nic není jednoznačné a jednoduché.

Rok po invazi "spřátelených vojsk" jste napsal: "Domov je pevné zázemí, je to jistota, kterých je v životě tak málo. Představu domova vyvolává třeba koutek v kuchyni, obrázek na stěně, zvonice na návrší, smrkový les, vůně horské trávy, píseň, známý hlas . . . Domov je i jazyk, kterým se přece jen nejlépe vyjadřujeme . . . Člověk bez domova je jako přesazená květina, která jen těžko přivyká . . . Domovem může být i Evropa, svět spřízněných lidí . . . Jejich smích i pláč . . ."

Myslím, že jsem za svého dětství plakal častěji, než pláčou dnešní děti. U nich to často bývá pláč sebelítostný, vzteklý, zlostný, vydíravý, v podstatě negativní. Ale může být i pláč pozitivní, pročišťovací. Pláč vyvolaný silným zážitkem z vítězství dobra anebo z vnímání krásy. Pamatuji na slzy svého otce, který umíral u sestry. Pár dnů před jeho smrtí probíhalo mistrovství světa v kopané. Otec byl velký fotbalový fanoušek a já jsem mu vyprávěl, že Belgičané sice prohráli, ale vraceli se domů špalírem nadšených přívrženců. My někdy své neúspěšné reprezentanty zatracujeme, ale otec slzel, že někde v Belgii dokázali své hochy ocenit. Člověk je schopen velkorysosti. To je i naše naděje. Veliká chyba je naproti tomu citová stagnace a ustrnutí názorů. Někteří lidé nejsou přístupni novým informacím. Po dvacátém roce života se přestanou vyvíjet. A pokud je potkají překážky, hledí se jim vyhnout. To není můj styl." 1)

Není to tak dávno, co se Jan Špáta rozhodl, že natočí svůj poslední dokument a skončí s filmováním. Já jen doufám, že se mu toto rozhodnutí nepodaří splnit.

Poznámky a prameny:

  1. Rodr, J.: Znamení domova i světa. In: Rodným krajem (15), Červený Kostelec 1997, s. 38-39.

Ivo Švorčík

* 2. srpna 1937 Náchod

AKADEMICKÝ MALÍŘ

Přestože se narodil v Náchodě, vyrůstal v Hronově. Výtvarné nadání zdědil po předcích z matčiny strany. Nejprve Ivo Švorčík je rozvíjel jeho otec, učitel, a od roku 1947 o šest let starší Hronovák Josef Lamka, tehdy talentovaný žák Josefa Votýpky, který byl profesorem výtvarné výchovy na gymnáziu v Náchodě. Dnes je Votýpka znám jako výtvarník a tvůrce animovaných filmů. Jeho žákem byl na počátku padesátých let (1950-1953) i I. Švorčík, který ve školním roce 1952-53 studoval na náchodském gymnáziu.

V letech 1953 - 55 studoval na Výtvarné škole v Praze, v letech 1955 - 61 na Akademii výtvarných umění (ateliér prof. A. Pelce). Po vojenské službě se vrátil do Hronova, k ovdovělému otci. Vstup do života byl těžký. Švorčík Švorčíkův linoryt marně hledá vrstevníky s podobnými životními zkušenostmi a životními názory. Pomocnou ruku mu podává profesor Votýpka, nabízí mu spolupráci při vedení výtvarného kroužku. V letech 1963 - 65 tedy vyučuje na lidových školách umění v Hronově a v Broumově. Roku 1965 se žení a nastupuje do propagace broumovské Veby, kde je zaměstnán do roku 1977. Od roku 1979 pracuje v broumovském muzeu a od r. 1980 znovu vyučuje na hronovské základní umělecké škole. Tvoří výtvarné výzdoby Jiráskových Hronovů, píše články o regionálním výtvarném dění, zahajuje výstavy.

I. Švorčík se zabývá kresbou, malbou, volnou i užitou grafikou, tvoří kvaše,1) věnuje se tvorbě figurální, portrétní, krajinářské a ilustrační, je autorem výjevů žánrových.

K nejčastějším motivům Švorčíkových obrazů, hlavně olejomaleb, patří ženy a jejich svět. Maluje "obyčejné" ženy v obyčejných situacích. Zdrojem působivosti, neotřelosti a svěžesti jeho figurálních kompozic a portrétů je nejen autorova skvělá malířská technika, ale i jeho schopnost přesvědčivě ztvárnit podobu, výraz, charakteristický postoj, gesto. Významnou roli sehrává v jeho obrazech barva: je nositelkou emocí, plní úlohu symbolu.

Neméně významné jsou Švorčíkovy ilustrace, perokresby v publikacích entomologa2) RNDr. Jana Žďárka, CSc. Neobvyklá setkání (1980) a Proč vosy, včely, čmeláci, mravenci a termiti...?, kolorované3) kresby a perokresby vojáků z napoleonských válek ke knize historika PhDr. Vladimíra Ježka a další grafické úpravy či obálky příležitostných publikací.

Poznámky a prameny:

  1. kvaš - krycí barva s vodovým pojidlem
  2. entomolog - odborník v entomologii, tj. oboru zoologie zabývajícím se studiem hmyzu
  3. kolorované - týkající se barevné stránky ve výtvarném díle, barevnosti obrazu, jeho barevné skladby

PhDr. Ladislav Hladký, CSc.

* 11. července 1942 Ivančice na Moravě

HISTORIK

Roku 1959 maturoval na gymnáziu v Ivančicích na Moravě, poté (do roku 1964) studoval dějepis, češtinu a Ladislav Hladký klasickou archeologii na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po absolvování vojenské služby se oženil a do konce roku 1966 pracoval jako archivář v třeboňském státním archívu. V letech 1967-1971 byl ředitelem muzea v Dobrušce, kde redigoval1) Kulturní kalendář města, spoluredigoval sborník Orlické hory a Podorlicko.

Koncem roku 1972 se stal ředitelem Jiráskova muzea v Hronově. Nesouhlas s tehdejším politickým vývojem pro něj znamenal ztrátu zaměstnání a potíže při hledání nového místa. Vyzkoušel si zednickou profesi a začátkem roku 1974 mu bylo dovoleno pracovat za ubohých finančních podmínek v podnikovém archívu n. p. Tepna Náchod. Za jeho vedení se archív stal jedním z nejlepších.

Hladkého bohatou publikační činnost, která obsahuje dnes už více než 300 položek, je možno tematicky rozdělit asi do tří okruhů:

1) dějiny národního obrození Dobrušky a okolí
2) dějiny Hronova a širšího Náchodska
3) dějiny textilní, rukodělné a průmyslové výroby, převážně bavlnářské

I po roce 1989 Ladislav Hladký nadále pracuje v podnikovém archívu Tepny. Svůj demokratický postoj vyjadřuje aktivitou v OF a OH. Od roku 1992 je členem rady kultury města Hronova. Již od založení Historického klubu (1991) je ve vedení královehradecké odbočky. V posledních letech stále více spolupracuje s Okresním archívem v Náchodě. Společně s místní knihovnou pořádá besedy a přednášky pro učitele i studenty zaměřené k historii našeho kraje. Po znovuobnovení časopisu Rodným krajem s ním spolupracuje a vede hronovskou redakční skupinu, velice často přispívá svými články do místních listů U nás.

Ladislav Hladký je známou osobností Hronova, od roku 1990 se stal opět kronikářem města. Zná dokonale historii nejen Hronova, ale i širokého okolí. Pomohl mi vybrat některé osobnosti, půjčil mi některé své rukopisy a doporučil mi další literaturu do mé diplomové práce.

Poznámky a prameny:

  1. redigovat - vykonávat funkci redaktora

Pavel Rejtar

* 22. června 1944 Svratouch

FOTOGRAF A BÁSNÍK

Je členem volného sdružení východočeských fotografů. Pracuje v oblasti propagace v ČKD Hronov, kde se zabývá Hronov na fotografii Pavla Rejtara hlavně reklamní a reportážní fotografií. Nejvíce v jeho tvorbě uvidíme inscenované snímky, které vznikají z věcí, které ho obklopují, a sestavuje z nich obrazy podle svých představ. Barevné fotografie si vyvolává sám, a proto si může sám hrát i s barvami. Velikého úspěchu dosáhl P. Rejtar v okresní soutěži Fotografie 98. Za soubor snímků Kaskadérka I.- V. získal jednu z hlavních cen.

Nemenší úspěch, než Rejtarovy fotografie, mají i jeho verše. V listopadu 1997 četl jeho poezii herec Radovan Lukavský v pražské Viole na Národní třídě.

P. Rejtar vytvořil pomocí svého fotoaparátu nezapomenutelné záběry Hronova a okolí. Některé z nich jsou použity i v této práci.

Karel Václav Kubík Hronovský

* 13. září 1946 v Hronově
+ 3. března 1998 v Náchodě

Obálka sbírky Nikdy nezapomeň...

že slunce stále svítí
a noc je krátká - že
život - životem tě sytí
a štěstěna je někdy vratká...

nikdy nezapomeň!...
že divé jsou proudy řek
jen pevné břehy odolají
a důvěra v lásce - že je lék...

nikdy nezapomeň!...
jak těžké jsou cesty zpátky
a kupředu jsou trnité, že
štěstí nekoupíš za dvě zlatky
a život - že nejsou jen
dvě růže rozvité...

nikdy nezapomeň!...
na svou rodnou zem
a věrnost k ní
ať nejkrásnější hymnou domova
v tobě stále zní...

Právě proto, že je tato práce věnována osobnostem Hronovska a jejich vztahu k tomuto městečku, nesmím zapomenout na hronovského poetu, kterým je všem místním známý Karel Václav Kubík Hronovský.

Vyučil se zedníkem. Pro svou rebelantskou povahu míval často konflikty s totalitním režimem, který jeho aktivity ocenil vězením ve Valdicích. Karel Kubík toužil po svobodě a nenechával se příliš svazovat konvencemi. Byl za jakýchkoli podmínek a v jakékoli situaci sám sebou, ale měl však i celou řadu chyb.

Alkohol byl příčinou disharmonie jeho rodinného soužití. Manželství předčasně ztroskotalo vinou jeho bohémského života, který vedl a jehož se nevzdal. Domovem se mu stále častěji stávaly hronovské hospůdky, kde při nekonečných besedách s přáteli piva a jiných nápojů, trávil většinu svého času.

Stal se součástí folklóru našeho města. Jeho srdce i duše byly naplněny zajímavými neotřelými verši, kterými dokázal pohladit, ale i vzbouřit se nebo vysmát se "snobům" ve společnosti. I když jeho poezie může působit drsně, šlo o člověka citlivého a sečtělého, což se projevovalo právě v jeho verších. Velice často psal o vzpouře jedince proti násilí, o silném citovém vztahu k ženě a rodnému městu. Spolupracoval také s redakcí místních listů U nás a některé jeho verše vyšly v okresním týdeníku Náš čas.

Karel Kubík zdaleka nestihl sdělit vše, co měl na srdci. Jeho zdraví podlomené bohémským životem a vězením se zhoršovalo. Malou jiskřičkou naděje se mu stal několikaměsíční pobyt v psychiatrické léčebně. Po návratu však jeho přespříliš zatěžovaný organismus nevydržel. Zemřel v nedožitých 52 letech a pochován je v blízkosti rodného hronovského Vyšehradu.

Za jeho život vyšlo 5 básnických sbírek, které obsahují intimně erotickou a přírodní lyriku a politickou satiru. Některé ze sbírek jsou dnes pro malý náklad sběratelskými cennostmi. Názory na život a uměleckou osobnost tohoto hronovského rodáka se mohou různit. Pravdou však je, že svým dílem a nekompromisním postojem vůči nespravedlnosti a násilí po sobě v rodném městě zanechal trvalou a nesmazatelnou stopu.

Dílo:

V každém z nás (Olomouc, Votobia 1992)
Šminky (Náchod, Platon 1994)
Ohlédnutí do tmy (vlastním nákladem 1995)
Verše potulného veršotepce (Rychnov nad Kněžnou, OT 1996)
Můzy (Hronov, Grafické závody 1997)

Poznámky a prameny:

Návrat na domovskou stránku